Kdo z vás největší jest
President Dieter F. Uchtdorf
Druhý rádce v Prvním předsednictvu
Největší odměnu dává Bůh těm, kteří slouží, aniž by odměnu očekávali.
Drazí bratři, drazí přátelé, jsem velmi vděčný za to, že jsem zde s vámi na tomto inspirujícím celosvětovém kněžském shromáždění. Presidente Monsone, děkujeme vám za vaše poselství a požehnání. Vždy si budeme brát k srdci vaše pokyny, rady a moudrá slova. Máme vás rádi, podporujeme vás a neustále se za vás modlíme. Jste skutečně Pánův prorok. Jste náš president. Podporujeme vás a máme vás rádi.
Téměř přede dvěma desetiletími byl zasvěcen chrám Madrid ve Španělsku a začal sloužit jako posvátný dům Páně. Společně s Harriet si na to dobře vzpomínáme, protože v té době jsem sloužil v předsednictvu území Evropa. Společně s mnoha dalšími jsme věnovali nesčetně hodin probírání detailů při plánování a organizování událostí předcházejících zasvěcení.
Když se blížil den zasvěcení, všiml jsem si, že jsem k účasti na této události dosud nedostal pozvánku. To bylo poněkud nečekané. Koneckonců v rámci své zodpovědnosti jakožto presidenta území jsem byl do projektu výstavby tohoto chrámu intenzivně zapojen a měl jsem pocit, že to je z určité malé části mé vlastní dílo.
Zeptal jsem se Harriet, zda někde nějakou pozvánku neviděla. Neviděla.
Dny plynuly a moje znepokojení narůstalo. Přemýšlel jsem, zda se naše pozvánka neztratila – možná zapadla mezi polštáře na pohovce. Možná se dostala mezi nevyžádanou poštu a vyhodili jsme ji. Sousedé měli zvědavého kocoura, a já jsem dokonce začal podezírat i jeho.
Nakonec jsem byl nucen přijmout skutečnost, že mě nepozvali.
Ale jak se to mohlo stát? Urazil jsem snad někoho? Nebo si někdo říkal, že by to pro nás byla příliš daleká cesta? Zapomněli na mě?
Nakonec jsem si uvědomil, že tento směr myšlenek vede na místo, na kterém jsem se nechtěl ocitnout.
Společně s Harriet jsme si připomněli, že u zasvěcení chrámu nejde o nás. Nešlo o to, kdo si zasluhoval být pozván, a kdo ne. A nešlo o naše pocity nebo o předpoklad, že na to máme nárok.
Šlo o zasvěcení svaté budovy, chrámu Nejvyššího Boha. Pro členy Církve ve Španělsku to byl den plný radosti.
Kdybych byl pozván, s radostí bych se zúčastnil. Ale kdybych skutečně pozván nebyl, má radost by nebyla o nic menší. Společně s Harriet bychom se radovali s našimi přáteli, s našimi milovanými bratry a sestrami, na dálku. Chválili bychom Boha za toto úžasné požehnání právě tak nadšeně u nás doma ve Frankfurtu, jako v Madridu.
Synové hromu
Mezi Dvanácti, které Ježíš povolal a vysvětil, byli dva bratři – Jakub a Jan. Vzpomínáte si na přezdívku, kterou jim dal?
Byli to synové hromu (Boanerges).1
Člověk nedostává takovou přezdívku, aniž by za tím byl nějaký zajímavý příběh. Písma naneštěstí původ této přezdívky moc nevysvětlují. Nicméně v náznacích získáváme náhled na povahu Jakuba a Jana. Byli to titíž bratři, kteří doporučili seslat oheň z nebe na jedno městečko v Samaří kvůli tomu, že tam nebyli zvanými hosty.2
Jakub a Jan byli rybáři, pravděpodobně trochu neuhlazení, ale nejspíš toho hodně věděli o přírodních živlech. Zcela jistě to byli muži činu.
Při jedné příležitosti, když se Spasitel připravoval na svou poslední cestu do Jeruzaléma, přistoupili Jakub a Jan k Pánu se zvláštní žádostí – možná typickou pro jejich přezdívku.
„Chceme, abys nám učinil, o cokoli tě požádáme,“ řekli.
Představuji si, že Ježíš se na ně usmál a odpověděl: „Co chcete?“
„Dej nám, abychom jeden na pravici tvé a druhý na levici tvé seděli v slávě tvé.“
Spasitel je vyzval, aby se trochu hlouběji zamysleli nad tím, o co žádají, a řekl: „Seděti na pravici mé neb na levici mé, neníť má věc dáti, ale [bude to dáno těm,] kterýmž [to] připraveno jest.“3
Jinak řečeno, nemůžete získat čest v nebeském království tím, že o to budete usilovat v kampani. Ani nemůžete dosáhnout věčné slávy tím, že půjdete na pracovní oběd s někým důležitým.
