Účel mého křtu
Před křtem jsem seděl o samotě a modlil se, aby se jako zázrakem objevili moji přátelé.
Ilustrace Julia Yellowová
Jako dítě jsem žil na předměstí tchajwanské Tchaj-peje a o misionářích jsem nikdy neslyšel. A tak, když jsem se s nimi poprvé setkal, mě jejich poselství zajímalo. Netrvalo dlouho a s nadšením jsem začal jejich učení následovat a žít podle evangelia. Vnímal jsem, že bych tak mohl zjistit, zda Bůh opravdu existuje.
Do měsíce jsem se naučil evangeliu a přikázáním, která se vyučují před křtem. Modlitby mi přinášely pokoj, při studiu písem se mi dostalo osobního zjevení a nevynechal jsem jediné církevní shromáždění. Rozhodl jsem se dát pokřtít.
Nejvíce mne v té době trápily problémy ve vztazích s některými přáteli, kteří s mým zájmem o Církev nesouhlasili. Mnohokrát jsem se kvůli tomu modlil, ale vypadalo to, že se naše vztahy jenom dále zhoršují.
Pozval jsem je na svůj křest, ale pozvání zůstalo bez odezvy. Opravdu jsem nevěděl, co mám dělat. Před křtem jsem seděl o samotě na pohovce v předsálí kaple a modlil se, aby se moji přátelé jako zázrakem objevili a já jim mohl říci, jak jsem svůj život změnil k lepšímu, a dokázat jim, že mé rozhodnutí dát se pokřtít je správné.
Přátelé nakonec nedorazili, ale když jsem v modlitbách otevřel své srdce Bohu, dostalo se mi vnuknutí. V té chvíli jsem pocítil nesmírnou lásku Nebeského Otce. Vím, že byl se mnou a že mé modlitbě skutečně naslouchal.
Původně jsem se chtěl dát pokřtít pouze kvůli všemu tomu úžasnému, co se mi v životě dělo, ale v tom okamžiku jsem porozuměl skutečnému účelu svého křtu.
Vnuknutí, kterého se mi dostalo, mělo podobu laskavého hlasu Pána, který promlouval přímo ke mně: „Nemusíš nikomu nic dokazovat. Stačí, když mi ukážeš, že jsi ochoten ke mně přijít a po zbytek života zůstat věrný evangeliu.“