Získejme představu o pionýrech v Indii
Díky setkání s prvními členy Církve v Indii se změnila má představa o pionýrech.
Sourozenci Suvarna a Sarala Katukaovi vstoupili do Církve v roce 1984 a později sloužili na misii.
„Kdykoli pomyslím na pionýry,“ jak se zpívá v jedné písni z Primárek, „vybaví se mi odvážné ženy a odvážní muži.“1 Příběhy pionýrů Svatých posledních dnů, kteří razili cestu víry, mě vždy inspirovaly. Jako mladé matce mi příběhy pionýrských žen připomínaly požehnání, která jsou mi v posledních dnech dostupná. Mohla jsem porodit v nemocnici, a ne v ručním vozíku!
Definice pionýra jako někoho, „kdo předchází druhé, aby připravil či otevřel cestu, po níž ho budou moci následovat“,2 popisuje pionýry Svatých posledních dnů, kteří putovali s krytými vozy nebo ručními vozíky, aby se mohli shromáždit v Sionu. Popisuje však i novodobé pionýry a cesty víry, které razí po celém světě.
Když všech mých pět dětí chodilo do školy, pustila jsem se do postgraduálního studia historické religionistiky. Jako téma své disertační práce k získání doktorátu jsem si zvolila výzkum Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v Indii. Díky mému výzkumu v Indii se změnila má představa o pionýrech.
Pilíře Církve
Před mnoha lety, v roce 1986, jsem jako mladá studentka vysoké školy cestovala do jižní Asie s pěveckou skupinou Young Ambassadors Univerzity Brighama Younga. Byl to zážitek, který mi změnil život a jeho součástí byl i den strávený v Kalkatě (nyní nazývané Kolkata) s matkou Terezou. A stejně zajímavé bylo setkání se Svatými posledních dnů, kteří byli novodobými pionýry v Indii a na Srí Lance.
Jedním z těchto členů byl Rádž Kumar, který se seznámil s Církví, když navštívil vystoupení skupiny Young Ambassadors z BYU v roce 1982. Když jsme se s ním setkali, bylo to krátce po jeho návratu domů z misie v kalifornském Fresnu. Ještě měl na sobě misionářskou jmenovku a i nadále učil v Dillí každého, kdo byl ochoten naslouchat. Rádž byl v té době v Indii jedním z přibližně 600 členů, ale mně to připadalo, jako by to byl osamělý Svatý posledních dnů v moři stamilionů lidí.
V roce 1986 jsem se seznámila s Rádžem Kumarem poté, co se vrátil z misie. Ještě měl na sobě misionářskou jmenovku a dělil se o evangelium s každým, kdo byl ochoten naslouchat.
Příklad Rádže Kumara mě inspiroval, a tak jsem se rozhodla sloužit na misii. Rádž rovněž prorazil cestu víry pro některé z prvních misionářů indického původu, kteří měli sloužit ve své zemi. Suvarna Katuka a ti, kteří s ním sloužili na misii, prošli určitým misionářským výcvikem v Čennaí. Jejich president misie, který působil v Singapuru, Rádže pověřil, aby je dodatečně proškolil v Dillí.
Suvarna Katuka vzpomíná, jak se jejich misionářská práce díky příkladu a školení Rádže Kumara změnila. Dokázali nahradit pocity strachu hlubší vírou a odvahou. Suvarna vysvětlil: „Domnívám se, že tehdy započalo mé pravé obrácení. Pociťoval jsem Ducha Svatého a tehdy jsem se rozhodl, že budu pomáhat budovat království zde v Indii.“3
Suvarna vstoupil do Církve v Radžamandri. Spolu s pěti bratry a sestrou se dal pokřtít v roce 1984. V den svého křtu byl vysvěcen knězem a ustanoven, aby sloužil jako druhý rádce v předsednictvu odbočky. V požehnání mu rovněž bylo slíbeno, že pokud zůstane věrný, stane se „pilířem Církve v Indii“.
