Věrni naší kněžské důvěře
Díky tomu, že něco děláme – nejen tím, že sníme – jsou lidé požehnáni, jiní získávají vedení, a duše jsou spaseny.
Před několika týdny jsem při postním a svědeckém shromáždění našeho sboru pozoroval malého chlapce v zadní řadě, jak sbírá odvahu, aby vydal své svědectví. Třikrát nebo čtyřikrát už vstával, ale pak se vždy posadil. Nakonec byla řada na něm. Nadechl se a odvážně vykročil do uličky k pódiu, udělal dva kroky až k úrovni řečnického pultu, vstoupil za něj, položil na něj ruce, podíval se na shromáždění, usmál se – a potom se obrátil, udělal ony dva kroky vzad a uličkou se vrátil k mamince a tatínkovi. Podíval jsem se dnes večer na vás v tomto ohromném Konferenčním centru a pomyslel jsem na ty, kteří poslouchají, a byl jsem schopen lépe pochopit to, co udělal ten malý chlapec.
Drazí bratří, jsem poctěn výsadou, že k vám mohu dnes večer hovořit. Rozjímal jsem o tom, co bych vám dnes večer mohl říci. Na mysl mi přišel oblíbený verš z Kazatele: „Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, [neboť v tom spočívá veškerá povinnost člověka].“ (Kazatel 12:13.) Mám rád vznešené slovo povinnost a vážím si ho.
Legendární generál z americké občanské války Robert E. Lee prohlásil: „Povinnost je nejvznešenější slovo v našem jazyce… Nemůžete dělat více. Nikdy byste si neměli přát dělat méně.“ (John Bartlett, Familiar Quotations [1968], 620.)
Každý z nás má povinnosti spojené s posvátným kněžstvím, jehož jsme nositeli. Ať již jsme nositeli Aronova či Melchisedechova kněžství, od každého z nás se hodně očekává. Sám Pán shrnul naši zodpovědnost, když ve zjevení o kněžství naléhal: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“ (NaS 107:99.)
Z celého srdce a duše doufám, že každý mladý muž, který přijímá kněžství, bude toto kněžství ctít a bude věrný důvěře, která mu je jeho udělením projevena.
Před jedenapadesáti lety jsem slyšel Williama J. Critchlowa ml., v té době presidenta kůlu South Ogden, který se později stal asistentem Kvora Dvanácti, hovořit k bratřím na generálním kněžském zasedání konference a převyprávět příběh týkající se důvěry, cti a povinnosti. Chtěl bych se s vámi o tento příběh podělit. Jeho prosté ponaučení platí pro nás dnes, stejně jako platilo tehdy.
„[Mladý] Rupert stál u cesty a sledoval neobvyklý počet lidí, kteří spěchali kolem. Po chvíli uviděl přítele. ,Kam všichni tak spěcháte?‘ zeptal se.
Přítel se zastavil. ,Neslyšel jsi to?‘ řekl.
,Nic jsem neslyšel,‘ odpověděl Rupert.
,No,‘ pokračoval přítel, ,král ztratil svůj královský smaragd! Včera se zúčastnil svatby šlechty a smaragd měl na tenkém zlatém řetízku kolem krku. Smaragd se mu nějak uvolnil z řetízku. Každý ho hledá, neboť král nabídl odměnu… tomu, kdo ho najde. Pojď, musíme si pospíšit.‘
,Ale já nemohu jít, když se nezeptám babičky,‘ váhal Rupert.
,Pak nemohu čekat. Chci ten smaragd najít,‘ odpověděl přítel.
Rupert pospíchal zpátky do chatrče na okraji lesa, aby požádal babičku o svolení. ,Kdybych ho našel, mohli bychom opustit tuto vlhkou chýši a koupit si kus půdy na úpatí pahorku,‘ prosil babičku.
