Ať jsme Duchem vedeni
Starší Ronald A. Rasband
Kvorum Dvanácti apoštolů
Na základě božského pověření nás Duch Svatý inspiruje, vydává nám svědectví a učí a nabádá nás, abychom kráčeli ve světle Páně.
Bratři a sestry, tak jako vy všichni si i já díky presidentu Thomasi S. Monsonovi a poselství, o které se dnes dopoledne podělil, uvědomuji, že jsme svědky urychlování Pánova díla. Presidente Monsone, máme vás rádi, podporujeme vás a modlíme se za vás, náš drahý proroku.1
Tento víkend pociťujeme vylití Ducha. Ať jste zde v tomto velikém sále, sledujete přenos doma, nebo jste shromážděni ve sborových domech ve vzdálených částech světa, máte příležitost pociťovat Ducha Páně. Duch vám v srdci a v mysli potvrzuje pravdy, kterým se na této konferenci učíme.
Zamyslete se nad slovy této známé náboženské písně:
Ze zjevení posledních dnů víme, že Božstvo tvoří tři samostatné a oddělené bytosti – náš Otec v nebi; Jeho Jednorozený Syn, Ježíš Kristus; a Duch Svatý. Víme, že „Otec má tělo z masa a kostí tak hmatatelné jako lidské; Syn také; ale Duch Svatý nemá tělo z masa a kostí, ale je bytostí Ducha. Kdyby tomu tak nebylo, Duch Svatý by v nás nemohl dlíti.“3
Mé dnešní poselství se zaměřuje na to, jak důležité je mít v životě Ducha Svatého. Náš Otec v nebi věděl, že ve smrtelnosti budeme čelit výzvám, strastem a zmatku; věděl, že budeme zápasit s otázkami, zklamáními, pokušeními a slabostmi. Aby nám dal sílu do života a božské vedení, poskytl nám Svatého Ducha, což je další jméno Ducha Svatého.
Duch Svatý nás spojuje s Pánem. Na základě božského pověření nás inspiruje, vydává nám svědectví a učí a nabádá nás, abychom kráčeli ve světle Páně. Naší posvátnou zodpovědností je naučit se rozpoznávat v životě Jeho vliv a reagovat na něj.
Vzpomeňte si na Pánův slib: „Udělím ti ze svého Ducha, který osvítí mysl tvou, který naplní duši tvou radostí.“4 Mám toto ujištění moc rád. Radost, která nám naplňuje duši, s sebou přináší věčnou perspektivu v protikladu ke všednímu životu. Tato radost přichází jako pokoj uprostřed těžkostí a zármutku. Poskytuje nám útěchu a odvahu, odkrývá pravdy evangelia a umocňuje lásku, kterou pociťujeme k Pánu a ke všem Božím dětem. Ačkoli je takovýchto požehnání velmi zapotřebí, svět na ně v mnoha ohledech zapomněl a zavrhuje je.
Každý týden, když přijímáme posvátnou svátost, uzavíráme smlouvu, že budeme vždy pamatovat na Pána Ježíše Krista a na Jeho smírnou oběť. Dostáváme slib, že když tuto posvátnou smlouvu budeme dodržovat, budeme moci „vždy míti jeho Ducha, aby byl s [námi]“.5
Jak to můžeme dělat?
Zaprvé – snažíme se žít tak, abychom byli Ducha hodni.
Duch Svatý doprovází ty, kteří „jsou pečliví v tom, aby pamatovali na Pána, svého Boha, den za dnem“.6 Pán řekl, že musíme „[odložiti] věci tohoto světa a … hledati věci světa lepšího“,7 neboť „Duch Páně nepřebývá v nesvatých chrámech“.8 Vždy se musíme snažit být poslušni Božích zákonů, studovat písma, modlit se, navštěvovat chrám a žít v souladu s třináctým článkem víry – tedy „býti čestní, pravdiví, cudní, dobrotiví, ctnostní a … činiti dobro všem lidem“.
Zadruhé – musíme být ochotni Ducha přijmout.
Pán slibuje: „Budu mluviti k tobě v mysli tvé a v srdci tvém skrze Ducha Svatého, jenž sestoupí na tebe a jenž bude dlíti v srdci tvém.“9 Toto jsem začal chápat jako mladý misionář ve Scotch Plains v New Jersey. Jednoho horkého červencového rána jsme se společníkem pocítili nabádání vyhledat zájemce doporučeného z Chrámového náměstí. Zaklepali jsme na dveře Elwooda Schaffera. Paní Schafferová nás zdvořile odmítla.
