Vzor pro získání pokoje
Biskup W. Christopher Waddell
Druhý rádce v Předsedajícím biskupstvu
Pokoj, který všichni hledáme, vyžaduje, abychom jednali – tím, že se budeme učit od Ježíše Krista, budeme naslouchat Jeho slovům a budeme s Ním kráčet.
Před několika lety byli naše dcera a zeť požádáni, aby spolu učili třídu pěti aktivních čtyřletých chlapců v Primárkách. Rozhodli se, že dcera bude učitelkou a zeť dohlížitelem, a oba se co nejlépe snažili udržovat jakýsi klid uprostřed občasného chaosu, aby tyto děti mohli učit zásadám evangelia.
Během jedné zvlášť náročné hodiny, po mnoha varováních určených jednomu energickému chlapci, vyprovodil náš zeť toto čtyřleté dítě ze třídy. Když byli venku a zeť se chystal promluvit si s chlapcem o jeho chování a říci mu, že musí najít jeho rodiče, chlapec našeho zetě zastavil, ještě než mohl cokoli říci, rozhodil rukama a velmi emotivně vyhrkl: „Někdy – někdy – je pro mě prostě těžké myslet na Ježíše!“
Na naší cestě smrtelností, jakkoli vznešený může být zamýšlený cíl a jakkoli radostná může být naše cesta, budeme všichni podrobeni zkouškám a zármutku. Starší Joseph B. Wirthlin učil: „Ručička na roztočeném kole zármutku nakonec ukáže na každého z nás. Dnes nebo jindy, každý z nás musí zármutek prožít. Nikdo od toho není osvobozen.“1 „Pán ve své moudrosti nechrání nikoho před žalem nebo smutkem.“2 Naše schopnost jít po této cestě v pokoji ale do značné míry závisí na tom, zda i pro nás je, či není těžké myslet na Ježíše.
Pokoj mysli, klid svědomí a pokoj v srdci nepřicházejí podle toho, zda jsme schopni se vyvarovat zkoušek, zármutku či žalu. Nehledě na naše upřímné prosby se ne každá bouře odkloní, ne každý neduh bude uzdraven a možná plně nepochopíme každou nauku, zásadu či praktiku, kterým učí proroci, vidoucí a zjevovatelé. Je nám však slíben pokoj – pod určitou podmínkou.
V Janově evangeliu Spasitel učil, že navzdory životním těžkostem můžeme být dobré mysli; můžeme doufat a nestrachovat se, neboť prohlásil: „Ve mně [můžete míti] pokoj.“3 Víra v Ježíše Krista a Jeho smírnou oběť je a navždy bude první zásadou evangelia a základem, na němž stojí naše naděje na „pokoj v tomto světě a věčný život ve světě, který přijde“.4
Pro naše hledání pokoje uprostřed každodenních životních těžkostí jsme obdrželi jednoduchý vzor, jak udržet myšlenky zaměřené na Spasitele, jenž řekl: „Uč se ode mne a naslouchej slovům mým; kráčej v mírnosti Ducha mého, a budeš míti pokoj ve mně. Já jsem Ježíš Kristus.“5
Učit se, naslouchat a kráčet – tři kroky se zaslíbením.
První krok – „uč se ode mne“
V Izaiášovi čteme: „A půjdou lidé mnozí, říkajíce: Poďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým.“6
V chrámech, které jsou v čím dál větším počtu rozesety po celém světě, se učíme o Ježíši Kristu a Jeho roli v Otcově plánu jako Stvořitele tohoto světa, jako Spasitele a Vykupitele a jako zdroje našeho pokoje.
President Thomas S. Monson učil: „Svět může být náročným a těžkým místem pro život. … Chodíme-li vy i já do svatého domu Božího a pamatujeme-li na smlouvy, které v něm uzavíráme, budeme lépe schopni snést každou zkoušku a překonat každé pokušení. V těchto posvátných svatyních najdeme pokoj.“7
Během své služby v Jižní Americe před několika lety jsem se na jedné konferenci kůlu setkal s manželi truchlícími nad nedávným úmrtím jejich novorozeného syna.
Bylo to při pohovoru během konferenčního víkendu, kdy jsem se poprvé seznámil s bratrem Tumirim a dozvěděl se o jeho ztrátě. Když jsme spolu mluvili, řekl, že je nejen hluboce zarmoucen úmrtím syna, ale i zdrcen pomyšlením na to, že ho již nikdy neuvidí. Vysvětlil mi, že jako poměrně noví členové Církve, ještě než přišel na svět jejich syn, ušetřili dostatek peněz na jednu jedinou návštěvu chrámu, kde byli zpečetěni jako manželé a byly k nim připečetěny jejich dvě dcery. Pak popsal, jak šetří peníze, aby se mohli do chrámu vrátit, ale že jejich malého synka se jim tam vzít nepodařilo, aby k nim mohl být také připečetěn.
