Zítra mezi vámi Pán vykoná divy
Starší Jeffrey R. Holland
Kvorum Dvanácti apoštolů
Dál mějte lásku. Dál se snažte. Dál důvěřujte. Dál věřte. Dál se rozvíjejte. Nebesa vás budou povzbuzovat dnes, zítra i na věky.
Bratři a sestry, dokážete si představit – dokážete si alespoň trochu představit, jak moc vás máme rádi? Deset hodin se díváte na nás u tohoto řečnického pultu s očima upřenýma na jeden obličej za druhým, ale během těchto deseti hodin se díváme i my, kteří sedíme za tímto pultem, s očima upřenýma na vás. Jsme z vás nadšení až do hloubi duše, ať už se jedná o 21 000 přítomných zde v Konferenčním centru, o zástupy ve sborových domech a kaplích nebo o miliony diváků v domovech po celém světě, kteří se možná tísní před počítačovým monitorem. Jste tu s námi, jste tam s námi, hodinu za hodinou, v nedělním oblečení a s těmi nejlepšími úmysly. Zpíváte a modlíte se. Nasloucháte a věříte. Vy jste zázrakem této Církve. A my vás máme rádi.
Máme za sebou další úžasnou konferenci. Byli jsme obzvláště požehnáni přítomností presidenta Thomase S. Monsona a jeho prorockými poselstvími. Bratře presidente, máme vás rádi, modlíme se za vás, děkujeme vám, a především – podporujeme vás. Jsme vděčni za to, že jste nás učil vy a vaši úžasní rádci a že nás učilo tolik našich ostatních skvělých mužů a žen, kteří jsou našimi vedoucími. Naslouchali jsme jedinečné hudbě. Druzí se za nás naléhavě modlili a prosili za nás. Duch Páně zde vskutku byl a je ve velké hojnosti. V každém ohledu to je inspirující víkend.
Jak to vidím já, je před námi několik problémů. Jedním z nich je skutečnost, že já jsem tím jediným, kdo stojí mezi vámi a zmrzlinou, kterou máte vždy připravenou na závěr generální konference. Druhý potenciální problém je zachycen na této fotografii, kterou jsem nedávno viděl na internetu.
Omlouvám se všem dětem, které se teď schovávají pod pohovku, ale nikdo z nás si nepřeje, aby zítřejší den, či den poté, zničil nádherné pocity, které jsme během tohoto víkendu měli. Chceme se pevně držet duchovních vnuknutí, která jsme obdrželi, a inspirovaného učení, které jsme vyslechli. Je ale nevyhnutelné, že po nebeských okamžicích v našem životě se nutně takříkajíc vracíme na zem, kde opět čelíme okolnostem, které občas tak ideální nejsou.
Autor epištoly Židům nás na toto upozorňoval, když napsal: „Rozpomeňtež se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše, mnohý boj utrpení snášeli jste.“1 Toto protivenství, které přichází po osvícení, se může dostavit různými způsoby a může se dostavit ke každému z nás. Každý misionář, který kdy sloužil, nepochybně brzy poznal, že život v misijním poli se nebude příliš podobat oné vznešené atmosféře v misionářském výcvikovém středisku. Totéž platí pro každého z nás, když odcházíme z povznášejícího zasedání v chrámu nebo když se blížíme k závěru zvláště duchovního shromáždění svátosti.
Vzpomeňte si, že když Mojžíš sešel dolů po svém jedinečném zážitku na hoře Sinai, zjistil, že „porušil se lid [jeho]“ a „sešli brzo s cesty“.2 Na úpatí hory se horlivě věnovali výrobě zlatého telete, které by mohli uctívat, právě v tu hodinu, kdy na vrcholu oné hory Jehova říkal Mojžíšovi: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ a „Neučiníš sobě [žádné] rytiny“.3 Mojžíš se onoho dne ze své skupiny bloudících izraelitů dozajista neradoval!
Ježíš vzal během své pozemské služby Petra, Jakuba a Jana na horu Proměnění, kde, jak se píše v písmech, „zastkvěla se tvář jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo“.4 Otevřela se nebesa, přišli dávní proroci a promluvil Bůh Otec.
