Neděle přijde
Díky životu a věčné oběti Spasitele světa se opět shledáme s těmi, které máme rádi.
Jsem vděčný, že mohu být dnes s vámi a že mohu získávat sílu z vašich svědectví. A ani nejsem schopen vyjádřit, jak vděčný jsem za vaše laskavá slova podpory, za vaše projevy lásky a za vaše modlitby.
Dnes bych se chtěl věnovat několika osobním vzpomínkám.
Byl jsem zrozen z dobrých rodičů. Od svého otce Josepha L. Wirthlina jsem se naučil, jakou hodnotu má pilná práce a soucit. V době Velké hospodářské krize byl biskupem našeho sboru. Projevoval upřímný zájem o ty, kteří byli v tísni. Nepodával pomocnou ruku potřebným proto, že to byla jeho povinnost, ale proto, že to byla jeho upřímná touha.
Neúnavně pečoval o mnoho těch, kteří trpěli, a přinášel jim požehnání. Pokládal jsem ho za ideálního biskupa.
Ti, kteří znali mého tatínka, věděli, jak byl činorodý. Jednou o něm kdosi řekl, že zastane práci za tři lidi. Zřídkakdy zvolnil tempo. V roce 1938, kdy řídil úspěšnou firmu, obdržel povolání od presidenta Církve Hebera J. Granta.
President Grant mu řekl, že toho dne reorganizují Předsedající biskupstvo a že chtějí, aby můj otec sloužil jako rádce LeGranda Richardse. To mého otce překvapilo a zeptal se, zda by se o tom mohl nejprve pomodlit.
President Grant řekl: „Bratře Wirthline, do dalšího zasedání konference zbývá 30 minut, a já si chci trochu odpočinout. Co odpovíte?“
Můj tatínek samozřejmě řekl ano. Sloužil 23 let, z toho 9 let jako předsedající biskup Církve.
Když můj tatínek zemřel, bylo mu 69 let. Když náhle zkolaboval, byl jsem náhodou s ním. Brzy poté zemřel.
Často na tatínka myslím. Schází mi.
I má maminka Madeline Bitnerová velmi ovlivnila můj život. Když byla mladá, byla znamenitou sportovkyní a přebornicí ve sprintu. Vždy byla laskavá a láskyplná, ale její tempo bylo vyčerpávající. Často říkávala: „Pospěšte si!“ A když to řekla, zrychlili jsme tempo. To byl možná jeden z důvodů toho, proč jsem při fotbale dokázal rychle vystartovat.
Maminka toho od svých dětí očekávala hodně, a očekávala od nich to nejlepší. Stále si vzpomínám na její rčení: „Nebuď nicka!“ „Musíš být lepší.“ Nickou nazývala toho, kdo byl líný a nevyužíval svých možností.
Maminka zemřela, když jí bylo 87 let, a myslím na ni často a nedokážu vyjádřit slovy, jak ji postrádám.
Má mladší sestra Judith byla spisovatelkou, skladatelkou a pedagožkou. Měla ráda mnoho věcí, včetně evangelia, hudby a archeologie. Judithiny narozeniny byly několik dní před mými. Každý rok jsem jí dával novou jednodolarovou bankovku jako dárek k narozeninám. Tři dny poté dávala ona 50 centů k narozeninám jako dárek mně.
Judith zemřela před několika lety. Chybí mi a často na ni myslím.
A to mě přivádí k mé manželce Elise. Vzpomínám si, jak jsem ji potkal poprvé. Abych pomohl příteli, zašel jsem k nim vyzvednout její sestru Frances. Elisa otevřela dveře a přinejmenším pro mě to byla láska na první pohled.
Myslím si, že i ona musela cosi pocítit, protože první slova, na která si vzpomínám, že mi řekla, zněla: „Vím, kdo jsou.“
Elisa byla jazykově nadaná.
Do dneška jsou pro mne ona tři slova drahocenná a pokládám je za nejkrásnější v lidské řeči.
Ráda hrála tenis a měla servis jako blesk. Pokoušel jsem se hrát tenis s ní, ale nakonec jsem toho nechal, když jsem došel k závěru, že nemohu trefit to, co nevidím.
Byla mou silou a mou radostí. Díky ní jsem lepším mužem, manželem a otcem. Vzali jsme se, měli jsme osm dětí a 65 let jsme kráčeli spolu životem.