Ale jeho babička zavrtěla hlavou. ,Co by dělaly ovce?‘ zeptala se. ,Již jsou neklidné v přístřešku a čekají, až je vezmeš na pastvu, a nezapomeň je prosím vzít k vodě, až bude slunko vysoko na nebi.‘
Rupert zarmouceně vzal ovce na pastvu a v poledne je zavedl k lesnímu potoku. Posadil se na velký kámen vedle proudu. ,Kdybych tak mohl hledat králův smaragd,‘ pomyslel si. Otočil hlavou, aby se podíval na písčité dno potoka, a náhle ho ve vodě něco zaujalo. Co to je? To nemůže být pravda! Skočil do vody a prsty uchopil něco zeleného s kouskem zlatého řetízku, [který se přetrhl]. ,Králův smaragd!‘ vykřikl. ,Musel vypadnout ze řetízku, když král [cválal na koni přes most, a proud ho zanesl] sem.‘
S rozzářenýma očima Rupert běžel do babiččiny chýše, aby jí pověděl o svém velkém nálezu. ,Bůh ti, chlapče, žehnej,‘ řekla, ,ale nikdy bys ho nenašel, kdybys nekonal svou povinnost a nepásl ovce.‘ A Rupert věděl, že je to pravda.“ (Conference Report, Oct. 1955, 86; rozdělení do odstavců, velká písmena a interpunkce změněny.)
Ponaučení, které lze z tohoto příběhu získat, se nachází ve známém dvojverší: „Povinnost [svou] vždy konej, zbytek Pánu přenechej!“ (Henry Wadsworth Longfellow, „The Legend Beautiful“, in The Complete Poetical Works of Longfellow [1893], 258.)
Vám, kteří jste, nebo jste byli, presidenty svých kvor, bych chtěl naznačit, že vaše povinnost nekončí, když vyprší doba vaší služby v úřadu. Váš vztah se členy kvora, vaše povinnost vůči nim, pokračuje po celý váš život.
Během doby, kdy jsem byl učitelem v Aronově kněžství, jsem byl povolán sloužit jako president kvora. S naléháním a s pomocí oddaného a inspirovaného poradce kvora jsem pilně pracoval, abych zajistil, že každý mladý muž pravidelně navštěvuje naše shromáždění. Pro dva z nich to byl obzvláštní problém, ale díky naší vytrvalosti, lásce a trošce přesvědčování začali navštěvovat shromáždění a účastnit se činností kvora. Ale jak plynul čas a oni opustili sbor kvůli studiu a zaměstnání, oba sklouzli opět do neaktivity.
Po léta jsem tyto dva drahé přátele vídal při různých společenských událostech. Kdykoli je vidím, položím jim ruku na rameno a připomenu jim: „Jsem stále váš president kvora, a nenechám vás odejít. Znamenáte pro mě příliš mnoho, a já chci, abyste se těšili požehnáním, která přicházejí s aktivitou v Církvi.“ Vědí, že je mám rád a že to s nimi nikdy nevzdám.
My, kteří jsme držiteli Melchisedechova kněžství, máme všudypřítomnou výsadu zvelebovat svá povolání. Jsme pastýři bdícími nad Izraelem. Hladové ovce vzhlížejí vzhůru a jsou připraveny, aby byly nasyceny chlebem života.
Jednou večer, před mnoha lety, když byl Halloween, jsem měl výsadu pomoci člověku, který dočasně ztratil cestu a potřeboval pomocnou ruku, aby se vrátil. Domů jsem se vracel z kanceláře dost pozdě. Halloween jsem tentokrát vypustil a nechal jsem na manželce, aby koledníky zvládla sama. Když jsem míjel nemocnici svatého Marka v Salt Lake City, vzpomněl jsem si, že zde leží můj dobrý přítel Max. Když jsme se před mnoha roky seznámili, zjistili jsme, že jsme vyrůstali ve stejném sboru, i když v jiné době. Než jsem se narodil, Max a jeho rodiče se ze sboru odstěhovali.
