Já Boží dítě jsem

Starší Donald L. Hallstrom

Předsednictvo Sedmdesáti

Správné pochopení našeho nebeského původu je nezbytné pro oslavení.

K naší nejzákladnější nauce patří poznání, že jsme děti žijícího Boha. Proto je jedno z Jeho nejposvátnějších jmen Otec – Nebeský Otec. Této nauce nás jasně učí proroci ve všech dobách:

Když Satan pokoušel Mojžíše, Mojžíš ho odmítl slovy: „Kdo jsi? Neboť viz, já jsem syn Boží.“¹
Žalmista, který promlouval k Izraeli, prohlásil: „[Děti] Nejvyššího [jste] vy všickni.“²
Pavel učil Atéňany na Areopágu, že jsou „rodina … Boží“.³
Joseph Smith a Sidney Rigdon obdrželi vidění, ve kterém spatřili Otce a Syna, a nebeský hlas jim oznámil, že obyvatelé všech světů „jsou syny a dcerami Bohu zplozenými“.⁴
V roce 1995 15 žijících apoštolů a proroků prohlásilo: „Všechny lidské bytosti … jsou stvořeny podle obrazu Božího. Každý je milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů.“⁵
President Thomas S. Monson svědčil: „Jsme synové a dcery žijícího Boha. … Nemůžeme být upřímně přesvědčeni o této pravdě, a nepocítit při tom hluboké nové vědomí síly a moci.“⁶

Tato nauka je natolik základní, tak často uváděná a natolik bezděčně prostá, že může vypadat obyčejně, zatímco ve skutečnosti patří k těm nejpozoruhodnějším poznatkům, jaké kdy můžeme získat. Správné pochopení našeho nebeského původu je nezbytné pro oslavení. Je základem pro porozumění vznešenému plánu spasení a pro posilování víry v Prvorozeného Otcova, Ježíše Krista, a v Jeho milosrdné Usmíření.⁷ Dále nám poskytuje neustálou motivaci k tomu, abychom uzavřeli nepostradatelné věčné smlouvy a zachovávali je.

Až na několik málo výjimek by každý, kdo se teď účastní tohoto zasedání, bez psaných slov či hudby dokázal zazpívat píseň „Já Boží dítě jsem“.⁸ Tato oblíbená náboženská píseň je jednou z nejčastěji zpívaných písní v Církvi. Rozhodující otázkou však je: Skutečně to víme? Víme to v mysli, v srdci i v duši? Jsou pro nás nebeští rodiče tím prvním a nejvýznamnějším zdrojem naší totožnosti?

Zde na zemi se naše totožnost určuje podle mnoha různých hledisek – podle národnosti, místa narození či jazyka. Někteří lidé dokonce určují svou totožnost podle povolání nebo koníčků. Tyto pozemské totožnosti nejsou špatné, pokud nenahrazují či nezkreslují naši věčnou totožnost – to, že jsme syn nebo dcera Boží.

Když naší nejmladší dceři bylo šest let a chodila do první třídy, její učitelka zadala dětem při vyučování písemný úkol. Byl říjen, měsíc Halloweenu, což je svátek, který se slaví v některých částech světa. Ačkoli Halloween nepatří k mým oblíbeným svátkům, věřím, že má i nějaké nevinné a přínosné stránky.

Učitelka rozdala žáčkům listy papíru. Nahoře byla načrtnutá kresba mytické čarodějnice (říkal jsem vám, že to není můj oblíbený svátek) stojící nad vařícím kotlem. Otázka, která měla v dětech probudit představivost a vyzkoušet jejich základní psací dovednosti, zněla: „Právě jste vypili hrnek čarodějničina lektvaru. Co se s vámi stalo?“ Vězte prosím, že tento příběh neuvádím jako doporučení pro učitele.

„Právě jste vypili hrnek čarodějničina lektvaru. Co se s vámi stalo?“ Naše dcerka svým nejlepším písmem začátečníka napsala: „Umřu a budu v nebi. Bude se mi tam líbit. Moc by se mi tam líbilo, protože je to to nejlepší místo, protože tam jsme s Nebeským Otcem.“ Tato odpověď učitelku nejspíš překvapila; když však dcera přinesla vypracovaný úkol domů, všimli jsme si, že dostala hvězdičku – to nejlepší ohodnocení.

V reálném životě čelíme skutečným těžkostem, nikoli předstíraným. Je v něm bolest – fyzická, emocionální a duchovní. Je v něm žal, když se okolnosti výrazně liší od toho, co jsme očekávali. Je v něm nespravedlnost, kdy se zdá, že si svou situaci nezasloužíme. Je v něm zklamání, kdy nás někdo, komu jsme důvěřovali, ranil. Jsou v něm zdravotní a finanční komplikace, které nás mohou dezorientovat. Mohou přijít chvíle otázek, kdy nedokážeme porozumět naukovým či historickým otázkám.

