A nic je neurazí
Prostřednictvím posilující moci usmíření Ježíše Krista můžeme být požehnáni, vy i já, abychom se vyvarovali urážení se a triumfovali nad ním.
Dnes odpoledne se modlím, aby Duch Svatý pomáhal mně i vám, zatímco budeme společně procházet důležité zásady evangelia.
Jednou z mých oblíbených činností jako vedoucího kněžství je navštěvovat členy Církve u nich doma. Obzvláště mám rád návštěvy a rozhovory se členy, kteří jsou obvykle popisováni jako „méně aktivní“.
Během let, kdy jsem sloužil jako president kůlu, jsem často kontaktoval jednoho z biskupů a vyzýval jsem ho, aby s modlitbou určoval jedince nebo rodiny, které bychom společně navštívili. Před návštěvou domova jsme s biskupem poklekli a prosili jsme Nebeského Otce o vedení a inspiraci pro nás i pro členy, se kterými se setkáme.
Naše návštěvy byly zcela přímočaré. Vyjádřili jsme lásku a vděčnost za příležitost, že můžeme být u nich doma. Ujistili jsme je, že jsme k nim přišli jako služebníci Páně s jeho pověřením. Naznačili jsme jim, že nám chybějí a že je potřebujeme – a že oni potřebují požehnání znovuzřízeného evangelia. V určitém bodě na začátku naší konverzace jsem často kladl asi takovouto otázku: „Pomohli byste nám prosím pochopit, proč se aktivně neúčastníte požehnání a programů Církve?“
Byl jsem na stovkách a stovkách takových návštěv. Každý jednotlivec, každá rodina, každý domov a každá odpověď byla jiná. Po letech jsem však v mnoha odpovědích na své otázky rozpoznal společné téma. Často byly uváděny asi takovéto odpovědi:
„Před několika lety jeden člověk v Nedělní škole řekl něco, co mě urazilo, a od té doby jsem se nevrátil.“
„Nikdo v této odbočce mě nepozdravil ani mi nepodal ruku. Měl jsem pocit, že tam nepatřím. Dotkla se mě nevstřícnost této odbočky.“
„Nesouhlasil jsem s radou, kterou mi dal biskup. Do té budovy nevkročím, dokud bude sloužit v tomto povolání.“
Bylo citováno mnoho dalších příčin urážky – od naukových rozdílů mezi dospělými až po posměch, škádlení a přehlížení mezi mládeží. Ale opakujícím se tématem bylo: „Urazil mě…“
S biskupem jsme pozorně a upřímně naslouchali. Jeden z nás se případně zeptal na jejich obrácení k znovuzřízenému evangeliu a na svědectví o něm. Když jsme hovořili, oči se často zalily slzami, když tito dobří lidé vzpomínali na potvrzující svědectví Ducha Svatého a když popisovali své dřívější duchovní zážitky. Většina „méně aktivních“ lidí, které jsem kdy navštívil, měla patrné a velmi osobní svědectví o pravdivosti znovuzřízeného evangelia. Ale nezúčastňovali se církevních akcí a shromáždění.
A potom jsem jim řekl asi toto: „Ujišťuji vás, že rozumím tomu, co se vám stalo. Protože vás někdo v Církvi urazil, nemáte požehnání obřadu svátosti. Odešli jste a ztratili jste stálé společenství Ducha Svatého. Protože vás někdo v Církvi urazil, oddělili jste se od kněžských obřadů a svatého chrámu. Zbavili jste se příležitosti sloužit druhým, učit se a růst. A kladete překážky, které budou bránit duchovnímu pokroku vašich dětí, dětí vašich dětí a pokolení, která budou následovat.“ Lidé se mnohokrát na okamžik zamysleli a potom odpověděli: „Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel.“
Potom jsme je s biskupem vyzvali: „Drahý příteli, jsme zde dnes proto, abychom vám poradili, že právě nyní je čas, abyste přestal mít pocit, že vám někdo ublížil. Nejenže my potřebujeme vás, ale vy potřebujete požehnání znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Prosím vraťte se – teď.“
Rozhodněte se nebýt uraženi
Když se domníváme nebo když říkáme, že nás někdo urazil, obvykle tím myslíme, že s námi špatně jednal, kritizoval nás nebo k nám byl neuctivý. A jistě při našem kontaktu s druhými lidmi dochází k jednání, které je netaktní, zahanbující, bezzásadové a nečestné, které nám dovoluje, abychom se urazili. Ale ve skutečnosti je nemožné, aby druhý člověk urazil mě nebo vás. Ve skutečnosti věřit, že nás druhý člověk urazil, je od základu chybné. Urazit se je naše rozhodnutí, není to stav, který by nám někdo způsobil nebo vnutil.