Když se ostatních deset apoštolů doslechlo o této žádosti synů hromu, nebyli z toho moc nadšení. Ježíš věděl, že se Mu krátí čas, a když viděl spory mezi těmi, kteří ponesou Jeho dílo, muselo Mu to působit starosti.
Mluvil s Dvanácti o povaze moci a o tom, jaký vliv má moc na ty, kteří o ni usilují a kteří ji vlastní. „Vlivní lidé ve světě,“ řekl, „používají své výsadní postavení k tomu, aby uplatňovali moc nad druhými.“
Téměř vidím, jak Spasitel s nekonečnou láskou hledí do tváře těchto věrných a věřících učedníků. Téměř slyším Jeho naléhavý hlas: „Takto to nemá býti mezi vámi. Naopak – kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník. A kdožkoli z vás chtěl by býti přední, budiž služebník všech.“4
V Božím království velikost a vedoucí postavení znamená schopnost vidět druhé takové, jací opravdu jsou – jak je vidí Bůh – a poté jim nabídnout pomocnou ruku a sloužit jim. Znamená to radovat se s těmi, kteří jsou šťastní, plakat s těmi, kteří se rmoutí, pozvedat ty, kteří mají těžkosti, a milovat svého bližního, jako Kristus miluje nás. Spasitel miluje všechny Boží děti bez ohledu na jejich socioekonomickou situaci, rasu, náboženství, jazyk, politickou orientaci, národnost či jakékoli jiné okolnosti. A my máme činit totéž!
Největší odměnu dává Bůh těm, kteří slouží, aniž by odměnu očekávali. Dává ji těm, kteří slouží bez fanfár; těm, kteří se nenápadně snaží pomáhat druhým; těm, kteří duchovně pečují o druhé prostě kvůli tomu, že milují Boha a Boží děti.5
Nehltejte to
Krátce po svém povolání generální autoritou jsem měl při příležitosti reorganizování jednoho kůlu výsadu doprovázet presidenta Jamese E. Fausta. Když jsme jeli autem na místo určení v krásné oblasti jižního Utahu a já jsem řídil, president Faust byl tak laskavý, že tento čas využil k tomu, aby mi předal několik rad a ponaučení. Na jedno ponaučení nikdy nezapomenu. Řekl mi: „Členové Církve jsou ke generálním autoritám velmi vlídní. Budou se k tobě chovat laskavě a budou o tobě říkat hezké věci.“ Pak se krátce odmlčel a dodal: „Dietere, buď za to vždy vděčný, ale ne abys to začal hltat!“
Toto důležité ponaučení ohledně církevní služby se týká každého nositele kněžství v každém kvoru Církve. Týká se to nás všech v této Církvi.
Když president J. Reuben Clark ml. udílel rady těm, kteří byli povoláváni do vedoucího postavení v Církvi, vždy jim říkal, aby nezapomínali na pravidlo číslo šest.
Dotyčný se vždy nevyhnutelně zeptal: „Co je to pravidlo číslo šest?“
A on vždy odpověděl: „Neberte se pro všechno na světě tak vážně.“
To samozřejmě vedlo k další otázce: „A jak zní těch ostatních pět pravidel?“
Se šibalskou jiskrou v oku president Clark vždy řekl: „Žádná nejsou.“6
Abyste byli efektivními vedoucími Církve, musíte si osvojit toto zcela zásadní ponaučení: při vedení v Církvi nejde ani tak o to někoho řídit, jako spíš být ochotní se nechat řídit Bohem.
Povolání jako příležitosti ke službě
Jakožto Svatí Nejvyššího Boha máme pamatovat „ve všech věcech na chudé a potřebné, na nemocné a sužované, neboť ten, kdo nečiní tyto věci, ten není [Jeho] učedníkem“.7 Příležitosti ke konání dobra a ke službě druhým jsou neomezené. Najdeme je v místě svého bydliště, ve svém sboru či odbočce a zcela jistě i u sebe doma.
Kromě toho dostává každý člen Církve i konkrétní oficiální příležitosti ke službě. Těmto příležitostem říkáme „povolání“ – což je slovo, které nám má připomínat, kdo nás ke službě povolává. Budeme-li k povolání přistupovat jako k příležitosti sloužit Bohu a duchovně pečovat o druhé s vírou a pokorou, bude každý skutek služby krokem na stezce učednictví. Takto Bůh nejen buduje svou Církev, ale také posiluje své služebníky. Záměrem Církve je pomáhat nám stát se opravdovými a věrnými učedníky Krista, dobrými a ušlechtilými syny a dcerami Božími. K tomu dochází nejen tehdy, když chodíme na shromáždění a nasloucháme proslovům, ale i tehdy, když se přestáváme zaměřovat na sebe a sloužíme druhým. Takto se stáváme „velikými“ v království Božím.