Poznal jsem, že se nejspíš jedná o jisté nepochopení, a vysvětlil jsem mu, že svého syna rozhodně znovu uvidí, pokud zůstane věrný, protože pečeticí obřad, který ho spojil s manželkou a dcerami, ho spojuje i s jeho synem, který se narodil ve smlouvě.
S úžasem se zeptal, zda to tak opravdu je. Když jsem mu to potvrdil, zeptal se, zda bych si mohl promluvit i s jeho ženou, která během oněch dvou týdnů od smrti jejich syna nedokázala najít útěchu.
Se sestrou Tumiriovou jsem se setkal po skončení konference v neděli odpoledne a vysvětlil jsem tuto vznešenou nauku i jí. S dosud čerstvou bolestí ze ztráty syna, ale nyní již se zábleskem naděje, se se slzami v očích zeptala: „Opravdu budu moci držet svého chlapečka znovu v náručí? Je opravdu na věky můj?“ Ujistil jsem ji, že bude-li dodržovat své smlouvy, pečeticí moc, jež se nachází v chrámu a působí díky pravomoci od Ježíše Krista, jí skutečně umožní, aby byla znovu se svým synem a držela ho v náručí.
Sestra Tumiriová, ač zarmoucena úmrtím syna, odcházela z našeho setkání se slzami vděčnosti a naplněna pokojem díky posvátným chrámovým obřadům dostupným díky našemu Spasiteli a Vykupiteli.
Při každé návštěvě chrámu – ve všem, co slyšíme, děláme a říkáme; v každém obřadu, jehož se účastníme; a v každé smlouvě, kterou uzavíráme – jsme směrováni k Ježíši Kristu. Když slyšíme Jeho slova a učíme se z Jeho příkladu, pociťujeme pokoj. President Gordon B. Hinckley učil: „Jděte do domu Páně a tam pociťujte Jeho Ducha a rozmlouvejte s Ním, a pocítíte pokoj, který nikde jinde nenajdete.“8
Druhý krok – „naslouchej slovům mým“
V Nauce a smlouvách čteme: „Ať [praveno] mým vlastním hlasem nebo hlasem služebníků mých, to je totéž.“9 Ode dnů Adama a v průběhu věků až k současnému prorokovi Thomasi Spenceru Monsonovi Pán promlouvá skrze své oprávněné zástupce. Ti, kteří se rozhodnou naslouchat slovům Páně pronášeným Jeho proroky a dbát jich, najdou bezpečí a pokoj.
V Knize Mormonově nacházíme mnoho příkladů toho, jak důležité je následovat prorocké rady a stát na straně proroka. Patří k nim i ponaučení z Lehiova vidění stromu života v 8. kapitole 1. Nefiho. Ona veliká a prostorná stavba nebyla nikdy tak zaplněná a lomoz z jejích otevřených oken nebyl nikdy tak zavádějící, posměšný a matoucí, jako je tomu dnes. V této pasáži čteme o dvou skupinách lidí a jejich reakcích na pokřik z této stavby.
Počínaje veršem 26 čteme:
„A já jsem se také rozhlédl kolem dokola a spatřil jsem na druhé straně řeky s vodou velikou a prostornou stavbu. …
A byla plná lidí … a oni se posmívali a ukazovali prstem na ty, kteří přišli a pojídali z ovoce.
A poté, co ochutnali z ovoce, styděli se kvůli těm, kteří se jim vysmívali; a odpadli na zakázané cesty a byli ztraceni.“10
Ve verši 33 čteme o dalších, kteří na posměšky a výsměch pocházející z oné stavby reagovali jinak. Prorok Lehi vysvětluje, že lidé v oné stavbě „ukazovali pohrdavě prstem na mne a na ty, kteří také pojídali z ovoce; ale my jsme jich nedbali“.11
Hlavní rozdíl mezi těmi, kteří se styděli, odpadli a byli ztraceni, a těmi, kteří nedbali posměšků z oné stavby a stáli na straně proroka, se nachází v těchto dvou slovních obratech: první – „poté, co ochutnali“, a druhý – ti‚ „kteří … pojídali“.