I Suvarnova sestra Sarala sloužila na misii. Než odjela, seznámila s evangeliem svou přítelkyni Swarupu. Když se Suvarna vrátil z misie, byl požehnán díky misionářské práci své sestry a se Swarupou se oženil. Z oné malé odbočky v Radžamandri se nyní stal kůl. Mnoho navrátivších se misionářů z Radžamandri se stalo vedoucími v Církvi po celé Indii.
S dětmi Suvarny a Swarupy Katukových jsem se seznámila v roce 2014, když jsem učila na BYU. Josh Katuka nedávno ukončil svou službu na misii v indickém Bengalúru a jeho sestra Timnah zrovna obdržela povolání sloužit v téže misii. Když jsem se Timnah a Joshe zeptala, zda znají Rádže Kumara, řekli: „Ano, je to náš strýc!“ Rádž Kumar se oženil se Saralou.
Jsem vděčna za to, že mě Katukovi seznámili s několika dalšími pionýry, zatímco mi pomáhali na cestách po Indii. Mnozí z nich mohou svou cestu jakožto pionýra sledovat nazpátek k lásce a příkladu rodiny Katukových. Suvarna a Swarupa měli kdysi příležitost emigrovat do Kanady. Ale odmítli to, protože měli pocit, že Pán potřebuje, aby zůstali v Indii a budovali království Boží tam. Jejich oddaná služba z nich vskutku učinila pilíře Církve.
Delwin Pond (uprostřed) seznámil Michaela Anthoneyho s Církví v roce 1981.
Pionýři v Bengalúru a v Hajdarábádu
Během druhé poloviny 20. století ustanovili Církev její první místní členové v různých indických městech.4 Každý příběh svědčí o tom, jak Pán přivádí lidi ke znovuzřízenému evangeliu.
Michael Anthoney, pionýr z Bengalúru, se zázrakem seznámil s jedním ze členů Církve v roce 1970. Když se Delwin Pond, biskup z Utahu, vydal kvůli bolesti zad za chiropraktikem, uviděl v jeho ordinaci časopis s článkem o neziskové organizaci, která financovala studenty v Indii. Pocítil silné nabádání, že má jednoho z těchto studentů podporovat. To vedlo k tomu, že si Pondovi s Michaelem deset let anonymně dopisovali, a vyvrcholilo to tím, že se s ním setkali a podělili se s ním o evangelium. Michael se dal pokřtít v roce 1981 a v roce 1982 sloužil na misii v Salt Lake City. Vrátil se domů předčasně, protože jeho matka velmi vážně onemocněla, a tak poslední tři měsíce své misie sloužil v Bengalúru, kde učil několik svých přátel a dalších lidí, kteří se stali členy první tamní odbočky.5 Nyní je v Bengalúru v plném proudu plánování výstavby chrámu.
Elsie a Edwin Dharmaradžuovi vstoupili do Církve na Samoi a president Spencer W. Kimball je povolal, aby se vrátili zpátky domů do Hajdarábádu a působili jako misionáři ve vlastní rodině. V roce 1978 se dalo pokřtít 22 členů Elsiiny a Edwinovy rodiny, což stálo na počátku toho, že v roce 2012 mohl být v Hajdarábádu zorganizován první kůl v Indii.6
Členové kůlu Hajdarábád v dnešní době vnímají sami sebe jako pionýry posledních dnů. Při oslavách Dne pionýrů ve svém kůlu si připomínají jak putování prvních pionýrů na západ, tak novodobé cesty pionýrů. Součástí jejich oslav byla čtverylka, vzpomínkové pochody, a dokonce i jízda s ručními vozíky.
Členové kůlu Hajdarábád si připomínají Den pionýrů prostřednictvím písní, tanců, a dokonce i jízdy s ručními vozíky.
