Víra nutná k tomu, abychom pohnuli horami
Větší víra [je] to, co potřebujeme nejvíce. Bez ní by toto dílo stagnovalo. S ní nikdo nemůže zastavit jeho pokrok.
Bratři a sestry, dovolte mi, abych se nejprve zmínil o jedné osobní záležitosti.
President Církve patří celé Církvi. Jeho život nepatří jemu. Jeho posláním je sloužit.
Jak všichni víte, mám již svůj věk. Letos v červnu jsem oslavil 96. narozeniny. Zjistil jsem z mnoha zdrojů, že se značně spekuluje o mém zdraví. Chtěl by vám říci, jak se věci mají. Pokud budu žít ještě několik měsíců, pak budu sloužit ve věku vyšším než kterýkoli předešlý president. Neříkám to, abych se tím chlubil, ale spíše abych vyjádřil svou vděčnost. Letos v lednu jsem podstoupil závažnou operaci. Byl to nepříjemný zážitek, zvláště pro někoho, kdo nikdy předtím v nemocnici jako pacient nebyl. Po této operaci se řešila otázka, zda bych měl podstoupit další léčbu. Rozhodl jsem se, že ano. Lékaři považovali výsledky léčby za zázračné. Vím, že tyto příznivé výsledky se dostavily díky mnohým modlitbám, které jste za mě pronesli. Jsem vám za to hluboce vděčný.
Pán mi dovolil, abych žil dál; nevím, na jak dlouho. Ale ať již ta chvíle přijde kdykoli, budu se nadále snažit co nejlépe vykonávat své povinnosti. Není to nic lehkého předsedat této velké, rozmanité Církvi. Nic neujde pozornosti Prvního předsednictva. Žádné významné rozhodnutí, žádný finanční výdaj se neuskuteční bez jejich souhlasu. Zodpovědnosti a zátěž jsou veliké.
Budeme v tom však pokračovat tak dlouho, jak si Pán přeje. Jak jsem řekl v dubnu, jsme v Jeho rukou. Cítím se dobře; těším se přiměřeně dobrému zdraví. A až přijde čas pro nástupce, přechod bude hladký a podle vůle Toho, Jehož tato Církev je. A tak kráčíme kupředu s vírou – a právě víra je tématem, na které si přeji dnes dopoledne promluvit.
Již od počátku tato Církev kráčela kupředu s vírou. Víra byla silnou stránkou proroka Josepha.
Jsem vděčný za víru, která ho přivedla do lesnatého háje, aby se pomodlil. Jsem vděčný za jeho víru, díky které byla přeložena a vydána Kniha Mormonova. Jsem vděčný za to, že se obracel v modlitbě k Pánu a že v odpověď na to bylo uděleno Aronovo a Melchisedechovo kněžství. Jsem vděčný za to, že s vírou zorganizoval tuto Církev a udal jí ten správný směr. Děkuji mu za dar jeho života, který je svědectvím o pravdivosti tohoto díla.
Víra byla také hybnou silou v životě Brighama Younga. Často myslím na ohromnou víru, kterou projevil, když přivedl tak velký počet lidí, aby se usadili v tomto údolí Solného jezera. Věděl toho o této oblasti jen velmi málo. Nikdy ji neviděl, vyjma ve vidění. Předpokládám, že studoval těch několik málo informací, které byly k dispozici, ale nevěděl téměř nic o půdě nebo o vodě nebo o podnebí. A přesto, když na ni pohlédl, bez zaváhání řekl: „Toto je to správné místo, jeďte dál.“ (B. H. Roberts, A Comprehensive History of the Church, 3:224.)
A tak tomu bylo s každým presidentem Církve. Tváří v tvář velikému protivenství kráčeli kupředu s vírou. Ať již to byli cvrčci, kteří jim ničili úrodu. Ať již to bylo sucho nebo pozdní mráz. Ať již to bylo pronásledování federální vládou. Nebo ať již to byla nedávná naléhavá potřeba zajistit humanitární pomoc obětem tsunami nebo zemětřesení nebo záplav na různých místech, není v tom rozdíl. Zásoby pro pomoc v nouzi byly rozdány. Miliony v hotovosti byly odeslány lidem v nouzi, bez ohledu na to, zda to byli členové Církve – to vše bylo vykonáno s vírou.
