Vznešený plán našeho Otce

Starší Weatherford T. Clayton

Sedmdesátník

Díky Božímu svatému plánu víme, že narození a smrt jsou vlastně jen milníky na naší cestě k věčnému životu s Nebeským Otcem.

Na začátku přípravy na lékařské povolání jsem měl výsadu pomáhat mladé matce při porodu jejího prvního dítěte. Byla klidná, soustředěná a šťastná. Když se dítě narodilo, drahocenné novorozeně jsem jí podal. Po tváři ji stékaly slzy štěstí, vzala si právě narozené děťátko do náručí a od hlavy až k patě si ho prohlížela. Tiskla ho k sobě s takovou láskou, jakou má jen matka. Bylo pro mě výsadou být tam s ní.

A takový byl začátek života pro každého z nás. Bylo ale naše narození opravdu začátkem? Svět pohlíží na narození a smrt jako na začátek a konec. Ale díky Božímu svatému plánu víme, že narození a smrt jsou vlastně jen milníky na naší cestě k věčnému životu s Nebeským Otcem.¹ Jsou to zcela zásadní součásti plánu našeho Otce – posvátné okamžiky, kdy se smrtelnost střetává s nebem. Když přemýšlím o tom, co jsem během let své lékařské praxe a církevní služby při sledování narození a smrti poznal, chtěl bych dnes svědčit o Otcově vznešeném plánu.

„Než jsme se narodili, žili jsme s Bohem, Otcem našeho ducha. [My] všichni na zemi jsme doslova bratři a sestry“ v Boží rodině² a každý z nás je pro Něho drahocenný. Před narozením do smrtelnosti jsme s Ním žili dlouhé věky – učili jsme se, rozhodovali a připravovali.

Nebeský Otec nás miluje, a proto si přeje dát nám ten největší dar, který nám dát může – dar věčného života.³ Tento dar nám nemohl dát jen tak – bylo třeba ho přijmout tím, že se rozhodneme pro Boha a pro Jeho cesty. Bylo nutné odejít z Jeho přítomnosti a vydat se na úžasnou a obtížnou cestu víry, růstu a snahy se někým stát. Tato cesta, kterou pro nás Otec připravil, se nazývá plán spasení neboli plán štěstí.⁴

Otec nám o svém plánu řekl na velké předsmrtelné radě.⁵ Když jsme plánu porozuměli, byli jsme tak šťastní, že jsme jásali radostí a „prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní“.⁶

Tento plán je postaven na třech velkých pilířích – na pilířích věčnosti.⁷

Prvním pilířem je stvoření země – prostředí pro naši cestu smrtelností.⁸

Druhým pilířem je Pád našich prvních pozemských rodičů, Adama a Evy. Díky Pádu jsme získali úžasné věci. Mohli jsme se narodit a obdržet fyzické tělo.⁹ Budu na věky vděčný své matce, že mě společně s bratry přivedla na svět a že nás učila o Bohu.

Bůh nám dal také mravní svobodu jednání – schopnost a výsadu rozhodovat se a jednat sami za sebe.¹⁰ Aby nám Nebeský Otec pomohl rozhodovat se dobře, dal nám přikázání. Každý den, když dodržujeme Boží přikázání, Mu dáváme najevo, že Ho milujeme, a On nám v životě žehná.¹¹

Otec, vědom si toho, že se ne vždy rozhodneme dobře – jinak řečeno, že budeme hřešit – nám dal třetí pilíř: Spasitele Ježíše Krista a Jeho Usmíření. Kristus skrze své utrpení zaplatil cenu za fyzickou smrt i za hřích.¹² Učil: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“¹³

Ježíš Kristus vedl dokonalý život a vždy dodržoval přikázání svého Otce. „Kráčel stezkami Palestiny“, učil pravdám věčnosti, „uzdravoval nemocné, navracel zrak slepým a křísil mrtvé“.¹⁴ „Chodil, dobře čině“,¹⁵ a „naléhavě všechny žádal, aby následovali Jeho příklad“.¹⁶

Ke konci svého života ve smrtelnosti poklekl a modlil se řka:

„Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se. …

A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.“¹⁷

Kristus nám pomohl lépe porozumět velikosti svého utrpení, když Proroku Josephu Smithovi řekl:

„Já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;

Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já;

Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu.“¹⁸

Tam, v zahradě getsemanské, začal platit za naše hříchy a neduhy, za naše bolesti a slabosti.¹⁹ A díky tomu, že tak učinil, se v oněch slabostech nikdy nebudeme cítit sami, pokud se rozhodneme kráčet s Ním. „Byl uvězněn a souzen na základě falešných obvinění, uznán vinným, aby se uspokojil dav, a odsouzen k smrti na kříži Kalvárie.“ Na kříži „obětoval život, aby usmířil hříchy celého lidstva“ ve velikém zástupném daru „za všechny ty, kteří kdy [budou] na zemi [žít]“.²⁰

Prohlásil:

„Vizte, jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět.