Ve velkém rozdělení veškerého Božího stvoření existuje to, co působí, a to, na co je působeno (viz 2. Nefi 2:13–14). Jako synové a dcery Nebeského Otce jsme byli požehnáni darem mravní svobody jednání, schopností nezávislého konání a rozhodování. Vy i já, obdarováni svobodou jednání, jsme zmocněni jednat, a v první řadě působíme, a není na nás pouze působeno. Myslet si, že někdo nebo něco nás může přimět, abychom se cítili uraženi, rozhněváni, zraněni nebo zahořklí, snižuje naši mravní svobodu jednání a proměňuje nás v předměty, na které je působeno. Ale jako ti, kteří byli zmocněni jednat, vy i já máme moc jednat a rozhodnout se, jak zareagujeme na urážlivou nebo bolestivou situaci.
Thomas B. Marsh, první president Kvora dvanácti apoštolů v této dispensaci, se rozhodl, že se urazí v tak bezvýznamné záležitosti, jako je stloukání mléka (viz Deseret News, Apr. 16, 1856, 44). Brigham Young, kterého prorok Joseph Smith přísně a veřejně pokáral, se naproti tomu rozhodl, že se neurazí (viz Truman G. Madsen, „Hugh B. Brown—Youthful Veteran“, New Era, Apr. 1976, 16).
V mnoha případech je rozhodnutí urazit se příznakem mnohem hlubší a mnohem závažnější duchovní nemoci. Thomas B. Marsh dovolil, aby na něho bylo působeno, a konečným důsledkem bylo odpadlictví a bída. Brigham Young byl zmocněncem, který použil svoji svobodu jednání a jednal v souladu se správnými zásadami, a stal se mocným nástrojem v rukou Páně.
Spasitel je největším příkladem toho, jak máme reagovat na potenciálně urážlivé události nebo situace.
„A svět, pro svou nepravost, ho bude souditi, jako by byl nic; pročež oni ho bičují, a on to snáší; a oni ho bijí, a on to snáší. Ano, oni na něj plivají, a on to snáší pro svou milující laskavost a shovívavost vůči dětem lidským.“ (1. Nefi 19:9.)
Prostřednictvím posilující moci usmíření Ježíše Krista můžeme být požehnáni, vy i já, abychom se vyvarovali urážení se a triumfovali nad ním. „Pokoj mnohý těm, kteříž milují zákon tvůj, a [nic je neurazí].“ (Žalm 119:165.)
Výuková laboratoř posledních dnů
Schopnost přemoci urážku se nám může zdát nedosažitelná. Tato schopnost však není vyhrazena jen pro význačné vedoucí Církve, jako byl Brigham Young. Záměrem pravé podstaty Vykupitelova usmíření a účelu znovuzřízené Církve je pomoci nám dosáhnout právě tohoto druhu duchovní síly.
Pavel učil Svaté v Efezu, že Spasitel založil svou Církev „pro [zdokonalení] svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova,
Až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.“ (Efezským 4:12–13.)
Povšimněte si prosím slova zdokonalení. Jak to popsal starší Neal A. Maxwell, Církev není „dobře zásobené rekreační středisko pro již dokonalé“. („A Brother Offended“, Ensign, May 1982, 38.) Církev je spíše výuková laboratoř a dílna, ve které získáváme zkušenosti, když se navzájem procvičujeme ve stálém procesu „zdokonalování Svatých“.
Starší Maxwell také zasvěceně vysvětlil, že v této výukové laboratoři posledních dnů, známé jako znovuzřízená Církev, členové představují „klinický materiál“ (viz „Jesus the Perfect Mentor,“ Ensign, Feb. 2001, 13), který je nutný pro růst a rozvoj. Navštěvující učitelka se učí svým povinnostem, když slouží sestrám Pomocného sdružení a má je ráda. Nezkušený učitel získává hodnotná ponaučení, když učí spolupracující i nepozorné posluchače, a tím se stává úspěšnějším učitelem. A nový biskup se učí, jak být biskupem, skrze inspiraci a práci se členy sboru, kteří ho z celého srdce podporují, i když si jsou vědomi jeho lidských slabostí.