Své ženě jsem zavázán tak, že to ani nemohu vyjádřit. Nevím, zda někdy existovalo dokonalé manželství, ale z mého pohledu si myslím, že naše takové bylo.
Když president Hinckley mluvil na pohřbu sestry Wirthlinové, řekl, že když ztratíme někoho, koho máme rádi, ničí nás to a sužuje. Zarývá se to do duše.
Měl pravdu. Protože Elisa byla mou největší radostí, nyní je její odchod mou největší bolestí.
V hodinách samoty trávím hodně času přemýšlením o věčných věcech. Rozjímám o utěšující nauce věčného života.
Během svého života jsem slyšel mnoho kázání o vzkříšení. Mohu, podobně jako vy, odříkat události první velikonoční neděle. V písmech mám označeny pasáže o vzkříšení a po ruce mám mnoho zásadních prohlášení, která vyslovili o tomto námětu proroci posledních dnů.
Víme, co vzkříšení je – je to opětné spojení ducha a těla do jeho dokonalé podoby.1
President Joseph F. Smith řekl, že „se setkáme s těmi, od nichž jsme se zde museli oddělit, a uvidíme je tak, jak jsou. Setkáme se s toutéž identickou bytostí, se kterou jsme se stýkali zde v těle“.2
President Spencer W. Kimball to rozvedl, když řekl: „Jsem si jistý tím, že když si představíme sebe v té nejlepší kondici, fyzicky, duševně a duchovně, to je ta podoba, ve které se vrátíme.“3
Až budeme vzkříšeni, „toto smrtelné tělo bude pozvednuto jako tělo nesmrtelné … [my již nebudeme moci] zemříti“.4
Dovedete si to představit? Na vrcholu svého života? Nikdy žádná nemoc, žádná bolest, nikdy nezatíženi nemocemi, které nás tak často trápí ve smrtelnosti?
Vzkříšení je jádrem naší víry jako křesťanů. Bez toho nemá naše víra smysl. Apoštol Pavel řekl: „Nevstal-liť z mrtvých Kristus, tedyť jest daremné kázaní naše, a daremnáť jest i víra [naše].“5
V celé historii světa žilo mnoho velikých a moudrých lidí, z nichž mnozí tvrdili, že mají zvláštní poznání Boha. Ale když Spasitel vstal z hrobu, učinil něco, co nikdo nikdy neučinil. Učinil něco, co nikdo jiný učinit nemohl. Zlomil pouta smrti, nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří kdy žili – pro spravedlné i nespravedlné.6
Když Kristus vstal z hrobu a stal se prvotinami vzkříšení, učinil tento dar přístupný všem. A tímto velkolepým skutkem zmírnil ničivou a sužující bolest, která nahlodává duši těch, kteří ztratili někoho velmi milovaného.
Myslím na to, jak temný byl ten pátek, když byl Kristus pozvednut na kříž.
V onen hrozný pátek se země třásla a padla tma. Strašlivá bouře bičovala zem.
Podlí muži, kteří usilovali o Jeho život, se radovali. Nyní, když Ježíš už nebyl, se určitě ti, kteří Ho následovali, rozprchnou. V tento den slavili vítězství.
Onoho dne se chrámový závoj roztrhl vedví.
Maria Magdalena a Maria, matka Ježíšova, byly přemoženy zármutkem a zoufalstvím. Jedinečný člověk, kterého milovaly a ctily, visel bezvládně na kříži.
Onen pátek apoštoly zcela zničil. Ježíš, jejich Spasitel – ten, který kráčel po vodě a křísil mrtvé, byl sám vydán zlovolným na milost a nemilost. Dívali se bezmocně, jak byl přemožen svými nepřáteli.
V onen pátek Spasitele lidstva tupili a bili, týrali a spílali mu.
Byl to pátek naplněný ničivou a sužující bolestí, která se zarývala do duše těch, kteří milovali a ctili Syna Božího.
Myslím si, že ze všech dnů od počátku lidské historie byl onen pátek nejtemnější.
Ale zkáza onoho dne nepřetrvala.
Zoufalství nebylo bez konce, protože v neděli vzkříšený Pán zlomil pouta smrti. Vystoupil z hrobu a ukázal se vítězoslavně jako Spasitel veškerého lidstva.