Když začínala zavírat dveře, pocítil jsem, že mám udělat něco, co jsem nikdy předtím a ani nikdy poté již neudělal. Strčil jsem do dveří nohu a zeptal jsem se: „Není zde někdo jiný, koho by naše poselství mohlo zajímat?“ Zájem projevila její šestnáctiletá dcera Marti, která se právě předešlého dne usilovně modlila o vedení. Marti se s námi začala scházet a časem se diskusí začala účastnit i její matka. Obě vstoupily do Církve.
Díky Martině křtu bylo pokřtěno a uzavřelo smlouvy evangelia 136 lidí, včetně mnoha členů její rodiny. Jsem nesmírně vděčný, že jsem naslouchal Duchu a strčil onoho horkého červencového dne nohu do dveří. Marti a řada členů její milé rodiny jsou dnes zde s námi.
Zatřetí – musíme Ducha rozpoznat, když přichází.
Má zkušenost je taková, že Duch s námi nejčastěji komunikuje prostřednictvím pocitů. Pociťujete Ho ve slovech, která jsou vám povědomá, která vám dávají smysl nebo která vás nabádají. Zamyslete se nad tím, jak zareagovali Nefité, když naslouchali tomu, jak se za ně Pán modlí: „A zástup naslouchal a dává svědectví; a srdce jejich bylo otevřeno a v srdci svém porozuměli slovům, jimiž se modlil.“10 Slova Jeho modlitby pociťovali v srdci. Hlas Svatého Ducha je tichý a jemný.
Ve Starém zákoně Eliáš soupeřil s kněžími Bála. Tito kněží očekávali, že „hlas“ Bála sestoupí z nebe jako hrom a zapálí jejich oběť. Žádný hlas ani oheň však nesestoupil.11
Při jiné příležitosti se Eliáš modlil. „A aj, Hospodin šel tudy, a vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem, ale nebyl v tom větru Hospodin. Za tím pak větrem zemětřesení, ale nebyl v tom třesení Hospodin.
A za třesením oheň, ale nebyl v ohni Hospodin. A za ohněm hlas tichý a [jemný].“12
Znáte tento hlas?
President Monson učil: „Zatímco kráčíme po cestě života, učme se jazyku Ducha.“13 Duch promlouvá slova, která pociťujeme. Tyto pocity jsou jemné, je to pobídnutí k činu, pobídnutí něco udělat, něco říci nebo nějak zareagovat. Jsme-li ve svém uctívání Boha nedbalí či samolibí nebo odvádějí-li nás světské záležitosti či ztrácíme-li kvůli nim cit, je naše schopnost vnímat oslabena. Nefi řekl Lamanovi a Lemuelovi: „Čas od času jste slyšeli jeho hlas; a on k vám promlouval tichým, jemným hlasem, ale vy jste neměli citu, a tak jste nemohli cítiti jeho slov.“14
Loni v červnu jsem byl pověřen navštívit Jižní Ameriku. Nabitý program zahrnoval návštěvu Kolumbie, Peru a Ekvádoru. V ekvádorských městech Portoviejo a Manta usmrtilo obrovské zemětřesení stovky lidí, desetitisíce lidí zranilo a zničilo domovy a obce. Pocítil jsem nabádání přidat do našeho programu návštěvu členů žijících v těchto městech. Nevěděli jsme, zda se tam po poničených silnicích vůbec dostaneme. Vlastně nám bylo řečeno, že se tam dostat nemůžeme, ale nabádání neustávalo. Následně jsme byli požehnáni a obě města jsme byli schopni navštívit.
Předpokládal jsem, že takto narychlo zorganizovaná setkání navštíví jen pár místních vedoucích kněžství. Když jsme však do jednotlivých středisek kůlů dorazili, zjistili jsme, že kaple jsou zaplněné až k pódiu. Někteří z těch, kteří tam byli přítomni, byli pevní a oddaní členové z dané oblasti – pionýři, kteří se pevně drželi Církve a povzbuzovali druhé, aby se k nim připojili v uctívání Boha a pocítili ve svém životě Ducha. V předních řadách seděli členové, kteří při zemětřesení ztratili své blízké a sousedy. Pocítil jsem nabádání udělit všem přítomným apoštolské požehnání, jedno z mých prvních. Ačkoli jsem stál v přední části místnosti, mé ruce jako by spočívaly na každé hlavě a pociťoval jsem, jak ze mě prýští slova Páně.
