Zavolej tátovi
Pokud budu pořádně šlapat do pedálů, pomyslel si Yu, dokážu se dostat domů předtím, než se ulice zaplaví.
„Buďte dobré mysli, neboť já vás povedu kupředu.“ (Nauka a smlouvy 78:18.)
Yu vyšel ze školy na rušný chodník. Hlavu měl plnou matematických poznatků z doučování. Lidé kolem něj pospíchali s deštníky. Velké kapky deště rychle padaly k zemi a silnice byla mokrá.
Yuův kamarád Lin vyšel za ním. „Měl bys zavolat tátovi, aby tě vyzvedl,“ řekl Lin. „Pan Zhang říkal, že některé části města jsou zaplavené.“
„Dokážu se domů dostat sám.“
„Ale podívej se na všechnu tu vodu!“ řekl Lin a přitom ukázal na vodu, která se valila kanálem.
Na okamžik měl Yu zvláštní pocit. Měl Lin pravdu? Možná by měl tátovi zavolat, aby ho odvezl domů předtím, než se ulice zaplaví. Ale předešlého večera se pohádali a Yu se stále zlobil. Nechtěl tátu požádat o pomoc.
Yu odemkl zámek svého kola a rozloučil se s Linem. Pokud budu pořádně šlapat do pedálů, pomyslel si, dokážu se dostat domů předtím, než se ulice zaplaví.
Vší silou šlapal, ale brzy měl zmrzlé ruce, promočené oblečení a byl vyčerpaný. A znovu ho napadlo, aby tátovi zavolal. Přicházel ten pocit od Ducha Svatého? Misionáři, kteří ho pokřtili, říkali, že ho Duch Svatý může vést. Yu se podíval na nebe. Bylo tak šedé, že neviděl špičky budov. Ale stále byl na tátu rozzlobený.
Yu tento pocit ignoroval a šlapal dál. Voda se zvedla tak vysoko, že majitelé obchodů zavřeli své obchody. Lidé svůj majetek přenášeli do vyšších pater. Yu zahlédl jednu matku, jak své dvě děti tlačí ve vodě na malém plastovém člunu.
Voda teď sahala Yuovi nad kotníky a nebyl schopen dál na kole šlapat. Sesedl z něj a vedl ho. Teď už bylo pravděpodobně příliš pozdě tátovi volat, a déšť byl stále silný. Zahřměl hrom a nad hlavou se mu prohnal blesk. Yu dostal strach. A byl tak unavený! Podíval se před sebe. Domov byl stále velmi daleko. Neměl ignorovat Ducha Svatého jen kvůli hloupé hádce.
Yu se zastavil, aby pronesl krátkou modlitbu. Přes déšť a hromy nemohl svůj hlas slyšet, ale věděl, že Nebeský Otec ho slyší.
„Nebeský Otče,“ modlil se Yu. „Pomoz mi prosím dostat se domů v pořádku.“ Když skončil, cítil se dost silný na to, aby mohl pokračovat.
Konečně uviděl svůj dům na vrcholku kopce. Promrzlý, unavený a nějakým záhadným způsobem bez boty se Yu belhal na kopec. Viděl, že na něj táta čekal venku. Rozběhl se mu z kopce naproti a při běhu kolem sebe cákal vodu.
Když táta k Yuovi přiběhl, objal ho. „Dělal jsem si takové starosti!“ řekl. „Měl jsi mi zavolat!“
„Myslel jsem, že jsme na sebe rozzlobení,“ řekl Yu.
„Nikdy na tebe nejsem tak rozzlobený, abych ti nepomohl,“ řekl táta. Poté vzal Yuovo kolo a vytlačil ho zbytek cesty do kopce.
I přes hromy rezonující mezi vysokými budovami a silný déšť bubnující o zem naplnil Yuovo srdce hřejivý pocit. Když následoval tátu domů, cítil klid a bezpečí. ●