Po tomto celestiálním zážitku sešel Ježíš z hory a co zjistil? Nejprve shledal, že mezi Jeho učedníky a jejich odpůrci probíhá hádka kvůli nezdařenému požehnání udělenému jednomu chlapci. Pak se snažil přesvědčit členy Dvanácti – neúspěšně, jak se ukázalo – že bude zanedlouho vydán do rukou místních vládců, kteří Ho zabijí. Pak někdo zmínil, že bylo na čase zaplatit daně, které byly ihned zaplaceny. Pak musel pokárat některé své bratří, protože se hádali ohledně toho, kdo bude v Jeho království největší. Toto vše Ho vedlo k tomu, že v jednu chvíli prohlásil: „Ó národe nevěrný. … Dokudž vás trpěti budu?“5 Tuto otázku měl během svého působení možnost položit častěji než jen jednou. Není divu, že toužil po klidné modlitbě na vrcholcích hor!
Když si uvědomíme, že my všichni musíme sestupovat dolů z vrcholných prožitků a zabývat se běžnými životními změnami, dovolte mi nabídnout vám na závěr generální konference toto povzbuzení.
Především – pokud v nadcházejících dnech nejenže spatříte nedostatky u těch, kteří jsou kolem vás, ale i ve vlastním životě najdete určité prvky, jež dosud nedosahují úrovně poselství, která jste tento víkend slyšeli, nebuďte skleslí na duchu a nevzdávejte to. Evangelium, Církev a tato úžasná pololetní shromáždění nám mají přinášet naději a inspiraci. Nemají nám přinášet sklíčenost. Jen protivník, nepřítel nás všech, se nás chce snažit přesvědčit, že ony ideály zmíněné na generální konferenci jsou depresivní a nereálné, že lidé se ve skutečnosti nelepší, že nikdo ve skutečnosti nečiní pokrok. A proč toto Lucifer prohlašuje? Protože ví, že on se nemůže zlepšit, že on nemůže činit žádný pokrok, že on skutečně nikdy nezažije skvělý zítřek. Je to nešťastná bytost svázaná věčnými hranicemi a chce, abyste byli nešťastní i vy. Nenechejte se nachytat. Díky daru Usmíření Ježíše Krista a síle z nebe, jež nám pomáhají, se můžeme zlepšit; a na evangeliu je dobré to, že získáváme zásluhy i za snahu, i když se nám vždy nedaří dosáhnout úspěchu.
Když v počátečních dnech této Církve vyvstala sporná otázka ohledně toho, kdo má právo na nebeská požehnání, a kdo nikoli, Pán řekl Proroku Josephu Smithovi: „Vpravdě pravím vám, [že dary Boží] jsou dány pro dobro těch, kteří mne milují a zachovávají … přikázání má, a [těch], kdo se snaží tak činiti.“6 Nejsme snad všichni vděční za ten přídavek: „a … snaží [se] tak činiti“? Toto nás zachraňuje, protože někdy je to to jediné, co můžeme nabídnout! Určitou útěchu čerpáme ze skutečnosti, že pokud by měl Bůh odměnit jen ty dokonale věrné, neměl by na seznamu odměněných moc položek.
A tak vás prosím, abyste zítra i po všechny nadcházející dny pamatovali na to, že Pán žehná těm, kteří se chtějí zlepšovat, kteří uznávají potřebnost přikázání a snaží se je dodržovat, a ty, kteří si cení křesťanských ctností a podle svých nejlepších schopností usilují o to, aby si je osvojili. Pokud při tomto úsilí klopýtáte, dělá to každý; máme Spasitele, který vám pomůže jít dál. Pokud upadnete, vzývejte Jeho sílu. Zvolejte jako Alma: „Ó Ježíši, … buď milosrdný ke mně.“7 On vám pomůže znovu vstát. Pomůže vám činit pokání, odčinit a napravit, co je zapotřebí napravit, a jít dál. A zakrátko se vám podaří dosáhnout toho, o co usilujete.
„Tak, jak mne žádáš, tak ti bude učiněno,“ prohlásil Pán.
„… Vlož důvěru svou v toho Ducha, který pobízí činiti dobro – ano, činiti správně, kráčeti pokorně, souditi spravedlivě. …
[Pak cokoli, co] si ode mne budeš přáti … [ve] spravedlivosti, … [to] obdržíš.“8
Mám moc rád tuto nauku! Znovu a znovu nám říká, že budeme požehnáni za své přání konat dobro, zatímco se snažíme být dobrými. A připomíná nám, že abychom měli na tato požehnání nárok, musíme dbát na to, abychom je neupírali ostatním – máme s druhými jednat správně, nikdy nespravedlně a nikdy nečestně; máme kráčet pokorně, nikdy povýšeně a nikdy pyšně; máme soudit spravedlivě, nikdy pokrytecky a nikdy nespravedlivě.