V roce 2014 při svých oslavách Dne pionýrů naskládali za kaplí za sebe kvádry ledu a vybídli členy, aby se zuli a po ledě přešli s myšlenkou na to, jak první pionýři překonávali zamrzlé řeky. Na závěr oslav byli členové kůlu Hajdarábád vyzváni, aby pamatovali na ducha prvních pionýrů a na to, že „všichni z nich jsou pionýry ve své rodině“.7
Rovněž si vyslechli proslov Johna Santoše Muraly, který v té době sloužil v předsednictvu misie, o tom, jak jeho teta Elsie a strýc Edwin Dharmaradžuovi přišli do Hajdarábádu učit svou rodinu evangeliu. John byl z pionýrů, kteří se dali pokřtít v roce 1978, ten nejmladší.
Když jsem navštívila Hajdarábád v roce 2014, John Murala mi povyprávěl svůj příběh a mnohé z historie Církve, kterou pilně sbírá. Také mě představil své manželce Annapurně, která mi povyprávěla jeden z nejsilnějších příběhů o pionýrech Svatých posledních dnů, které jsem kdy slyšela.
Annapurně bylo v roce 1991, kdy jejího bratra Murthyho učili evangeliu v Hajdarábádu dva misionáři, dvanáct let. Rodiče jí nedovolili, aby si misionáře vyslechla ani aby se zúčastnila shromáždění. Murthy jí však dal Knihu Mormonovu a neustále ji zásoboval církevní literaturou. Annapurna studovala evangelium sama sedm let a získala silné svědectví o jeho pravdivosti. Snila o tom, že se dá pokřtít, bude sloužit na misii a vdá se v chrámu, ačkoli k tomu neměla svolení svých rodičů.
Annapurna stála ve chvíli, kdy se seznámila s Johnem Muralou, před velmi obtížným životním rozhodnutím. John si od svého křtu v roce 1978 uchovával silné svědectví a hledal členku Církve, se kterou by se mohl oženit. Po velmi krátkém setkání, během nějž se Annapurna podělila o své svědectví o evangeliu, získal John přesvědčení, že se setkal se svou budoucí manželkou. Annapurna věděla, že pokud si Johna vezme, bude se moci dát pokřtít a jednoho dne bude moci být zpečetěna v chrámu. Nicméně zhruba ve stejné době měli Annapurnini rodiče v úmyslu ji provdat v rámci dohodnutého sňatku.
Annapurna učinila ono obtížné rozhodnutí odejít z domova a provdat se za Johna. Měla pocit, že to je jediná možnost, jak bude moci vstoupit do Církve. Řekla, že nutnost opustit rodiče jí „úplně zlomila srdce“. Ale i dnes tvrdí: „Musela jsem tento krok podniknout kvůli spasení všech, … kvůli svým potomkům a kvůli svým rodičům a jejich předkům, abych za ně mohla udělat chrámovou práci.“8
Umělecké ztvárnění chrámu Bengalúr v Indii. Na pozemku bude stát i sborový dům, distribuční středisko, církevní kanceláře a ubytování pro návštěvníky chrámu.
John a Annapurna jsou vděčni, že její rodiče se nyní s jejich sňatkem smířili. Mnozí členové v Indii přinesli oběti – stejně jako první pionýři – aby se mohli stát členy Církve. Navzdory tomu se tito Svatí tlačí s vírou kupředu, protože sami sebe vnímají jako pionýry a článek řetězu, který pevně spojí jejich rodinu na obou stranách závoje. Vážím si mnohých příběhů o víře, obětech a odvaze, jež jsem slyšela od členů, kteří razí cesty v nových hraničních oblastech šíření evangelia. Stále myslívám na pionýry, kteří táhnou ruční vozíky a přecházejí zamrzlé řeky, ale nyní mám představu i o novodobých pionýrech z Indie a z celého světa.
Koneckonců všechny cesty pionýrů razili a razí ti, kteří kráčejí v šlépějích Spasitele Ježíše Krista. Kristus je v Novém zákoně nazýván pionýrem našeho spasení (viz Hebrews 2:10, New Revised Standard Version). Ježíš Kristus nám připravil cestu, po níž se můžeme vrátit do našeho nebeského domova. Opravdoví pionýři následují Krista, který vede toto podivuhodné dílo a div v posledních dnech, a vedou nás k Němu.