Vy milujete, On přináší spasení
Autorka žije v Utahu v USA.
Modlili jsme se, aby se srdce našich dětí proměnilo. Pak přišlo nepříjemné (a osvobozující) poznání.
Děti jsme s manželem vychovávali v evangeliu. Každé ráno jsme společně jako rodina studovali písma, společně jsme se modlili a jednou týdně jsme měli rodinný domácí večer. Navštěvovali jsme shromáždění, mívali společné večeře a jezdívali na rodinnou dovolenou. Naše děti chodily pravidelně do chrámu vykonávat křty za mrtvé, absolvovaly seminář a dvě z nich sloužily na misii.
Avšak v dospělosti začaly zkoumat cesty a myšlenky odlišné od těch, kterým jsme je učili. Jedno po druhém se přestaly účastnit dění v Církvi, až s námi pokračovalo z našich pěti dětí pouze jediné. Prolili jsme nad našimi dětmi mnoho slz a kladli jsme si otázku, zda jsme jako rodiče selhali nebo zda je něco, co bychom bývali mohli udělat jinak.
Velmi dlouho jsme Boha prosili, aby změnil jejich srdce, a Pán nakonec naše modlitby vyslyšel. Ovšem nikoli tak, jak jsme očekávali.
Místo toho, aby jednoduše proměnil srdce našich dětí, ukázal nám, že musíme začít změnou svého vlastního srdce. I když rodiče hrají při učení a výchově dětí důležitou úlohu, On nám připomněl, že jejich Spasitelem a Soudcem je Ježíš Kristus.
S pevným odhodláním své děti zachránit jsem strávila bezpočet hodin modlitbami, četbou písem a návštěvami chrámu a myslela jsem, že pokud budu dělat všechno, co je správné, získám právo na to, aby Bůh zasáhl – jako kdyby mé jednání mělo Boha přimět k tomu, aby potlačil jejich svobodu jednání a donutil je věřit tak, jak věřím já.
Naléhavě jsme si s manželem přáli je zachránit, avšak záchrana, jak jsme si ji představovali my, měla podobu spíše napomínání, kritizování nebo otevřeného nesouhlasu s jejich rozhodnutími, což nakonec vedlo ke svárům. Uvědomili jsme si, že v zoufalé snaze přivést děti zpět je od sebe vlastně ještě více odháníme. Čím více pociťovaly naše odsudky a zklamání, tím více se nám vyhýbaly.
Mé modlitby se změnily v prosbu, aby se proměnilo mé srdce. Uvědomila jsem si, že důvody, proč jsem chtěla, aby se mé děti změnily, nebyly správné. Modlila jsem se o více lásky. Modlila jsem se také, abych překonala pocity hanby a rozpaky z toho, že má rodina se ani trochu nepodobá dokonalým rodinám, jaké moji přátelé ukazují na sociálních sítích spolu s fotografiemi z chrámových sňatků svých dětí nebo křtů vnoučat.
Jakmile jsem se s prosbou o uzdravení obrátila na Spasitele, mé srdce se začalo obměkčovat a být vůči dětem shovívavější. Uvědomila jsem si, že milovat je tak, jak je miluje On, vyžaduje, abych sama něco změnila. Pro Něj nebyla láska nějakou metodou – byla motivací, která stála za vším, co dělal. Řekl, že On „nečiní ničeho, kromě toho, co je pro dobro světa; neboť on miluje svět“ (2. Nefi 26:24).
Důvěra v to, že Spasitel dokáže vykonat své vlastní dílo (viz 2. Nefi 27:20), mi umožnila zaměřit se na lásku k mým dětem a jejich spasení přenechat Pánu. Neznamenalo to vzdát se snahy jim pomoci, avšak jakmile se hnací silou mého chování vůči nim stala láska, změnilo se i to, jak jsem se k nim chovala.
Začala jsem je vidět v jiném světle. Začala jsem si více všímat jejich silných stránek a nadání a poznávala jsem, jak láskyplní, velkorysí, inteligentní a dobří lidé to jsou.
Já i můj manžel jsme více naslouchali a méně mluvili. Ptali jsme se jich, jak žijí a o co se zajímají. Namísto posuzování jsme projevovali zvědavost. Kritiku a zklamání vystřídaly projevy lásky a naše děti dokázaly vycítit, že je opravdová.
Náš domov se stal místem, kde mohly pociťovat lásku a přijetí. Přestaly mít před námi tajnosti a začaly s námi upřímně a otevřeně mluvit o tom, co se děje v jejich životě. Sblížili jsme se.
Na rodinných vztazích stále ještě pracujeme, ale nyní k nám děti chodí rády a rády s námi tráví čas. Cítí se v naší přítomnosti bezpečně a doufám, že prostřednictvím naší lásky mohou pociťovat i lásku, kterou k nim chová Bůh. Nevím, zda se během tohoto života vrátí k tomu, čemu jsme je učili jako děti, avšak vím, že jsou v rukou Spasitele.