Je stále naše
Chtěli jsme se s manželem nechat zpečetit, avšak tento posvátný obřad se netýkal jenom nás dvou.
Ilustrace Joshua Dennis
Po sedmi letech doufání a čekání na dítě se nám dostalo požehnání mít dcerku. Alicie byla světlem našeho života, ale dožila se pouhých pěti měsíců, než zemřela na zápal plic.
Bylo to pro mě to nejtěžší, co jsem v životě zažila. Každý den, když jsem se vrátila z práce, jsem seděla a plakala. Má tchyně a tchán sedávali často se mnou, aby mi byli posilou. Nepřestávala jsem se modlit za další dítě, ale žádné nepřicházelo. Ztrácela jsem se ve svém smutku.
Tchyně s tchánem mne a manžela začali povzbuzovat, abychom jeli do chrámu Suva na Fidži a dali se zpečetit. Nikdy jsme v chrámu nebyli, rozhodli jsme se tedy, že toto je nejlepší způsob, jak najít naději a uzdravení.
Nic by mne nemohlo připravit na to, co jsem ten den prožila. Věděla jsem, že s manželem budeme zpečetěni na věčnost. To mne naplňovalo vděčností a láskou. Ale ještě jsem nechápala, že tento posvátný obřad se netýkal jenom nás dvou.
V chrámu jsem se dozvěděla, že Alicie může být připečetěna k nám. Když jsem se dozvěděla o této posvátné nauce, rozplakala jsem se radostí. Naše dcera bude naše po celou věčnost! Svědčím o tom, že nám Bůh ve svém svatém domě poskytuje všechno, co potřebujeme ke štěstí.
V následujících letech se nám s manželem dostalo požehnání mít syna a tři adoptované děti. Avšak na Alicii nemůžeme nikdy zapomenout. Díky chrámovým obřadům je naše dcera navždy součástí naší rodiny.
Když se setkám s lidmi, kteří přišli o dítě, prožívám jejich bolest s nimi. Ale také vím, že touto bolestí nic nekončí. Přišla jsem o Alicii a prožila i další těžké zkoušky, a díky tomu vím, že Bůh je tu pro mne. Když ztrácím odvahu nebo si nad něčím naříkám, vím, že Bůh je tu stále.
Vím, že Alicii zase uvidím, a tato pravda nás s manželem neustále naplňuje hlubokou radostí.