Onoho večera o Halloweenu jsem zajel na parkoviště a šel do nemocnice. Když jsem se zastavil v recepci, abych se zeptal na číslo jeho pokoje, řekli mi, že když se Max v nemocnici registroval, neuvedl jako svou náboženskou příslušnost SPD, ale jinou církev.
Vešel jsem do Maxova pokoje a pozdravil jsem ho. Pověděl jsem mu, jak jsem pyšný na to, že jsem jeho přítelem, a jakou mám o něj starost. Hovořil jsem o jeho kariéře v bankovnictví a o tom, že současně byl vedoucím orchestru. Zjistil jsem, že ho urazila jedna nebo dvě něčí poznámky, a tak se rozhodl navštěvovat jinou církev. Řekl jsem mu: „Maxi, jsi nositelem Melchisedechova kněžství. Dnes večer bych ti chtěl dát požehnání.“ Souhlasil, a já jsem mu požehnání udělil. Potom mi řekl, že jeho manželka Bernice je také velmi nemocná, a dokonce leží ve vedlejším pokoji. Na mou výzvu se ke mně Max připojil, abychom jí dali požehnání. Požádal mě, abych mu pomohl. Poradil jsem mu. Pomazal svou manželku. Když jeho a mé ruce spočinuly na hlavě jeho manželky a když jsem zpečetil požehnání, tekly nám slzy a objímali jsme se, a díky tomu na tento večer o Halloweenu nikdo z nás nezapomene.
Když jsem toho večera opouštěl nemocnici, zastavil jsem se v recepci a recepční jsem sdělil, že se svolením Maxe a jeho manželky má být záznam změněn, aby odrážel jejich členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Počkal jsem, dokud záznam nebyl změněn.
Moji přátelé Max a Bernice jsou oba na druhé straně závoje, ale poslední období svého života prožili aktivně a šťastně a přijímali požehnání, která pocházejí ze svědectví o evangeliu a návštěvy shromáždění.
Bratří, naším úkolem je podat pomocnou ruku těm, kteří z jakéhokoli důvodu potřebují naši pomoc. Naše výzva není nesplnitelná. Jsme v Pánově službě, a tudíž máme nárok na Pánovu pomoc. Musíme se ale snažit. Ze hry Shenandoah pochází tato inspirující věta: „Jestliže se nesnažíme, potom nic neděláme; a jestliže nic neděláme, proč tu potom jsme?“
Naší zodpovědností je žít tak, abychom, když nás někdo požádá o kněžské požehnání nebo o jakoukoli jinou pomoc, byli hodni tak učinit. Jsme učeni, že skutečně nemůžeme uniknout účinku svého osobního vlivu. Musíme si být jisti tím, že náš vliv je pozitivní a povznášející.
Jsou naše ruce čisté? Je naše srdce čisté? Pohlédneme-li zpět v čase skrze stránky historie, najdeme lekci o způsobilosti sebranou ze slov umírajícího krále Daria. Po příslušných ceremoniích byl Darius uznán jako právoplatný král Egypta. Jeho sok, Alexandr Veliký, byl prohlášen za právoplatného syna Amonova. On byl také faraonem. Když Alexandr našel poraženého Daria, který byl blízko smrti, vložil mu na hlavu své ruce, aby ho uzdravil, přikázal mu, aby povstal a chopil se opět své královské moci a zakončil slovy: „Přísahám ti, Darie, u všech bohů, že toto činím pravdivě a bez falše.“
Darius odvětil jemnou výtkou: „Alexandře, chlapče můj,… myslíš si, že se můžeš dotknout nebe takovýma rukama?“ (Upraveno z Hugh Nibley, Abraham in Egypt [1981], 192.)
Volání povinnosti může přijít tiše, zatímco my, kteří jsme nositeli kněžství, přijímáme úkoly, které dostáváme. President George Albert Smith, tento neokázalý, a přesto úspěšný vedoucí a osmý president Církve, prohlásil: „Vaší prvořadou povinností je poznat, co Pán chce, a potom mocí a silou Jeho svatého kněžství zvelebovat své povolání v přítomnosti vašich bližních tak, aby vás lidé rádi následovali.“ (Conference Report, Apr. 1942, 14.)
