Stůjte uvnitř zpříma a dejte tomu vše
Starší Gary B. Sabin
Sedmdesátník
Kéž přepočítáme trasu, bude-li to nutné, a pohlížíme kupředu s velkou nadějí a vírou. Kéž „stojíme uvnitř zpříma“ tím, že budeme stateční a „dáme tomu vše“.
Před několika lety ke mně přiběhla naše malá vnučka a nadšeně mi oznámila: „Dědo, dědo, dnes jsem při fotbale dala všechny tři góly!“
Já jsem nadšeně odpověděl: „To je skvělé, Sarah!“
Její matka se na mě podívala a s šibalským mrknutím dodala: „Výsledek byl dva jedna.“
Neodvážil jsem se zeptat, kdo vyhrál!
Konference je příležitostí pro zamyšlení, získání zjevení a někdy i pro změnu našeho směřování.
Jedna autopůjčovna má navigační systém s názvem NeverLost [Nikdy se neztratíte]. Když po zadání požadovaného cíle někde nesprávně odbočíte, navigace neřekne: „Ty hlupáku!“, ale velmi příjemným hlasem pronese: „Přepočítávám trasu – až to bude možné, otočte se.“
V Ezechielovi čteme toto úžasné zaslíbení:
„Pakli by se bezbožný odvrátil ode všech hříchů svých, kteréž činil, a [zachovával] by všech ustanovení mých, a činil by soud a spravedlnost, jistě živ bude a neumře.
Žádná přestoupení jeho, jichž se dopustil, nebudou jemu připomínána.“1
Je to úžasné zaslíbení, ale vyžaduje ve dvou případech vše, abychom získali zaslíbení všeho v případě třetím. Odvrátit se od všeho; dodržovat vše; a poté je vše odpuštěno. To vyžaduje, abychom tomu „dali vše“!
Nemáme být jako ten, o němž se psalo v deníku Wall Street Journal a který poslal daňovému úřadu obálku s penězi a s anonymním dopisem, v němž stálo: „Milý úřade, přikládám peníze, které dlužím za daně z minulosti. P.S. Pokud mě bude dál trápit svědomí, pošlu zbytek.“2
Takto to dělat nemáme! Neponecháváme si část, abychom zjistili, s jakým minimem nám to ještě projde. Pán požaduje srdce a ochotnou mysl.3 Celé naše srdce! Při křtu jsme plně ponořeni, což je symbol našeho slibu zcela následovat Spasitele, nikoli jen napůl. Když jsme zcela oddaní a „dáváme tomu vše“, nebesa se zachvívají pro naše dobro.4 Když jsme vlažní nebo jen částečně oddaní, ztrácíme jedny z nejvybranějších požehnání nebes.5
Před mnoha lety jsem šel se skauty tábořit do pouště. Chlapci spali kolem táboráku, který založili, a já, jako každý dobrý skautský vedoucí, jsem spal v autě. Ráno jsem vstal, rozhlédl se po tábořišti a spatřil jednoho skauta, kterému budu říkat Pavel, jak vypadal obzvlášť nevyspale a rozlámaně. Zeptal jsem se ho, jak se mu spalo, a on odvětil: „Ne moc dobře.“
Když jsem se zeptal proč ne, řekl: „Byla mi zima, oheň vyhasl.“
Odpověděl jsem: „No, to ohně dělávají. Neměl jsi dost dobrý spacák?“
Žádná odpověď.
Pak jeden další skaut ochotně hlasitě oznámil: „On svůj spacák ani nepoužil.“
Nevěřícně jsem se zeptal: „Proč ne, Pavle?“
Ticho – a pak zkroušeně odvětil: „Řekl jsem si, že když spacák nerozbalím, tak ho pak nebudu muset znovu balit.“
Je to pravdivý příběh – celé hodiny mrzl, protože chtěl ušetřit pět minut práce. Možná si říkáme: „Jak pošetilé! Kdo jen by něco takového udělal?“ Ve skutečnosti to děláme neustále všichni – v mnohem nebezpečnějších ohledech. Odmítáme, obrazně řečeno, rozbalovat spacák, když nevěnujeme čas tomu, abychom se každý den upřímně pomodlili, studovali a žili podle evangelia; nejenže oheň vyhasne, ale my nebudeme chráněni a duchovně prochladneme.