A vizte, jsem světlo a život světa; a pil jsem z onoho hořkého kalicha, který mi dal Otec, a Otce jsem oslavil v tom, že jsem na sebe vzal hříchy světa.“²¹

Pak, prvního dne v týdnu,²² vstal z hrobu s dokonalým vzkříšeným tělem, aby již nikdy nezemřel. A díky tomu, že tak učinil, vstaneme i my.

Svědčím o tom, že Kristus skutečně vstal z hrobu. Ale aby mohl z onoho hrobu vstát, musel nejprve zemřít. A to musíme i my.

Dalším z velkých požehnání v mém životě je možnost pociťovat blízkost nebe během chvil, kdy sedím u lůžka lidí, kteří umírají. Jednou ráno před několika lety jsem vstoupil do nemocničního pokoje věrné vdovy Svatých posledních dnů, která měla rakovinu. S ní tam seděly její dvě dcery. Když jsem přistoupil k jejímu lůžku, ihned jsem zjistil, že již netrpí, protože právě zemřela.

V onom okamžiku smrti se místnost naplnila pokojem. Její dcery pociťovaly útěchu a smutek zároveň, ale srdce měly naplněné vírou. Věděly, že jejich matka neodešla, ale že se vrátila domů.²³ I v okamžicích nejhlubšího zármutku, v okamžicích, kdy se čas zastaví a život nám připadá nespravedlivý, můžeme najít útěchu ve Spasiteli, protože i On trpěl.²⁴ Bylo pro mě výsadou tam být.

Když zemřeme, náš duch opouští tělo a my přecházíme do další fáze naší cesty, do duchovního světa. Je to místo určené k učení, pokání, odpuštění a tomu, abychom se někým stali²⁵ – místo, kde čekáme na vzkříšení.²⁶

Jednoho velkého dne v budoucnosti každý, kdo se kdy narodil, povstane z hrobu. Náš duch a naše fyzické tělo se znovu spojí ve své dokonalé podobě. Každý bude vzkříšen – staří i mladí, muži i ženy, zlovolní i spravedliví a „vše bude znovuzřízeno do své dokonalé schránky“.²⁷

Po vzkříšení budeme mít to nejvyšší požehnání být souzeni naším Spasitelem, který řekl:

„Přitáhnu všechny lidi k sobě, aby mohli býti souzeni podle skutků svých.

A stane se, že každý, kdo činí pokání a je pokřtěn ve jménu mém, bude naplněn; a vytrvá-li do konce, vizte, toho budu považovati před Otcem svým za nevinného onoho dne, kdy stanu, abych soudil svět.“²⁸

A pak, skrze Krista a Jeho Usmíření, všichni ti, kteří se rozhodnou následovat Ho skrze víru, pokání, křest, přijetí Ducha Svatého a vytrvání do konce,²⁹ shledají, že cílem jejich cesty je obdržet „své božské určení jako dědicové věčného života“.³⁰ Vrátí se do přítomnosti Otce, aby s Ním žili na věky. Kéž se rozhodneme dobře.

Naše existence je něco mnohem více než jen to, co se odehrává mezi narozením a smrtí. Vyzývám vás, abyste přišli ke Kristu a následovali Ho.³¹

Vyzývám všechny členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, abyste každý den přicházeli „ke Kristu a [byli] v něm zdokonalováni a [popírali] v sobě veškerou [bezbožnost, abyste se] skrze prolití krve Kristovy [mohli stát] … svatými, bez poskvrny“.³²

Vyzývám ty, kteří dosud nejsou členy této Církve, aby přišli a přečetli si Knihu Mormonovu a vyslechli si misionáře. Přijďte a mějte víru a čiňte pokání z hříchů. Přijďte a dejte se pokřtít a přijměte Ducha Svatého. Přijďte a mějte šťastný, Kristem naplněný život. Když k Němu přijdete a budete dodržovat Jeho přikázání, slibuji vám, že budete moci najít pokoj a účel života v tomto často bouřlivém životě ve smrtelnosti a „věčný život ve světě, který přijde“.³³

Vás, kteří jste tyto pravdy zakusili a z jakéhokoli důvodu odešli, vyzývám, abyste se vrátili. Vraťte se ještě dnes. Náš Nebeský Otec a Spasitel vás milují. Svědčím o tom, že Kristus má moc zodpovědět vaše otázky, utišit vaše bolesti a trápení a odpustit vám hříchy. Vím, že je to pravda. Vím, že toto vše je pravda. Kristus žije! Toto je Jeho Církev. Ve jménu Ježíše Krista, amen.