Z historie církve v naší zemi
Díl 5.: Období od omezování a zákazu činnosti Církve (1948–1962)
Roky 1948–1949
V únoru 1948 získala KSČ v Československu absolutní moc. Jako organizace programově odmítající náboženství a existenci Boha se snažila potlačovat všechny formy náboženství, ačkoli osmnáct církví a náboženských společností nakonec formálně uznala a oficiálně i finančně podporovala. I jim však umožňovala činnost pouze v církevních budovách a veřejně mimo ně jen na svatbách a pohřbech. Přesto až do konce roku 1948 vycházel církevní časopis Nový Hlas. Dokonce ještě v červenci 1948 (už v době po nástupu KSČ k moci) Otakar Vojkůvka, president odbočky Brno, zorganizoval na stadiónu v Brně veřejné shromáždění s presidentem evropských misií a presidentem rady Sedmdesáti, Almou Sonnem, který zde vystoupil spolu s 39 misionáři. Bylo to tehdy největší shromáždění Církve v Evropě, za účasti 1 800 lidí.
Ještě v roce 1949 se konal ve dnech 22.–24. července celomisijní sjezd v Praze a na Karlštejně, kde se sešlo 210 členů. V roce 1949 však byly všechny církve a náboženské společnosti zbaveny státního souhlasu vykonávat svou činnost a musely znovu zažádat o povolení svých organizací, vytvořit si svou „ústavu“ a předložit ji ke schválení Ministerstvu vnitra. Některé církve, mezi nimi i naše Církev, souhlas nedostaly (zakázanou činnost měli dále například metodisté, adventisté, všechny evangelikální a jiné menší církve, rovněž společnosti jako teosofická, antroposofická, Svatý Grál, Svědkové Jehovovi, Svobodní zednáři, Bahaisté a další). Aktivní členové Církve měli být zdiskreditováni.
Odchod misionářů a presidenta Toronta ze země
Presidentu Torontovi Ministerstvo vnitra slíbilo, že „Ústava Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v Československu“ bude schválena a činnost bude moci být zachována, pokud misionáři odejdou a vedení Církve bude předáno do rukou místních členů. Tak se stalo, že zatímco president Toronto dohlížel na chod misie ze zámoří, vedením Československé misie byli pověřeni bratr Rudolf Kubiska, president odbočky Praha, a jeho rádci – bratři Čeněk Vrba z Brna a Miroslav Děkanovský z Prahy. Vedení odboček Praha, Brno a Plzeň, kde bylo dost kněží, zůstalo v rukou místních nositelů kněžství.
President Toronto jako poslední z misionářů opustil Československo 30. března 1950, ale brzy poté oznámili pracovníci Ministerstva vnitra, že počínaje 6. dubnem 1950, dnem 120. výročí založení Církve, se zastavuje její veškerá veřejná i neveřejná činnost na území Československa.
Po nepříjemných a marných jednáních na Ministerstvu vnitra a po oslepujících výsleších ze strany STB byl bratr Kubiska donucen napsat všem členům dopis, kde se psalo, že „rozhodnutím Ministerstva vnitra ČSR se veškerá činnost Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů zastavuje a že se od nás, jako řádných členů Církve, očekává, že budeme dodržovat zákony a nařízení státu a že tento zákaz budeme respektovat a že slibujeme, že se do budoucna vzdáváme jakékoliv náboženské a církevní činnosti“. Každý člen měl toto osobně podepsat a obratem poslat zpět. Podle svědectví Dr. Čeňka Vrby, tehdejšího presidenta odbočky Brno a rádce bratra Kubisky, byli moji rodiče a sestra Roháčková v Praze jediní, kdo toto rozhodnutí nepodepsali, a díky tomu mám onen tiskopis dodnes ve svém vlastnictví.
Cenzurování pošty
Přestože oficiálně platil zákon o listovním tajemství, byla od té doby až do roku 1989 veškerá pošta do a ze zahraničí cenzurována. Na obálkách bývalo vždy několik razítek (malých písmen) značek těch, kteří kontrolu prováděli. Zásilky se ztrácely. Jedinou výjimkou byly dopisy a časopisy od staršího Ezry Tafta Bensona, které si STB nedovolovala otvírat, protože se obávala mezinárodní ostudy – vzhledem k tomu, že starší Benson byl v té době ministrem zemědělství USA.
Působení Církve v 50. a 60. letech 20. století
V době oficiálního zákazu Církve bylo v Československu 223 členů, ale přes veškeré zákazy činnost pokračovala dále. Několik let jsme se scházeli v Brně, v Plzni i v Praze po rodinách a střídali jsme místa setkávání. Zájemci byli nadále připravováni ke křtu, takže jen v roce 1950 bylo pokřtěno ještě dalších 33 členů. V roce 1955 bylo provedeno v Brně mnoho křtů dětí členů nebo jejich rodičů (pro tento účel byl vyhlouben na zahradě bratra Vrby křestní bazén).
V roce 1962 došlo k určitému uvolnění, lidé mohli opět po desetiletích cestovat do zahraničí – ovšem jen do zemí sovětského bloku, jako NDR, Polska či Maďarska – satelitů Sovětského svazu. Pro nás to byla přesto úžasná příležitost. Sestra Miroslava Bezáková z Brna v té době dostala od presidenta Toronta zvláštní úkol – navštěvovat a posilovat členy Církve a najít „hlavní stěžeň“. Tehdy příliš nerozuměla tomu, co to má být, ale když se později vystěhovala do ciziny, tak jí president Toronto oznámil, že svůj úkol splnila – našla a zaktivizovala budoucího vedoucího misie a pozdějšího druhého presidenta chrámu Freiberg, bratra Jiřího Šnederflera.