Víra, služba, stálost
Když pěstujeme víru, rosteme díky službě a zůstáváme stálí a věrní bez ohledu na to, co přichází, pak pociťujeme lásku Spasitele.
Před devětatřiceti lety zaklepali dva Pánovi misionáři na dveře u nás doma v Glasgow, ve Skotsku. Byli jsme hluboce dojati jejich bystrostí, pokorou a vírou. Kdykoli navštívili náš domov, pocítili jsme lásku a klid. Byl to pocit naprostého dobra.
Jejich učení bylo osobní, upřímné a povědomé. Prostě jsme cítili, že je pravdivé. O pár týdnů později jsme byli pokřtěni a konfirmováni a okamžitě jsme byli obklopeni přátelstvím a laskavostí členů a vedoucích naší nové církevní rodiny.
Tak započala cesta evangelia, která obohatila a požehnala každý aspekt našeho života a přinesla nám hluboký, trvalý a uklidňující pocit směru a vedení. S nadějí, že to snad pomůže novým členům Církve, se dnes podělím pouze o tři základní zásady evangelia, kterým jsem se na této cestě naučil.
První je moc víry v Ježíše Krista, která motivuje a přetváří. Taková víra je jako duchovní kyslík. Když víře umožníme, aby námi volně proudila, probudí a oživí naše duchovní smysly. Vdechne život do duše samotné.
Zatímco námi víra proudí, stáváme se citlivě naladěni na našeptávání Ducha. Naše mysl je osvícena, duchovní tep zrychlen a srdce dojato.
Víra živí naději. Úhel našeho pohledu se mění; naše vidění je jasnější. Začneme v životě i na ostatních hledat to nejlepší, a ne to nejhorší. Získáme hlubší pochopení účelu a významu života. Zoufalství nahradí radost.
Taková víra je darem nebes, ale můžeme o ni usilovat a můžeme ji pěstovat. Jak nám připomíná Biblický slovník, víra je často roznícena, když nasloucháme svědectví těch, již víru mají.1 Víra je dále živena, když dovolíme, abychom uvěřili. Víra, tak jako ostatní ctnosti, sílí, když ji používáme, žijeme podle ní a jednáme, jako by již byla silná. Víra je plodem spravedlivé touhy, přesvědčení a poslušnosti.
To vidíme v Knize Mormonově na příkladu otce krále Lamoniho, který uslyšel Aronovo svědectví a byl ochoten věřit a jednat tak, aby byl veden k pronesení pokorné modlitby: „… a jestliže jest Bůh a jestliže ty jsi Bůh, kéž by ses mi dal poznati, a já odložím všechny hříchy své, abych tě poznal…“2
To se může stát i nám, když dovolíme duchu svědectví, aby se nás dotkl při používání víry, když toužíme, přemítáme, hledáme – když svou víru pěstujeme.
Zadruhé rosteme službou. President George Albert Smith učil: „Náš život neobohacuje to, co obdržíme, ale to, co dáme.“3
Nesobecká služba je báječným lékem na nemoci, které plynou z celosvětové epidemie sebeuspokojování. Někteří lidé zahořknou či znervózní, když se zdá, že jim není věnováno dost pozornosti, a přitom by byl jejich život o tolik obohacen, kdyby věnovali více pozornosti potřebám druhých.
Řešení spočívá v tom, že pomáháme řešit problémy lidí kolem sebe, místo abychom si dělali hlavu se svými vlastními, že žijeme, abychom ulehčovali břímě jiným, i když nás samotné něco tíží, a že přikládáme ruku k dílu, místo abychom si stěžovali, že příležitosti ke službě nás jen míjejí.
Když duši namáháme službou, pomůže nám to povznést se nad naše problémy, starosti a výzvy. Když soustředíme svou energii na pozvedání břemene druhých, stane se něco zázračného. Naše břímě se stane lehčím. My jsme šťastnější. Náš život je smysluplnější.
Zatřetí učednictví nám nezaručuje osvobození od životních bouří. I když se po těsné a úzké stezce ubíráme věrně a opatrně, narážíme na překážky a výzvy. Přicházejí dny, možná snad i měsíce a roky, kdy je život prostě těžký. Zakoušíme svůj díl protivenství, úzkosti, samoty, bolesti a zármutku – někdy se zdá, že zakoušíme víc než jen svůj díl.
Co si počít, když udeří protivenství? Můžeme udělat jen jediné. Pevně stát a vydržet až do konce. Zůstat neochvějní, vytrvalí a věrní. Skutečná tragédie nastává v bouřích života jen tehdy, když dovolíme, aby nás bouře odvály z naší cesty.
V této době krize a výzev se někteří rozhodnou opustit víru právě ve chvíli, kdy se jí mají držet nejsilněji. Ignorujeme modlitbu právě v okamžiku, kdy ji máme zesílit. Neopatrně odhazujeme ctnost ve chvíli, kdy má být opatrována. Opouštíme Boha z obyčejného lidského, avšak milného, strachu, že On opustil nás.
Popravdě, naší jedinou jistotou, bezpečím a nadějí je pevně se držet toho, co je dobré. Když nás obklopí mlhy temnoty, jsme skutečně ztraceni jen tehdy, když se pustíme oné železné tyče, která je slovem Božím.
Spasitelovo podobenství o moudrém muži, který postavil svůj dům na skále, má moc právě proto, že ukazuje, že životní zkoušky přišly i na moudrého muže. Déšť padal, větry vály a voda stoupala. On to však všechno přežil, protože stavěl na pevném základu a, což je velmi důležité, zůstal na něm, když přišla bouře.
John Bunyan ve svém popisu pokroku poutníka, neboli učedníka, píše:
Kdo touží spatřit pravou udatnost,
nechť přistoupí!
Ten zde prokáže věrnost
za větru i za bouří;
Apoštol Pavel naléhal na Kolossenské, aby zůstávali „u víře založení a pevní“ a aby se neuchylovali „od naděje evangelium, kteréž … slyšeli“.5
Lid Korintu dostal toto mocné svědectví:
„Když se všech stran úzkost míváme, ale nebýváme cele potlačeni; býváme vrtkáni, ale nebýváme docela zvrtkáni;
Protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme.“6
Co umožní zaujmout takové stanovisko? Apoštol Pavel uvedl tento důvod: „Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista.“7
Svědčím, že když pěstujeme víru, rosteme díky službě a zůstáváme stálí a věrní bez ohledu na to, co přichází, pociťujeme lásku Spasitele. Ocitáme se tak v postavení, ze kterého máme přístup k plné šíři a hloubce požehnání usmíření. Naše členství se proměňuje v učednictví. Jsme posilováni, očišťováni, osvěžováni a duchovně i emocionálně uzdravováni.
O tomto svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.