Posvátné místo Znovuzřízení
Starší Jairo Mazzagardi
Sedmdesátník
Palmyra bylo místo pro Znovuzřízení, kde po téměř dvou tisících letech zazněl hlas Otce.
Jeden můj dobrý přítel, který byl členem Církve, se mě po mnoho let snažil učit evangeliu věčných rodin. Nauka o věčných rodinách mi však vstoupila do srdce, až když jsem v říjnu 1978 při dnech otevřených dveří chrámu v São Paulu vstoupil do pečeticí místnosti a poté jsem se několik dnů modlil o to, abych poznal, zda je tato Církev pravdivá.
Nebyl jsem nábožensky založený, ale vychovali mě rodiče, kteří takto založení byli a kteří se v jiných náboženstvích soustřeďovali na to, co v nich bylo dobrého. V onom životním období jsem si myslel, že pro Boha jsou všechna náboženství přijatelná.
Po návštěvě chrámu při dnech otevřených dveří jsem skrze modlitbu usiloval o odpověď s vírou a se skutečnou důvěrou, že mi Bůh odpoví, která církev na zemi je ta Jeho.
Po vynaložení velkého duchovního úsilí jsem nakonec obdržel jasnou odpověď. Byl jsem vyzván ke křtu. Můj křest se uskutečnil 31. října 1978, večer před zasvěcovacím zasedáním chrámu São Paulo.
Uvědomil jsem si, že Pán mě zná a záleží Mu na mně, protože zodpověděl mou modlitbu.
Druhý den ráno jsme s manželkou jeli do São Paula, abychom se v chrámu zúčastnili zasvěcovacího zasedání.
Byli jsme tam, ale ve skutečnosti jsem tuto nádhernou příležitost ještě nedokázal plně ocenit. Den poté jsme se zúčastnili územní konference.
Nastoupili jsme na svou pouť v Církvi a našli jsme dobré přátele, kteří nám v tomto období životních změn pomohli, abychom se cítili vítáni.
Lekce pro nové členy, kterých jsme se účastnili každý týden během nedělního shromáždění, byly úžasné. Naplňovaly nás poznáním a způsobovaly, že jsme si přáli, aby týden ubíhal rychleji, abychom už mohli v neděli načerpat více oné duchovní výživy.
S manželkou jsme se nemohli dočkat, až vstoupíme do chrámu, aby naše rodina byla zpečetěna na věčnost. To se stalo rok a sedm dní po mém křtu, a byl to úžasný okamžik. Měl jsem pocit, že věčnosti se u oltáře rozdělily na to, co bylo před zpečetěním, a na to, co bylo poté.
Díky tomu, že jsme několik let žili legálně na východním pobřeží Spojených států, jsem znal několik tamních měst, která byla spíše menší.
Kdykoli jsem četl nebo slyšel o událostech, jež vedly k Prvnímu vidění, byly zmiňovány zástupy lidí, a to mi nedávalo smysl.
V mysli mi začaly vyvstávat otázky. Proč musela být Církev znovuzřízena ve Spojených státech, a ne v Brazílii nebo v Itálii – zemi mých předků?
Kde jsou ony zástupy lidí, kteří byli zapojeni do obrození náboženství a do náboženského zmatku – přičemž to všechno se odehrávalo na tak pokojném a klidném místě?
Ptal jsem se na to mnoha lidí, ale neobdržel jsem žádnou odpověď. Přečetl jsem si všechno možné v portugalštině a poté v angličtině, ale nenašel jsem nic, co by mi do srdce vneslo útěchu. Pokračoval jsem v hledání.
V říjnu roku 1984 jsem se jako rádce v předsednictvu kůlu zúčastnil generální konference. Poté jsem se vypravil do Palmyry ve státě New York; byl jsem dychtivý nalézt odpověď.
Když jsem tam dorazil, snažil jsem se porozumět tomuto: Proč se muselo Znovuzřízení udát zde a proč zde byl takový duchovní rozruch? Kde se vzali všichni ti lidé zmiňovaní v Josephově záznamu? A proč tady?
V té době jsem za nejrozumnější odpověď považoval to, že Ústava Spojených států zaručovala svobodu.
Ten den jsem ráno navštívil Grandinovu tiskárnu, kde bylo vytištěno první vydání Knihy Mormonovy. Pak jsem šel do Posvátného háje, kde jsem se hodně modlil.
V ulicích tohoto malého města, Palmyry, nebyl téměř nikdo. Kde byly ony zástupy lidí, o kterých se zmiňoval Joseph?