Když jsme nedbalí ve vztahu ke svým smlouvám, neseme spoluvinu na následcích. Pán nám udělil radu, abychom „se měli na pozoru ohledně sebe, [abychom] pilně dbali slov věčného života“.6 A dále prohlásil: „Krev má je neočistí, jestliže mne nebudou poslouchati.“7
Ve skutečnosti je mnohem snazší „dávat tomu vše“ než jen část. Když tomu dáváme jen část nebo vůbec nic, nastává, slovy Hvězdných válek, „narušení Síly“. Jsme v nesouladu s Boží vůlí, a tudíž v nesouladu s povahou štěstí.8 Izaiáš řekl:
„Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto.
[Bezbožní] nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj.“9
Naštěstí bez ohledu na to, kde jsme nebo kde jsme byli, nejsme mimo dosah Spasitele, který řekl: „Tudíž, kdo bude činiti pokání a přijde ke mně jako malé dítě, toho přijmu, neboť takových je království Boží. Vizte, za takové jsem položil život svůj a opět jej vzal na se.“10
Když průběžně činíme pokání a spoléháme na Pána, získáváme sílu, neboť se vracíme k tomu, abychom měli pokoru a víru malého dítěte11 obohacenou o moudrost zrozenou z životních zkušeností. Job prohlásil: „Přídržeti se bude … spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.“12 Tennyson napsal: „Má síla je jako síla deseti, neboť srdce mé je ryzí.“13 Pán nám dal tuto radu: „Stůjte na svatých místech a nepohněte se.“14
Náš syn Justin zemřel v 19 letech po boji s celoživotní nemocí. V proslovu na shromáždění svátosti, který měl krátce předtím, než nás opustil, vyprávěl příběh, který mu byl určitě blízký, o otci a jeho malém synovi, kteří zašli do hračkářství, kde byl nafukovací boxovací pytel ve tvaru člověka. Chlapec nafukovacího panáka uhodil a ten se zaklonil a po každé ráně se znovu vrátil do původní polohy. Otec se malého syna zeptal, proč se panák vrací do původní polohy. Chlapec se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Nevím. Asi proto, že uvnitř stojí zpříma.“ Abychom tomu mohli „dát vše“, musíme „uvnitř stát zpříma“, „ať se stane cokoli“.15
A uvnitř stojíme zpříma tehdy, když trpělivě čekáme na Pána, aby nám odňal ostny v těle nebo nám dal sílu je snášet.16 Mezi takové ostny může patřit choroba, postižení, psychická nemoc, úmrtí blízkého člověka nebo mnohé jiné těžkosti.
Uvnitř stojíme zpříma tehdy, když pozvedáme skleslé ruce. Uvnitř stojíme zpříma tehdy, když hájíme pravdu před zlovolným a sekulárním světem, kterému čím dál více vadí světlo a který nazývá zlo dobrem a dobro zlem,17 „odsuzuj[e] spravedlivé pro jejich spravedlivost“.18
Stát uvnitř zpříma navzdory těžkostem je možné díky čistému svědomí, posilujícímu a útěchu přinášejícímu ujištění od Ducha Svatého a díky věčnému nadhledu, který překonává smrtelné chápání.19 V předsmrtelném životě jsme nad možností prožít smrtelnost jásali radostí.20 „Dali jsme tomu vše“, když jsme se nadšeně rozhodli být statečnými obhájci plánu Nebeského Otce. Je čas se napřímit a hájit Jeho plán znovu!
Nedávno mi zemřel můj 97letý tatínek. Kdykoli se ho někdo zeptal, jak se mu daří, vždy odpověděl: „Na stupnici od 1 do 10 asi na 25!“ I když tento drahý muž již nedokázal stát ani sedět a mluvil s velkými obtížemi, jeho odpověď byla vždy tatáž. Vždy stál uvnitř zpříma.
Když mu bylo 90, byli jsme na letišti a já se ho zeptal, zda mu mám obstarat vozík. Odvětil: „Ne, Gary – možná až budu starý.“ A pak dodal: „Navíc, pokud mě unaví chůze, můžu vždycky běžet.“ Pokud nejsme při své současné chůzi schopni „dávat tomu vše“, možná bude nutné, abychom běželi; možná bude nutné, abychom přepočítali trasu. Možná bude dokonce nutné se otočit. Možná bude nutné, abychom studovali soustředěněji, modlili se upřímněji nebo se jen něčeho pustili, abychom se mohli chopit toho, na čem skutečně záleží. Možná bude nutné, abychom se pustili světa, abychom se mohli chopit věčnosti. Můj otec tomu rozuměl.