Bratři a sestry, prvním velikým přikázáním celé věčnosti je milovat Boha celým svým srdcem, myslí, mocí a silou – to je první veliké přikázání. Ale první velkou pravdou celé věčnosti je to, že Bůh miluje nás celým svým srdcem, mocí, myslí a silou. Tato láska je základním kamenem věčnosti a má být základním kamenem našeho každodenního života. Ve skutečnosti právě díky tomuto ujištění, které nám plane v duši, můžeme mít dostatečnou sebedůvěru na to, abychom se dál snažili zlepšovat, abychom dál usilovali o odpuštění hříchů a abychom dál nabízeli tuto milost bližnímu.
President George Q. Cannon kdysi učil: „Ať je naše zkouška jakkoli těžká, naše trápení jakkoli hluboké, naše strasti jakkoli veliké, [Bůh] nás nikdy neopustí. Nikdy to neudělal a nikdy to neudělá. Nedokáže to. Nemá v povaze [tak učinit]. … Bude [vždy] stát při nás. Můžeme projít ohnivou pecí; můžeme projít hlubokými vodami; ale nic z toho nás nepohltí ani nepřemůže. Ze všech těchto zkoušek a těžkostí můžeme díky nim vyjít lepší a čistší.“9
Díky této velkolepé nebeské péči, která je velikou neměnnou konstantou v našem životě a projevuje se nanejvýš čistě a dokonale v životě, smrti a Usmíření Pána Ježíše Krista, můžeme uniknout důsledkům hříchu i hloupostí – našich vlastních i těch druhých, ať již k nám mohou v průběhu každodenního života přicházet v jakékoli podobě. Pokud věnujeme srdce Bohu, pokud milujeme Pána Ježíše Krista, pokud se ze všech sil snažíme žít podle evangelia, pak zítřek i každý další den bude nakonec nádherný, dokonce i když si to nebudeme vždy uvědomovat. Proč? Protože Nebeský Otec si to tak přeje! Chce nám žehnat. Samotným cílem Jeho milosrdného plánu určeného pro Jeho děti je užitečný, hojný a věčný život! Je to plán založený na pravdě, která zní, že těm, kdo milují Boha, „všecky věci napomáhají k dobrému“.10 A tak dál mějte lásku. Dál se snažte. Dál důvěřujte. Dál věřte. Dál se rozvíjejte. Nebesa vás budou povzbuzovat dnes, zítra i na věky.
„Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal,“ zvolal Izaiáš.
„[Bůh] dává [zemdlenému] sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí. …
Ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice. …
Nebo … Hospodin Bůh … ujal [je za] … pravici, a [praví jim]: Neboj se, já tobě pomáhati budu.“11
Bratři a sestry, kéž nám milující Otec v nebi zítra žehná, abychom si pamatovali, jak jsme se cítili dnes. Kéž nám žehná, abychom trpělivě a vytrvale usilovali o ideály, které jsme slyšeli hlásat během tohoto konferenčního víkendu, s vědomím, že Jeho božská láska a neutuchající pomoc budou s námi i tehdy, když budeme zápolit s potížemi – vlastně ne, budou s námi zvláště tehdy, když budeme zápolit s potížemi.
Pokud se měřítka evangelia zdají být vysoká a potřebné osobní zdokonalení se v nadcházejících dnech zdá být mimo dosah, pamatujte na povzbuzení, které dal Jozue svému lidu, když čelili skličující budoucnosti. „Posvěťtež se,“ řekl, „zítra zajisté učiní Hospodin [divy] mezi vámi.“12 Prohlašuji totéž zaslíbení. Je to zaslíbení plynoucí z této konference. Je to zaslíbení plynoucí z této Církve. Je to zaslíbení od Toho, kdo tyto divy vykonává, kdo je sám „Předivný, Rádce, Bůh silný, … Kníže pokoje“.13 O Něm vydávám svědectví. Jsem Jeho svědkem. A pro Něj je tato konference svědectvím o Jeho neutuchající práci v těchto úžasných posledních dnech. Ve jménu Ježíše Krista, amen.