Jak všichni víte, letošní rok je významným výročím v historii Církve. Je tomu 150 let od příchodu Willieho a Martinovy výpravy ručních vozíků a Huntovy a Hodgettovy výpravy krytých vozů, které je doprovázely.
Bylo o tom napsáno mnohé a není třeba, abych zacházel do detailů. Všichni ten příběh znáte. Postačí říci, že ti, kteří se vydali na dlouhou cestu z Britských ostrovů až do údolí Velkého Solného jezera, nastoupili na svou cestu s vírou. Věděli jen málo nebo vůbec nic o tom, do čeho se pouštějí. Ale kráčeli kupředu. Zahájili své putování s velkými nadějemi. Tyto naděje je postupně opouštěly, když odcházeli na západ. Když se vydali na vyčerpávající cestu podél řeky Platte a pak údolím Sweetwater, chladná ruka smrti si vybírala svou hrůzostrašnou daň. Jídlo dostávali na příděl; jejich voli uhynuli; jejich vozíky se rozbily; neměli dostatek lůžkovin a oblečení. Zuřily bouře. Hledali nějaký úkryt, ale žádný nenašli. Bouře běsnily všude kolem nich. Hladověli doslova až k smrti. Mnoho jich zemřelo a bylo pohřbeno v zmrzlé zemi.
Naštěstí kolem nich jel Franklin D. Richards, který se vracel z Anglie. Měl lehký povoz s koňmi a mohl cestovat mnohem rychleji. Dorazil do tohoto údolí. Bylo to přesně v tuto roční dobu. Probíhalo zrovna zasedání generální konference. Když Brigham Young dostal zprávu o tom, co se děje, ihned vystoupil před shromážděné a řekl:
„Nyní dám tomuto lidu námět a starším téma, o němž mohou mluvit dnes i během konference – jde o to, že 5. října 1856 mnoho našich bratří a sester s ručními vozíky je na pláních, a mnozí jsou pravděpodobně odsud vzdáleni 700 mil a musejí být přivedeni sem, musíme jim poslat pomoc. Tímto tématem bude ,dostat je sem‘. Chtěl bych, aby bratří, kteří budou mluvit, rozuměli tomu, že jejich tématem jsou lidé na pláních, a hlavním námětem pro toto společenství je poslat pro ně a přivést je dříve, než nastane zima…
Požádám dnes biskupy, nebudu čekat na zítřek ani na další den, o 60 dobrých mulských spřežení a 12 nebo 15 krytých vozů. Nechci posílat voly, chci dobré koně a muly. Jsou v této oblasti, a my je musíme mít; také 12 tun mouky a 40 dobrých vozků,… 60 nebo 65 dobrých spřežení s muly nebo s koňmi a s postroji…
Říkám vám všem,“ řekl Brigham Young, „že vaše víra, náboženství a náboženské vyznání nikdy nespasí duši nikoho z vás v celestiálním království našeho Boha, pokud neuskutečníte právě ty zásady, kterým vás nyní učím. Jděte a přiveďte ty lidi, kteří jsou nyní na pláních, a dbejte striktně těch věcí, které nazýváme časnými, nebo časnými povinnostmi, jinak bude vaše víra marná; kázání, které jste vyslechli, pro vás bude zbytečné a vy se propadnete do pekla, pokud nebude dbát toho, co vám říkáme.“ (Deseret News, Oct. 15, 1856, 252.)
Lidé ihned nabídli své koně a muly a pevné kryté vozy. Přinesli hojnost mouky. Rychle shromáždili teplé oblečení a lůžkoviny. Během jednoho nebo dvou dnů se naložené kryté vozy vydaly sněhem směrem na východ.
Když se záchranáři dostali k sužovaným Svatým, byli pro ně jako andělé z nebe. Lidé prolévali slzy vděčnosti. Ty, kteří cestovali s ručními vozíky, naložili do krytých vozů, aby mohli rychleji dorazit mezi Svaté v Salt Lake.
Asi dvě stě lidí zahynulo, ale tisíc jich bylo zachráněno.
Mezi těmi, kteří se ocitli v této strašlivé situaci na pláních, byla i prababička mé manželky. Byla součástí Huntovy výpravy krytých vozů.
