Oběd o samotě
Autorka žije v Utahu v USA.
Kali se jen chtěla s někým kamarádit.
Svatý Duch šeptá tichým, jemným hlasem. (Viz Zpěvník pro děti, 56.)
Kali vešla do jídelny a rozhlédla se. Všechny ostatní děti se rozbíhaly ke kamarádům a obsazovaly stoly. Ve vzduchu se mísily nadšené hlasy a veselý smích. Škola začala teprve včera, ale zdálo se, že si už každý našel někoho, s kým chodí na oběd. Každý kromě Kali.
Kali sevřela rukojeť krabičky s obědem a vydala se k jednomu stolu. „Můžu si vedle tebe sednout?“ zeptala se.
Holčička s dlouhým hnědým copem k ní zvedla oči. Pohrdlivě si odfrkla a zavrtěla hlavou. „Ne. Tady už je obsazeno,“ řekla.
„Dobře.“ Kali se přesunula k jiné prázdné židli a položila si krabičku s obědem.
„Sem si sednout nemůžeš! Já to místo pro někoho držím,“ řekl chlapec v zelené proužkované košili. A shodil Kali krabičku na zem. Všichni jeho kamarádi se rozesmáli.
Kali se sehnula a krabičku zase zvedla. Přešla přes jídelnu a usadila se u prázdného stolu. Zahlédla nějaké dítě z jejich ulice, tak na ně zkusila zamávat, ale chlapec se odvrátil. Kali se zamračila. Proč se s ní nikdo nechce kamarádit?
Sklopila oči a zadívala se na oběd. Chuť k jídlu ji přešla. Otřela si oči, krabičku zase zavřela a vyšla ven.
Každý si tam už hrál se svými kamarády. Kali se posadila na prázdnou lavičku a sledovala ostatní děti, jak se baví bez ní. Pak si všimla podobně starého hocha, který seděl sám na trávníku. Žlutou košili měl trochu ušpiněnou a vlasy mu vzadu trčely jako vrabčí hnízdo.
Kali odvrátila pohled. Uviděla skupinku spolužaček ze třídy, jak hrají vybíjenou. Byla by moc ráda, kdyby ji pozvaly, aby si zahrála s nimi.
Znovu zalétla očima k onomu chlapci. Se svěšenou hlavou trhal trávu kolem svých nohou. Kali vytanulo na mysli, co jí občas říkává maminka: Všímej si dětí, které jsou samy.
Zamračila se. Vždyť ona je také sama. S ní se taky nikdo nechce kamarádit!
Poté si Kali vzpomněla, jak se dala před rokem pokřtít. Slíbila, že bude naslouchat Duchu Svatému. Možná se jí teď Duch Svatý snaží připomenout, co jí řekla maminka. Možná jí Duch Svatý zkouší naznačit, aby si šla s tím chlapcem ve žluté košili hrát.
Kali si povzdechla a vstala. V srdci se jí rozlil hřejivý pocit. Došla až k onomu chlapci a posadila se vedle něho do trávy.
„Ahoj,“ oslovila ho.
„Ahoj,“ zamumlal.
„Jakou máš nejradši barvu?“
„Hm … zelenou.“
„Zelená je bezva. Já mám ráda růžovou,“ řekla Kali. „A máš nějaké oblíbené zvíře?“
Chlapec se v sedě trochu narovnal a podíval se na ni. „Jo. Mám moc rád dinosaury.“
„To já taky. Nejvíc se mi líbí triceratops.“
Chlapec se usmál.
Potom zazvonilo. Kali se zvedla a zamávala chlapci na rozloučenou. Vracela se sama do třídy a usmívala se. Možná si nenašla nejlepšího kamaráda, ale měla radost, že aspoň trochu zpříjemnila přestávku někomu jinému.