Když porozumíme tomu, že Církev je výuková laboratoř, pomůže nám to připravit se na nevyhnutelnou realitu. V určitou dobu a nějakým způsobem někdo v této Církvi udělá nebo řekne něco, co by mohlo být považováno za urážlivé. To se jistě stane každému z nás – a jistě se to stane nejednou. Ačkoli lidé nemusejí mít v úmyslu nám ublížit nebo nás urazit, mohou nicméně být nešetrní a netaktní.
Vy ani já nemůžeme ovládat záměry nebo chování druhých lidí. Nicméně se rozhodujeme, jak budeme jednat. Mějte prosím na paměti, že vy i já jsme zmocněnci obdarovanými mravní svobodou jednání a že se můžeme rozhodnout neurážet se.
Během nebezpečných válečných časů došlo k výměně dopisů mezi Moronim, velitelem nefitských vojsk, a Pahoranem, hlavním soudcem a správcem země. Moroni, jehož vojsko trpělo kvůli tomu, že vláda je nedostatečně podporovala, psal Pahoranovi v duchu „odsouzení“ (Alma 60:2) a tvrdě ho obvinil z bezstarostnosti, lenosti a nedbalosti. Pahoran se mohl snadno ohradit vůči Moronimu a jeho poselství, ale rozhodl se, že se neurazí. Pahoran odpověděl soucitně a popsal vzpouru proti vládě, o které Moroni nevěděl. A potom odpověděl: „Viz, pravím ti, Moroni, že nemám radost z vašich velikých strastí, ano, zarmucuje to mou duši… A nyní, ve svém listu jsi mne káral, ale na tom nezáleží; nehněvám se, ale raduji se z velikosti tvého srdce.“ (Alma 61:2, 9.)
Jedním z největších ukazatelů naší duchovní vyspělosti je to, jak reagujeme na slabosti, nezkušenost a potenciálně urážlivé jednání druhých. Nějaká věc, událost nebo výraz může být urážlivý, ale vy i já se můžeme rozhodnout, že se neurazíme – a můžeme si říci s Pahoranem, že „na tom nezáleží“.
Dvě výzvy
Své poselství zakončím dvěma výzvami.
Výzva č. 1.
Vyzývám vás, abyste studovali a aplikovali Spasitelovo učení o jednání lidí a o situacích, které by mohly být vnímány jako urážející.
„Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého.
Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví…
Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?
A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což více činíte? Však i publikáni to činí.
Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Matouš 5:43–44; 46–48.)
Je zajímavé, že výzvě „buďtež vy tedy dokonalí“ bezprostředně předchází rada, jak máme jednat v reakci na křivdu a urážku. Je jasné, že k přísným požadavkům vedoucím ke zdokonalování Svatých patří i úkoly, které nás zkoušejí a jsou pro nás výzvou. Když nějaký člověk říká nebo dělá něco, co považujeme za urážlivé, naší první povinností je odmítnout se urazit a potom si s oním člověkem v soukromí čestně a přímo pohovořit. Takový přístup navozuje inspiraci od Ducha Svatého a dovoluje, aby bylo vyjasněno nedorozumění a aby byl pochopen skutečný záměr.
Výzva č. 2.
Mnozí jednotlivci a rodiny, které potřebují nejvíce slyšet toto poselství o tom, že se máme rozhodnout neurážet se, se pravděpodobně této konference dnes s námi neúčastní. Mám dojem, že všichni známe členy, kteří zůstávají mimo Církev, protože se rozhodli urazit se – a kteří by byli požehnáni, kdyby přišli zpět.
Vybrali byste prosím s modlitbou někoho, koho navštívíte a pozvete, aby s námi opět uctíval? Možná se s ním můžete podělit o výtisk tohoto proslovu, nebo můžete dát přednost diskusi o zásadách, které jsme dnes procházeli. A mějte prosím na paměti, že taková žádost má být sdělena s láskou a mírností – a ne v duchu farizejské nadřazenosti a pýchy.
Vydávám svědectví a slibuji vám, že když na tuto výzvu zareagujeme s vírou ve Spasitele, že se dveře otevřou, naše ústa budou naplněna, Duch Svatý vydá svědectví o věčné pravdě a oheň svědectví bude opět roznícen.
Jako Mistrův služebník pravím, podobně jako On: „Toto mluvil jsem vám, abyste se nezhoršili.“ (Jan 16:1.) Vydávám svědectví o existenci a božskosti žijícího Spasitele a o Jeho moci pomáhat nám vyvarovat se urážení a překonávat ho. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.