Když v našem životě nastanou obtížné chvíle, jaká je naše bezprostřední reakce? Je to zmatek, pochyby nebo duchovní odcizení se? Uštědří to ránu naší víře? Viníme ze své situace Boha nebo druhé? Nebo si v prvé řadě vzpomeneme na to, kdo jsme – že jsme děti milujícího Boha? Je to spojeno s naprostou důvěrou, že Bůh připustí určité pozemské utrpení, protože ví, že nám to požehná jako tavičův oheň, abychom se mohli stát takovými, jako je On, a mohli získat své věčné dědictví?⁹

Nedávno jsem byl na jednom shromáždění se starším Jeffreym R. Hollandem. Když starší Holland učil zásadě, že smrtelný život může být bolestný, avšak naše těžkosti mají věčný účel, i když tomu v tu chvíli nerozumíme, řekl: „Můžete mít to, co chcete, nebo můžete mít něco lepšího.“

Před pěti měsíci jsme s Dianou, mou ženou, jeli se starším Davidem A. Bednarem a jeho manželkou do Afriky. Šestou a poslední zemí, kterou jsme navštívili, byla Libérie. Libérie je veliká země se skvělými lidmi a bohatou historií, ale nemají to tam lehké. Desetiletí politické nestability a občanských válek jen zhoršují trýznivou chudobu. Navíc tam obávaný virus ebola zabil během poslední epidemie téměř 5 000 lidí. Byli jsme první skupina církevních vedoucích, kteří nebyli z této oblasti a kteří navštívili hlavní město Monrovii od doby, kdy Světová zdravotnická organizace ohlásila, že je to opět bezpečné.

Jedno velmi horké a dusné nedělní ráno jsme se vypravili do pronajaté budovy v centru města. Byly v ní nachystány všechny dostupné židle v celkovém počtu 3 500 míst. Konečný počet účastníků činil 4 100. Téměř každý, kdo přišel, musel cestovat pěšky nebo některou formou nepohodlné veřejné dopravy; pro Svaté nebylo snadné se shromáždit. Ale přišli. Většina z nich se dostavila několik hodin před začátkem shromáždění. Když jsme vstoupili do sálu, byl přímo nabitý duchovní atmosférou! Svatí byli připraveni se učit.

Když některý řečník citoval verš z písem, členové verš nahlas odříkali. Bez ohledu na to, zda byl verš krátký, či dlouhý, všichni přítomní ho jednohlasně odříkali. Ačkoli toto obecně nedoporučujeme, velmi na nás zapůsobilo, že toho byli schopni. A jejich pěvecký sbor – zpíval mocně. S nadšeným dirigentem a se čtrnáctiletým mladým mužem u klavíru členové zpívali s nasazením a silou.

Poté promluvil starší Bednar. To byl samozřejmě nejočekávanější okamžik celého shromáždění – vyslechnout si učení a svědectví apoštola. Starší Bednar se zjevně pod duchovním vedením uprostřed svého proslovu zastavil a řekl: „Znáte píseň ‚Jak pevný to základ‘?“

Zdálo se, že všech 4 100 hlasů společně jedním hlasem zvolalo: „ANO!“

Poté se jich zeptal: „Znáte sedmou sloku?“

Všichni opět odpověděli: „ANO!“

Aranžmá mocné náboženské písně „Jak pevný to základ“, které posledních 10 let zpívá pěvecký sbor Mormon Tabernacle Choir, obsahuje i sedmou sloku, která se dříve moc často nezpívala. Starší Bednar řekl: „Zazpívejme si tedy první, druhou, třetí a sedmou sloku.“

Dirigent pěveckého sboru bez váhání vyskočil a onen nositel Aronova kněžství, který sbor doprovázel, začal okamžitě a s vervou hrát úvodní akordy. S mírou přesvědčení, jakou jsem nikdy předtím při zpěvu na shromáždění nepocítil, jsme zazpívali první, druhou a třetí sloku. Poté se hlasitost a duchovní moc pozvedly, když 4 100 hlasů zpívalo sedmou sloku, ve které stojí:

Když člověk u Ježíše pomoc vyhledá,
já jsem stále s ním, ochrání ho ruka má.
By snášel se nad duší tou pekla stín,
já věrného nikdy, já věrného nikdy,
já věrného nikdy, nikdy neopustím.10

Během jednoho z nejpozoruhodnějších duchovních okamžiků svého života jsem toho dne získal hluboké ponaučení. Žijeme ve světě, který může způsobit, že zapomeneme, kdo skutečně jsme. Čím více rušivých vlivů nás obklopuje, tím snazší je přistupovat k našemu spojení s Bohem bezmyšlenkovitě, ignorovat ho, a nakonec ho i zapomenout. Svatí v Libérii toho po materiální stránce mnoho nemají, a přesto se zdá, že po duchovní stránce mají vše. To, co jsme toho dne v Monrovii viděli, byla skupina synů a dcer Božích, kteří věděli, kdo jsou!

V dnešním světě, bez ohledu na to, kde žijeme nebo jaká je naše situace, je zcela zásadní, aby naší prvořadou totožností bylo to, že jsme děti Boží. Díky tomuto poznání bude moci naše víra vzkvétat, bude nás to motivovat k neustálému pokání a dá nám to sílu, abychom byli během putování ve smrtelnosti „stálí a neochvějní“.¹¹ Ve jménu Ježíše Krista, amen.