Tím to však neskončilo. Pocítil jsem nabádání, že k nim mám promluvit tak, jak to učinil Ježíš Kristus, když navštívil lid na americkém kontinentě. „On bral jejich malé děti, … a žehnal jim a modlil se za ně k Otci.“15 Byli jsme v Ekvádoru, konali jsme dílo našeho Otce a toto byly Jeho děti.
Začtvrté – musíme jednat podle prvního nabádání.
Vzpomeňte si na slova Nefiho: „Byl jsem veden Duchem, nevěda předem to, co učiním. Nicméně,“ řekl, „jsem šel dále.“16
A totéž musíme dělat i my. Musíme mít důvěru v první nabádání. Občas si vše rozumově zdůvodňujeme – říkáme si, zda pociťujeme duchovní vnuknutí, nebo zda jde jen o naše vlastní myšlenky. Když začneme o svých pocitech pochybovat, někdy i opakovaně – a všem se nám to stává – odmítáme Ducha; zpochybňujeme božské rady. Prorok Joseph Smith učil, že pokud budete naslouchat prvním nabádáním, v devíti z deseti případů se rozhodnete správně.17
Nyní jedno varování – nečekejte ovace za to, že jste poslechli Ducha Svatého. Pamatujte na to, že konáte dílo tichého a jemného hlasu.
Když jsem sloužil jako president misie v New Yorku, byl jsem jednou s několika misionáři v restauraci v Bronxu. Dovnitř přišla mladá rodina a sedla si kousek od nás. Zdáli se být připravení přijmout evangelium. Sledoval jsem misionáře, kteří si se mnou povídali, a pak jsem si všiml, že rodina dojedla a odešla. Poté jsem řekl: „Starší, dnes se tu můžeme něčemu naučit. Viděli jste, jak do restaurace přišla milá rodina. Co jsme měli udělat?“
Jeden ze starších rychle odpověděl: „Napadlo mě, že bych měl vstát a jít je oslovit. Pocítil jsem pobídnutí, ale nic jsem neudělal.“
„Starší,“ řekl jsem, „vždy musíme jednat podle prvního nabádání. To pobídnutí, které jste pocítil, byl Duch Svatý!“
První nabádání jsou ryzí inspirací z nebe. Když nám něco potvrzují nebo nám vydávají svědectví, musíme si uvědomit, co jsou zač, a nikdy je nesmíme nechat uniknout. Často je to právě Duch, který nás inspiruje, abychom někomu, kdo to potřebuje, podali pomocnou ruku, obzvláště rodinným příslušníkům a přátelům. „Tak … [nám] tichý, jemný hlas, který šeptá a proniká skrze všechny věci,“18 ukazuje příležitosti k tomu, abychom učili evangeliu, vydali svědectví o Znovuzřízení a o Ježíši Kristu, poskytli někomu podporu, projevili zájem a zachránili jedno z drahocenných dětí Božích.
Přemýšlejte o tom z toho pohledu, jako byste byli pro druhé první pomocí. První pomoc v případě nějaké tragédie, katastrofy či pohromy poskytují ve většině obcí hasiči, policisté a zdravotníci. Přijíždějí se zapnutými majáky a rád bych dodal, že jsme za ně nesmírně vděčni. Pánův způsob je méně očividný, ale vyžaduje stejně rychlý zásah. Pán zná potřeby všech svých dětí – a ví, kdo je připraven pomoci. Pokud dáme Pánu ve své ranní modlitbě vědět, že jsme připraveni, vyzve nás, abychom pomohli. Pokud tuto výzvu přijmeme, bude nás povolávat znovu a znovu, až nakonec obdržíme to, co president Monson nazývá „Pánovým pověřením“.19 Staneme se duchovními záchranáři přinášejícími první pomoc z výsosti.
Budeme-li věnovat pozornost nabádáním, jež k nám přicházejí, porosteme v duchu zjevení a budeme získávat stále více Duchem inspirovaných postřehů a vedení. Pán řekl: „Vlož důvěru svou v toho Ducha, který pobízí činiti dobro.“20
Kéž bereme vážně Pánovu výzvu, abychom byli „dobré mysli, neboť já vás povedu kupředu“.21 On nás vede Duchem Svatým. Kéž žijeme nablízku Duchu a bez otálení jednáme podle prvních nabádání s vědomím, že přicházejí od Boha. Vydávám svědectví o tom, že Duch Svatý má moc nás vést, střežit nás a být vždy s námi. Ve jménu Ježíše Krista, amen.