Povolání přijímáme s vážností, pokorou a vděčností. Když jsme z povolání uvolněni, přijímáme tuto změnu s toutéž vážností, pokorou a vděčností.
V očích Božích není žádné povolání v království důležitější než jiné. Naše služba – ať již velká, nebo malá – zušlechťuje našeho ducha, otevírá okna nebes a vylévá Boží požehnání nejen na ty, kterým sloužíme, ale i na nás samotné. Když nabízíme pomocnou ruku druhým, můžeme s pokornou sebedůvěrou vědět, že Bůh naši službu schvaluje a oceňuje. Když druhým věnujeme tyto upřímné skutky milosrdenství, a zvláště skutky, které druzí nevidí a nevědí o nich, Bůh se na nás pochvalně usmívá.8
Pokaždé když dáváme něco ze sebe druhým, jsme o krok blíže tomu, abychom se stali dobrými a opravdovými učedníky Toho, kdo za nás dal vše – našeho Spasitele.
Od předsednictví do průvodu
V době oslav 150. výročí příchodu pionýrů do údolí Solného jezera sloužil jako president kůlu v utažském Heneferu bratr Myron Richins. Oslavy zahrnovaly ztvárnění průchodu pionýrů jeho městem.
President Richins se intenzivně účastnil plánování oslav a byl přítomen na mnoha setkáních s generálními autoritami i dalšími lidmi při jednání o připravovaných akcích. Věnoval se tomu naplno.
Těsně před oslavami byl kůl presidenta Richinse reorganizován a on byl jako president uvolněn. Následující neděli se účastnil kněžského shromáždění svého sboru, kde vedoucí žádali o dobrovolníky, kteří by pomohli s oslavami. President Richins, spolu s ostatními, zvedl ruku a bylo mu řečeno, aby přijel v pracovním oblečení se svým pickupem a s lopatou.
Konečně nastal den, kdy mělo dojít k této velké události, a president Richins se dostavil ke své službě.
Před několika týdny to byl on, kdo významně ovlivňoval plánování této významné akce a kdo na ni dohlížel. Onoho dne bylo ale jeho úkolem jet v průvodu za koňmi a uklízet po nich.
President Richins se toho ochotně a s radostí ujal.
Rozuměl tomu, že jeden druh služby nemá vyšší hodnotu než nějaký jiný.
Znal tato Spasitelova slova a v praxi podle nich jednal: „Kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším.“9
Správné učednictví
Někdy, podobně jako synové hromu, toužíme po význačném postavení. Usilujeme o uznání. Snažíme se vést druhé a přispět něčím pamětihodným.
Není nic špatného na tom, chtít sloužit Pánu, ale když se snažíme získat vlivné postavení v Církvi kvůli sobě, abychom mohli sklízet chválu a obdiv lidí, tak svou odměnu již máme. Když „hltáme“ chválu od druhých, stane se tato chvála naší mzdou.
Které povolání v Církvi je nejdůležitější? To, které v současnosti máte. Bez ohledu na to, jak prosté či význačné se může vaše současné povolání jevit, toto povolání je tím, které vám umožní nejen pozvedat druhé, ale také stát se mužem Božím, kterým se máte stát.
Drazí přátelé a bratří v kněžství, pozvedejte tam, kde stojíte!
Pavel učil Filipenské: „Místo toho, abyste byli motivováni sobeckými tužbami či marnivostí, měli byste být každý z vás v pokoře pohnuti k tomu, abyste jeden druhého považovali za důležitějšího, než jste vy sami.“10
Služte se ctí
Snaha dosáhnout v Církvi cti a proslulosti na úkor opravdové a pokorné služby druhým se podobá výměnnému obchodu Ezaua.11 Můžeme sice získat pozemskou odměnu, ale ta stojí hodně – ztrátu nebeského uznání.
Následujme příklad našeho Spasitele, který byl mírný a pokorný a který neusiloval o chválu lidí, ale o to, aby konal vůli svého Otce.12
Služme druhým pokorně – s odhodláním, vděčností a ctí. Ačkoli se naše skutky služby mohou zdát obyčejné, skromné či málo hodnotné, ti, kteří nabízejí pomocnou ruku druhým s laskavostí a soucitem, jednou poznají hodnotu své služby skrze věčnou a požehnanou milost Všemohoucího Boha.13
Drazí bratří, drazí přátelé, kéž přemítáme o následujícím vrcholném ponaučení, které se týká vedení v Církvi a správy kněžství, rozumíme mu a žijeme podle něj: „Kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším.“ To je má modlitba a mé požehnání v posvátném jménu našeho Mistra a Vykupitele, ve jménu Ježíše Krista, amen.