A jak člověk zvelebuje své povolání? Jednoduše tím, že vykonává službu, která k němu patří.
Bratří, díky tomu, že něco děláme – ne jen tím, že sníme – jsou lidé požehnáni, jiní získávají vedení, a duše jsou spaseny. „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe,“ prohlásil Jakub. (Jakub 1:22.)
Kéž my všichni, kteří jsme se dnes shromáždili v tomto kněžském shromáždění, obnovíme své úsilí, abychom byli hodni Pánova vedení ve svém životě. Jsou kolem nás mnozí, kteří prosí o pomoc a modlí se o ni. Jsou mezi námi ti, kteří jsou bezradní, ti, kteří touží po návratu, nevědí ale, jak začít.
Vždy jsem věřil v pravdu slov: „Nejsladší Boží požehnání vždy přicházejí rukama těch, kteří mu zde dole slouží.“ (Whitney Montgomery, „Revelation“, in Best-Loved Poems of the LDS People, ed. Jack M. Lyon and others [1996], 283.) Kéž máme ruce připravené, ruce čisté a srdce ochotné, abychom se mohli podílet na poskytování toho, co náš Nebeský Otec chce, aby druzí od Něj obdrželi.
Zakončím příkladem z vlastního života. Kdysi jsem měl vzácného přítele, který, jak se zdálo, zakoušel více životních potíží a zklamání, než mohl snést. Nakonec skončil v nemocnici v nevyléčitelném stavu. Nevěděl jsem, že tam je.
Se sestrou Monsonovou jsme šli do téže nemocnice, abychom navštívili jiného vážně nemocného člověka. Když jsme vyšli z nemocnice a šli k zaparkovanému autu, jasně jsem pocítil, že se mám vrátit a zjistit, zda tam stále není hospitalizován můj přítel Hyrum. V recepci mi potvrdili, že tam Hyrum skutečně leží již mnoho týdnů.
Vydali jsme se k jeho pokoji, zaklepali jsme a otevřeli jsme dveře. Nebyli jsme připraveni na to, co uvidíme. Všude byly kytice balónků. Na zdi byl připevněn velký nápis, který říkal „Všechno nejlepší k narozeninám, tatínku“. Hyrum seděl na nemocniční posteli a kolem něho byli členové rodiny. Když nás spatřil, řekl: „Bratře Monsone, jak vůbec víte, že mám dnes narozeniny?“ Usmál jsem se, ale otázku jsem nechal bez odpovědi.
Nositelé Melchisedechova kněžství v místnosti obklopili svého otce, dědečka a mého přítele a udělili mu kněžské požehnání.
Tekly nám slzy, vyměnili jsme si úsměvy vděčnosti a něžně jsme se objali, a pak jsem se naklonil k Hyrumovi a jemně jsem mu řekl: „Pamatuj na slova Páně, neboť tě budou podporovat. Slíbil ti: ,Nenechám tě bez útěchy, přijdu k tobě.‘ (Jan 14:18.)“
Čas kráčí dál. A povinnost s ním drží krok. Povinnost nepohasíná ani jí neubývá. Katastrofické konflikty přicházejí a odcházejí, ale válka vedená o duše lidí pokračuje bez přerušení. Jako zvuk polnice se nese slovo Páně určené vám i mně a nositelům kněžství, ať jsou kdekoli: Znovu zdůrazňuji ono slovo: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“ (NaS 107:99.)
Bratří, učme se svým povinnostem. Kéž jsme vždy způsobilí konat tyto povinnosti, a přitom kráčet ve stopách Mistra. Když k Němu přišlo volání povinnosti, odpověděl: „Otče, staň se vůle tvá a sláva buď tvou na věky.“ (Mojžíš 4:2.) Kéž činíme totéž, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, Pána, amen.