Jak jsem nalezla uzdravení po sexuálním zneužívání

Jméno neuvedeno

Můj život byla noční můra. Později jsem však zjistila, že během těch nejtěžších chvil se mohu spoléhat na svého Spasitele.

Má noční můra začala, když mi bylo pouhých sedm let a má maminka se znovu vdala. Mého nového nevlastního otce jsme měli opravdu rádi. Byl laskavý a do naší rodiny zapadl velmi dobře. V jeho blízkosti jsem se cítila opravdu v bezpečí. Vše probíhalo dobře až do dne, kdy všichni ostatní byli zaneprázdnění a on mě sexuálně zneužil.

Nerozuměla jsem tomu, co mi udělal. Byla jsem vyděšená, zmatená a pociťovala jsem veliký stud. Byla jsem však příliš vyděšená, než abych to komukoli řekla. Myslela jsem si, že by to zničilo nově nalezenou radost mé rodiny a že by mi stejně nikdo nevěřil. A tak jsem se rozhodla, že nikomu nic neřeknu.

Ublížil mi pouze tenkrát, ale vzpomínka na ono zneužití mě neustále tížila. Postupem času jsem začala být natolik podezíravá, že by snad někdo mohl prohlédnout mou bolest a odhalit mé tajemství, že jsem se snažila skrývat pravdu tím, že jsme se s mým nevlastním otcem stali dobrými přáteli. On byl ke mně obzvlášť laskavý a já jsem ho opravdu začínala mít znovu ráda.

Pak se ale situace zhoršila. Když maminka začala pracovat na noční směně, začal mě můj nevlastní otec pravidelně zneužívat. Pociťovala jsem naprostou bezmoc. Chtěla jsem to někomu říci, ale můj nevlastní otec byl velmi oblíbený, a já jsem si myslela, že by se všichni postavili na jeho stranu. A tak jsem v noci, když jsem byla sama, prosila Boha, aby mi pomohl uchovat mé tajemství.

S pravdou ven

Jednoho dne zneužívání konečně přestalo. Netušila jsem proč. Přestože mi již nadále neubližoval, vždy jsem pociťovala stud a cítila se špinavá. Nenáviděla jsem se. Občas jsem i zvažovala, zda by smrt nebyla snesitelnější než můj každodenní život. Stále jsem to chtěla někomu říci, ale bála jsem se toho, co by pravda způsobila.

Pak jsem během jedné neděle na církevním shromáždění, když mi bylo 14, naslouchala jedné lekci o tom, jak činit důležitá rozhodnutí. Má učitelka nás povzbudila, abychom se postili a modlili, a slíbila, že Bůh nás posílí, abychom učinili to, co je správné. Po shromáždění jsem nepřestávala přemýšlet o tom, co nám řekla. Přemítala jsem, zda mi Bůh opravdu pomůže promluvit, pokud Ho o to požádám.

Následující den jsem se postila za odvahu, abych dokázala mamince o onom zneužívání říci. Ve škole jsem se nedokázala soustředit, protože to jediné, na co jsem byla schopna myslet, bylo to, jak bude maminka reagovat. Když jsem přišla domů, bylo mi nesmírně zle. Znovu jsem se pomodlila o sílu, ale necítila jsem se připravena to mamince říci.

Toho večera jsem maminku oslovila, zatímco připravovala večeři. Nevěděla jsem, co říci, když jsem se jí ale podívala do očí, našla jsem odvahu prostě začít mluvit. Jakmile jsem spustila, vše, co jsem po ty dlouhé roky skrývala, se vyhrnulo ven.

S maminkou jsme jen seděly na pohovce a obě jsme plakaly. Poté jsme se spojily s presidentem naší odbočky a zavolaly policii. Můj nevlastní otec byl za to, co mi udělal, odsouzen, a mně se dostalo ochrany, kterou jsem potřebovala – už nikdy jsem se s ním znovu nemusela vidět.

Cesta k uzdravení

Během oné doby bylo složité opakovaně vyprávět policistům o tom, čím jsem si prošla, i odpovídat přátelům na otázky, kde je můj nevlastní otec, ale díky podpoře své rodiny jsem již nebyla sama. Společně jsme se začali řídit novým rodinným heslem: „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje.“ (Filipenským 4:13.) Naše širší rodina rovněž nabídla svou lásku a podporu a časem jsme se začali uzdravovat společně.

Společně s maminkou jsme začaly navštěvovat odbornou poradnu, což mi velmi pomohlo. Má poradkyně byla přesně tím, co jsem potřebovala. Pomohla mi porozumět všem těm emocím, které jsem pociťovala, a pomohla mi vypořádat se se zlými vzpomínkami. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc mi to ublížilo, dokud jsem znovu nezískala pocit, že jsem v pořádku.

Nedomnívala jsem se, že bolest zmizí zkrátka jen proto, že jsem promluvila, ale zároveň jsem si neuvědomovala, kolik času (a trpělivosti) bude potřeba k tomu, abych se uzdravila. Nesmírně dlouho jsem měla pocit, že nestojím za nic. Musela jsem se znovu naučit mít ráda sama sebe.

Nejvíce pokoje jsem nacházela, když jsem se obracela ke svému Spasiteli a ke svému Nebeskému Otci. Zjištění, že Oni přesně vědí, jak se cítím, mi dodávalo sílu a naději. Spoléhala jsem na Ně během těch nejtěžších chvil. Časem se ony zlé vzpomínky začaly vytrácet a já jsem díky Spasitelově lásce skutečně pociťovala pokoj.

Jedna z nejkrásnějších částí procesu uzdravování bylo zjištění, že před sebou skutečně mám zářivou budoucnost. Když jsem byla zneužívána, nedokázala jsem si to, že jednou povedu běžný život, ani představit. Měla jsem pocit, že mě to zlomilo navždy. Ale díky pomoci a uzdravování jsem nacházela něco, na co jsem se mohla těšit. Začala jsem vyprávět svůj příběh dalším dívkám, kterým někdo ublížil, a dokonce jsem se rozhodla sloužit na misii. To, že jsem se s ostatními dělila o svědectví, mě posílilo.

To, co mi můj nevlastní otec udělal, neurčuje, kdo jsem. Navždy změnil můj život, ale já jsem se rozhodla využívat svých zkušeností k tomu, abych pomáhala druhým. Někdy to stále bývá těžké, ale Pán mě prostřednictvím toho všeho posílil, a vím, že mi bude pomáhat i nadále. Proměnila jsem se z oběti v někoho, kdo to zvládl překonat.