První skupina dorazila ke stromu, stála nějakou dobu na straně proroka, ale ovoce jen ochutnala. Protože tito lidé ovoce dál nepojídali, dopustili, aby je ovlivňovaly posměšky z oné stavby, což je odvedlo od proroka a na zakázané cesty, a byli ztraceni.
V protikladu k těm, kteří ochutnali a odpadli, zde byli ti, kteří dál pojídali z ovoce. Tito jednotlivci nedbali vřavy, která se ozývala z oné stavby, stáli na straně proroka a pociťovali z toho plynoucí bezpečí a pokoj. Naše oddanost Pánu a Jeho služebníkům nemůže být jen částečným závazkem. Je-li tomu tak, jsme zranitelní vůči těm, kteří se snaží zničit náš pokoj. Když nasloucháme Pánu skrze Jeho oprávněné služebníky, stojíme na svatých místech a nepohneme se.
Protivník nabízí falešná řešení, jež mohou zdánlivě poskytovat odpovědi, ale odvádějí nás ještě dál od pokoje, který hledáme. Nabízí přelud, který má zdání opravdovosti a bezpečí, ale který se nakonec jako ona veliká a prostorná stavba zhroutí a zničí všechny ty, kteří hledají pokoj mezi jejími zdmi.
Pravda se nachází v těchto prostých slovech písně z Primárek: „Náš prorok radí: Dbej přikázání! Pro pokoj a své bezpečí.“12
Třetí krok – „kráčej v mírnosti Ducha mého“
Ať již jsme se možná vzdálili od cesty jakkoli daleko, Spasitel nás vybízí, abychom se vrátili a kráčeli s Ním. Tato výzva, abychom kráčeli s Ježíšem Kristem, je výzvou doprovodit Ho do Getseman a z Getseman na Kalvárii a z Kalvárie k zahradnímu hrobu. Je to výzva k tomu, abychom věnovali pozornost Jeho velké smírné oběti, jejíž dosah je osobní i nekonečný, a abychom ji uplatňovali. Je to výzva k tomu, abychom činili pokání, čerpali z Jeho očišťující moci a nechali se obejmout v Jeho láskyplné rozevřené náruči. Je to výzva pociťovat pokoj.
Každý z nás někdy v životě pocítil bolest a zármutek plynoucí z hříchu a přestupku, neboť jestliže „díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není“.13 Avšak i kdyby naše hříchy byly „jako šarlat“, pokud budeme uplatňovat Usmíření Ježíše Krista a kráčet s Ním skrze upřímné pokání, „jako sníh zbělejí“.14 I když jsme obtíženi pocity viny, obdržíme pokoj.
Alma mladší byl nucen čelit svým hříchům, když ho navštívil anděl Páně. Svůj zážitek popsal těmito slovy:
„Duše má byla nejvyšší měrou drásána a trýzněna všemi hříchy mými.
… Ano, viděl jsem, že jsem se bouřil proti svému Bohu a že jsem nezachovával svatá přikázání jeho.“15
Ať již byly Almovy hříchy jakkoli závažné, uprostřed tohoto utrpení dále uvádí:
„Vzpomněl jsem si také, že jsem slyšel otce svého prorokovati lidu ohledně příchodu jistého Ježíše Krista, Syna Božího, který usmíří hříchy světa.
… Zvolal jsem v srdci: Ó Ježíši, ty Synu Boží, buď milosrdný ke mně.“16
„A nikdy, dokud jsem nezvolal k Pánu Ježíši Kristu o milosrdenství, jsem nezískal odpuštění hříchů svých. Ale viz, zvolal jsem k němu a nalezl jsem pokoj duši své.“17
Podobně jako Alma nalezneme i my pokoj své duši, budeme-li kráčet s Ježíšem Kristem, činit pokání z hříchů a používat v životě Jeho uzdravující moc.
Pokoj, který všichni hledáme, vyžaduje něco více než jen přání. Vyžaduje to, abychom jednali – tím, že se budeme učit od Ježíše Krista, budeme naslouchat Jeho slovům a budeme s Ním kráčet. Možná nejsme schopni ovlivnit vše, co se kolem nás děje, ale můžeme ovlivnit to, jak budeme používat vzor pro získání pokoje, který nám Pán dal – vzor, díky němuž je snadné myslet na Ježíše často.
Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je „ta cesta, i pravda, i život“18 a že jedině skrze Něj můžeme obdržet skutečný pokoj v tomto životě a věčný život ve světě, který přijde. Ve jménu Ježíše Krista, amen.