Když byl během 2. světové války v námořnictvu, někteří v oné veliké a prostorné stavbě21 si z jeho zásad dělali legraci – ale dva námořníci z jeho lodi, Dale Maddox a Don Davidson, si toho všímali a legraci si nedělali. Ptali se ho: „Sabine, proč jsi tak jiný než všichni ostatní? Máš vysoká měřítka, nepiješ, nekouříš ani nekleješ, ale připadáš nám klidný a šťastný.“
Jejich pozitivní dojem z mého otce neodpovídal tomu, co jim o mormonech říkali ostatní, a můj otec měl možnost oba tyto námořníky učit a pokřtít. Daleovi rodiče se velmi zlobili a varovali ho, že pokud vstoupí do Církve, přijde o svou drahou manželku, Mary Olive, ale ta se na jeho žádost setkala s misionáři a dala se také pokřtít.
Ke konci války president Heber J. Grant vyzval členy ke službě na misii, dokonce i některé ženaté muže. V roce 1946 se Dale a jeho manželka Mary Olive rozhodli, že by Dale měl sloužit, přestože očekávali narození prvního dítěte. Nakonec měli dětí devět – tři chlapce a šest dívek. Všech devět sloužilo na misii a po nich i Dale a Mary Olive, kteří sami sloužili na třech misiích. Několik desítek vnoučat rovněž sloužilo. Dva jejich synové, John a Matthew Maddoxovi, i Matthewův zeť Ryan jsou nyní členy sboru Tabernacle Choir. Rodina Maddoxových má nyní 144 členů a jsou úžasným příkladem toho, jak „tomu dávat vše“.
Při procházení tatínkových písemností jsme narazili na dopis od Jennifer Richardsové, jedné z pěti dcer onoho druhého námořníka z otcovy lodi – Dona Davidsona. Napsala: „Vaše spravedlivost nám změnila život. Těžko lze pochopit, jaký by byl náš život bez Církve. Můj tatínek zemřel s láskou k evangeliu a snažil se podle něj žít až do konce.“22
Je těžké odhadnout, jak velký vliv ve věci dobra může jednotlivec mít, když stojí uvnitř zpříma. Otec a dva námořníci ze stejné lodi odmítali naslouchat těm ve veliké a prostorné stavbě, kteří pohrdavě ukazovali prstem.23 Věděli, že je mnohem lepší následovat Stvořitele než zástup lidí.
Apoštol Pavel možná popisoval naši dobu, když Timoteovi řekl, že „někteří … pobloudivše, uchýlili se k marnomluvnosti“.24 V dnešním světě je mnoho „marnomluvnosti“. Je to mluva, kterou používají ti ve veliké a prostorné stavbě.25 Často se objevuje v podobě rozumového ospravedlňování zlovolnosti nebo tehdy, když lidé ztrácejí směr své cesty a zrychlují. Někdy se objevuje u těch, kteří nezaplatili úplnou cenu, aby „tomu dali vše“, a následují raději přirozeného člověka než proroka.
Naštěstí víme, jak to pro ty, kteří jsou věrní, skončí. Když „tomu dáváme vše“, máme všezahrnující jistotu, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“.26 Jak řekl starší Neal A. Maxwell: „Nebojte se, prostě žijte správně.“27
Můj tchán učil na BYU a miloval tamější fotbalové zápasy, ale k jejich sledování se nikdy nepřiměl, protože byl nervózní z toho, jak to dopadne. Pak se stalo něco úžasného – byl vynalezen videorekordér, díky němuž si mohl zápasy nahrávat. Když tým BYU vyhrál, sledoval záznam s dokonalou jistotou a se zcela zaručenou znalostí výsledku! Když byli hráči nespravedlivě penalizováni, zraněni nebo byli ve čtvrté čtvrtině pozadu, nebyl ve stresu, protože věděl, že to nakonec dotáhnou k vítězství! Mohli byste říci, že měl „dokonalý jas naděje“!28
Právě tak je tomu i s námi. Budeme--li věrní, můžeme mít stejnou jistotu, že se pro nás nakonec vše v dobré obrátí. Pánova zaslíbení jsou spolehlivá. Neznamená to, že tato univerzita smrtelnosti bude snadná nebo bez slz, ale jak napsal Pavel: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, [to] připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“29
Bratři a sestry, zítra ještě nikdo nezhřešil. Kéž přepočítáme trasu, bude-li to nutné, a pohlížíme kupředu s velkou nadějí a vírou. Kéž „stojíme uvnitř zpříma“ tím, že budeme stateční a „dáme tomu vše“. Kéž jsme čistí a odvážní, když budeme hájit plán Nebeského Otce a poslání Jeho Syna, našeho Spasitele. Vydávám vám svědectví, že náš Otec žije, že Ježíš je Kristus a že veliký plán štěstí je skutečný. Modlím se o to, aby na vás spočívala Pánova nejvybranější požehnání. Ve jménu Ježíše Krista, amen.