Dnes leží hrob mé manželky na hřbitově v Salt Lake City nedaleko od hrobu její prababičky Mary Penfold Gobleové, která zemřela v náručí své dcery, když přijížděla do tohoto údolí 11. prosince 1856. Byla pohřbena následujícího dne. Ztratila během onoho dlouhého putování tři děti. A přeživší dcera měla velmi omrzlé nohy.
Je to pozoruhodný příběh. Je plný utrpení a hladu, chladu a smrti. Je plný příběhů o ledových řekách, které museli lidé přebrodit; o skučících vánicích; o dlouhém a pomalém výstupu na horský hřeben Rocky Ridge. Až uplyne tento rok, kdy si připomínáme toto výročí, možná, že se na to do značné míry zapomene. Doufejme však, že se o tom bude znovu a znovu vyprávět, aby se budoucím generacím připomnělo utrpení a víra těch, kteří nás předešli. Jejich víra je naším dědictvím. Jejich víra je pro nás připomínkou ceny, kterou zaplatili za pohodlí, kterého si užíváme.
Víra se však neprojevuje pouze ve velkých hrdinských činech, jako byl příchod pionýrů s ručními vozíky. Projevuje se také v malých, ale významných činech. Dovolte mi, abych vám o jednom takovém vyprávěl.
Když se asi před 120 lety stavěl chrám Manti v Utahu, George Francis Paxman zde prováděl dokončovací tesařské práce. Spolu se svou mladou manželkou Marthou měli jedno dítě a čekali druhé.
Když George nasazoval těžké východní dveře chrámu, přivodil si uskřinutou kýlu. Měl strašlivé bolesti. Martha ho naložila na krytý vůz a zavezla ho do města Nephi, kde ho posadila do vlaku a vzala ho do Prova. Tam zemřel. Martha se odmítla znovu vdát, a tak zůstala 62 let vdovou a živila se vyšíváním.
Dovolte mi nyní, abych odbočil ze svého vyprávění a pověděl vám, že když jsem se zasnoubil se svou ženou, dal jsem jí prstýnek. Když jsme se vzali, dal jsem jí svatební prstýnek. Nosila je mnoho let. Pak jsem si jednoho dne všiml, že je odložila a nosila malý zlatý svatební prstýnek. Patřil její babičce. Tento prstýnek jí dal její manžel George. Byla to jediná věc, kterou po sobě zanechal. Jednou na jaře Martha uklízela dům. Vynesla veškerý nábytek ven, aby dům důkladně vyčistila. Když vyklepávala slámu z matrace, podívala se na ruku, a prstýnek tam nebyl. Hledala ho všude a velmi pečlivě. Byla to její jediná fyzická památka na jejího milovaného manžela. Prohrabávala slámu rukama, ale prstýnek najít nemohla. Začaly jí téct slzy. Poklekla a modlila se o to, aby jí Pán pomohl prstýnek najít. Když otevřela oči, podívala se dolů a tam ho uviděla.
Nyní ho držím v ruce. Je příliš malý na to, abyste ho všichni viděli. Je z 18karátového zlata, starý, poškrábaný a zohýbaný. Ale představuje víru, víru vdovy, která prosila Pána ve chvíli své největší úzkosti. Tato víra je zdrojem aktivity. Je podstatou naděje a důvěry. A právě tuto prostou víru my všichni tolik potřebujeme.
V tomto pokračujícím velikém díle je větší víra to, co potřebujeme nejvíce. Bez ní by toto dílo stagnovalo. S ní nikdo nemůže zastavit jeho pokrok.
Spasitel řekl: „Budete-li míti víru jako zrno horčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.“ (Matouš 17:20.)
Alma svému synu Helamanovi řekl: „Kaž jim pokání a víru v Pána Ježíše Krista; uč je, aby se pokořili a aby byli mírní a pokorní v srdci; uč je, aby odolávali každému pokušení ďáblovu svou vírou v Pána Ježíše Krista.“ (Alma 37:33.)
Kéž nám Pán požehná vírou v toto veliké dílo, kterého jsme součástí. Kéž je víra jako svíčka, která nás svým světlem povede nocí. Kéž jde před námi jako oblak ve dne.
O to se pokorně modlím v posvátném a svatém jménu Toho, jenž je silou naší víry, totiž Pána Ježíše Krista, amen.