Toho odpoledne jsem se rozhodl zajít na farmu Petera Whitmera a v okně jednoho srubu jsem uviděl nějakého muže. Oči mu pronikavě zářily. Pozdravil jsem ho a poté jsem mu začal klást tytéž otázky.
Zeptal se mě: „Máte čas?“ Řekl jsem, že ano.
Vysvětlil mi, že v této oblasti se nacházejí jezera Erie a Ontario a o něco dále na východ je řeka Hudson.
Na počátku devatenáctého století se lidé rozhodli vybudovat průplav, který by vedl touto oblastí a táhl se do vzdálenosti téměř 500 kilometrů až k řece Hudson. Na tu dobu to byl odvážný počin a oni se mohli spoléhat pouze na lidskou pracovní sílu a na zvířata.
Palmyra byla jedním z ústředních míst této výstavby. Stavitelé potřebovali talentované odborníky, techniky, rodiny a jejich přátele. Začali sem proudit lidé ze sousedních měst i ze vzdálenějších míst, jako například z Irska, aby na průplavu pracovali.
Byl to pro mě velmi posvátný a duchovní okamžik, protože jsem konečně našel onen zástup. Přinesli si s sebou své zvyky a svá náboženská přesvědčení. Když se onen muž zmínil o jejich přesvědčeních, má mysl byla osvícena a Bůh otevřel mé duchovní oči.
V tu chvíli jsem porozuměl tomu, jak ruka Boží, náš Otec, s nesmírnou moudrostí připravil ve svém plánu místo, na které přivedl mladého Josepha Smitha a umístil ho do středu tohoto náboženského zmatku, protože zde, v pahorku Kumora, byly ukryty drahocenné desky Knihy Mormonovy.
Toto bylo místo pro Znovuzřízení, kde po téměř dvou tisících letech zazněl hlas Otce, když v nádherném vidění promluvil k chlapci Josephu Smithovi, který se šel do Posvátného háje pomodlit a uslyšel slova: „Toto je můj Milovaný Syn. Slyš jej!“1
Tam spatřil dvě bytosti, jejichž jas a sláva se vymykala veškerému popisu. Ano, Bůh se opět zjevil člověku. Temnota pokrývající zemi se začala rozplývat.
Začala se naplňovat proroctví o Znovuzřízení. „I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, kteříž bydlí na zemi, a všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu.“2
Za několik krátkých let byl Joseph přiveden k záznamům proroctví, smluv a obřadů zanechaným dávnými proroky – k naší milované Knize Mormonově.
Církev Ježíše Krista nemohla být znovuzřízena bez věčného evangelia zjeveného v Knize Mormonově, která je dalším svědectvím o Ježíši Kristu, Synu Božím a Beránku Božím, jenž vzal na sebe hříchy světa.
Kristus řekl svému lidu v Jeruzalémě:
„A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince.“3
„Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé.“4
Nepamatuji si, že bych se při odchodu z Whitmerovy farmy rozloučil. Pamatuji si jen slzy, které mi stékaly po tvářích. Obloha byla se zapadajícím sluncem nádherná.
Mou duši utišila nesmírná radost a pokoj v srdci. Byl jsem naplněn vděčností.
Nyní jsem jasně rozuměl tomu, proč tomu tak bylo. Pán mi opět dal poznání a světlo.
Cestou domů mi na mysl neustále přicházely verše z písem: sliby učiněné otci Abrahamovi, že v jeho semeni budou požehnány všechny rodiny na zemi.5
A k tomuto účelu budou postaveny chrámy, aby člověku mohla být na zemi opět předána božská moc, aby rodiny mohly být sjednoceny, nejen dokud je smrt nerozdělí, ale na celou věčnost.
„I stane se v posledních dnech, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky, i pohrnou se k ní všickni národové.“6
Pokud vy, kteří mne posloucháte, máte v srdci jakékoli otázky, nevzdávejte to!
Vyzývám vás, abyste se řídili příkladem, který nám dal Prorok Joseph Smith, když si v Jakubovi 1:5 přečetl tato slova: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně.“
To, k čemu došlo na Kumoře, bylo důležitou součástí Znovuzřízení, neboť zde Joseph Smith obdržel desky, jež obsahovaly Knihu Mormonovu. Tato kniha nám pomáhá přiblížit se Kristu více nežli kterákoli jiná kniha.7
Svědčím o tom, že Pán vzbuzuje proroky, vidoucí a zjevovatele, aby řídili Jeho království v těchto posledních dnech, a že v Jeho věčném plánu má být rodina spolu na věky. Záleží Mu na Jeho dětech. Odpovídá na naše modlitby.
Díky veliké lásce, kterou k nám Ježíš Kristus chová, usmířil naše hříchy. On je Spasitel světa. O tom svědčím ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.