A v jediném okamžiku oči, neustále naplněné slzami, oschly. Rty, které tiše pronášely modlitby strasti a zármutku, naplnily nyní ovzduší podivuhodnou chválou, neboť Ježíš Kristus, Syn žijícího Boha, stál před nimi jako prvotiny vzkříšení, důkaz toho, že smrt je pouze počátek nové a podivuhodné existence.
Každý z nás bude mít své vlastní pátky – dny, kdy se zdá, že samotný vesmír se tříští a trosky našeho světa leží doslova kolem nás. Všichni zažijeme tyto těžké časy, kdy se nám zdá, že se již nikdy nedáme dohromady. Všichni budeme mít své pátky.
Ale svědčím vám ve jménu toho, který zvítězil nad smrtí – neděle přijde. V temnotě naší bolesti neděle přijde.
Bez ohledu na naše zoufalství, bez ohledu na náš zármutek, neděle přijde. V tomto životě nebo v příštím, neděle přijde.
Svědčím vám, že vzkříšení není žádný výmysl. Máme osobní svědectví těch, kteří Ho viděli. Tisíce ve Starém i Novém světě svědčily o vzkříšeném Spasiteli. Pocítily rány na Jeho rukou, nohou a boku. Když ho objímaly, prolévaly slzy nevýslovné radosti.
Po vzkříšení se učedníci stali novými lidmi. Cestovali po světě hlásajíce slavné poselství evangelia.
Mohli se rozhodnout, že se vytratí a navrátí ke svému předchozímu životu a zaměstnání. Za čas by se na jejich styky s Ním zapomnělo.
Mohli popřít božskost Kristovu. Neudělali to. Tváří v tvář nebezpečí, zesměšňování a hrozbě smrti vstupovali do paláců, chrámů a synagog a odvážně hlásali Ježíše Krista, vzkříšeného Syna žijícího Boha.
Mnozí z nich nabídli svůj drahocenný život jako své konečné svědectví. Zemřeli jako mučedníci, se svědectvím o vzkříšeném Kristu na rtech i při posledním vydechnutí.
Vzkříšení změnilo život těch, kteří ho byli svědky. Nemělo by změnit i život náš?
Všichni vstaneme z hrobu. A onoho dne můj tatínek obejme maminku. A onoho dne já opět vezmu do náruče svou milovanou Elisu.
Díky životu a věčné oběti Spasitele světa se opět shledáme s těmi, které máme rádi.
Onoho dne poznáme lásku našeho Nebeského Otce. Onoho dne se budeme radovat z toho, že Mesiáš překonal vše, abychom mohli žít na věky.
Díky posvátným obřadům, které přijímáme ve svatém chrámu, náš odchod z této krátké smrtelnosti nemůže na dlouho přerušit vztahy, které byly pevně svázány provazy spletenými z věčných svazků.
Toto je mé posvátné svědectví, že smrt není konec bytí. „Jestližeť pak v tomto životě toliko naději máme v Kristu, nejbídnější jsme ze všech lidí.“7 Díky vzkříšenému Kristu „pohlcena jest smrt v vítězství“.8
Díky našemu milovanému Vykupiteli můžeme pozvednout svůj hlas, dokonce i uprostřed svých nejtemnějších pátků, a zvolat: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“9
Když president Hinckley mluvil o té hrozné osamělosti, která přichází k těm, kteří ztratili toho, koho mají rádi, také slíbil, že v tichosti noci nám bude našeptávat neslyšný hlas pokoj do duše: „Vše je v pořádku.“
Jsem nadmíru vděčný za úžasnou pravdivou nauku evangelia a za dar Ducha Svatého, který mi našeptává do duše utěšující a upokojující slova přislíbená naším milovaným prorokem.
Z hloubi své bolesti se raduji ze slávy evangelia. Raduji se z toho, že prorok Joseph Smith byl vyvolen, aby na zemi znovuzřídil evangelium v této poslední dispensaci. Raduji se z toho, že máme proroka, presidenta Gordona B. Hinckleyho, který řídí Pánovu Církev v těchto dnech.
Kéž bychom porozuměli nedocenitelnému daru, který přichází k nám, synům a dcerám milujícího Nebeského Otce, a příslibu onoho zářivého dne, kdy my všichni vítězně povstaneme z hrobu, a kéž jsme za to vděčni.
A kéž bychom vždy věděli, že bez ohledu na to, jak náš pátek je temný, neděle přijde, to je má modlitba, ve jménu Ježíše Krista, amen.