Hlas radosti pro naše děti
Máme povinnost i příležitost pilně učit své děti evangeliu Ježíše Krista a svědčit o jeho pravdivosti.
Mám ráda vykřičníky! Používám je, když píši poznámky pro sebe i pro druhé. Lze jimi vyjádřit nadšení i odhodlání. Jeden z mých oblíbených úryvků z písem vykřičníky obsahuje:
„A hle, co vnímáme z evangelia, které jsme přijali? Hlas radosti!“ Ve zbytku verše a v následujících čtyřech verších je dalších 14 vykřičníků. Píše se v nich mimo jiné toto:
„Hlas slitování nebes; hlas pravdy na této zemi; … zvěst radosti převeliké!
„… Jak nádherně zní hlas, který slyšíme s nebes, který k našemu sluchu promlouvá o slávě, spáse… !“1 – s vykřičníkem.
Můžeme slyšet hlas radosti, který nám do života přináší zvolání naděje a radosti. Ve snaze přijít ke Kristu může radost ze svědectví o Spasiteli podpírat každý aspekt našeho života.
A co naše děti? Slyší v evangeliu zvolání radosti a naděje? Jednou měly děti v Primárkách po lekci o prvním vidění Josepha Smitha nakreslit obrázek, který by si vzaly domů a ukázaly svým rodinám. Děti slyšely o temnotě, kterou Joseph pociťoval předtím, než se mu zjevili Otec a Syn. Jedna šestiletá holčička si vzala černou pastelku a začala kreslit. Vybarvila dolní část čtvrtky a celý pravý okraj, co nejčerněji to šlo. Když se jí učitelka zeptala, co je na obrázku, odpověděla, že kreslí Josepha Smitha v temnotě.
Učitelka se jí zeptala: „Víš, že když se objevili Nebeský Otec a Ježíš, všechna temnota musela zmizet? Nebeský Otec a Ježíš mají vždy více síly než Satan a budou tě ochraňovat.“ Dítě se poté vrátilo ke svému výkresu. Do horního rohu nakreslila obrys dvou postav a poté si místo černé pastelky vzala jasně žlutou a vybarvila zbytek čtvrtky žlutě.
Rodiče mohou pomáhat svým dětem poznávat toto světlo, světlo znovuzřízeného evangelia – „hlas radosti“. Protivník je skutečný, ale děti mohou pociťovat mír a radost, která přichází světlem evangelia, pokud používají víru v Ježíše Krista. Toto světlo však neokusí, pokud je nebudeme učit evangeliu.
Pán nařídil rodičům, aby „své dítky vychovávali v pravdě a světle“.2 Také nám dal pokyn, že máme své děti učit, aby „se modlily a kráčely spravedlivě před Pánem“3 a aby rozuměly „nauce o pokání, víře v Krista … a křtu a daru Ducha svatého…“4 Když je učíme pravdám evangelia, pomáháme jim naladit uši, mysl a srdce, aby rozpoznaly „hlas radosti“ a toužily být hodny získání věčné radosti.
Ukázkový příklad je v Knize Mormon. Enosův otec svého syna učil „znalosti a bázni Boží“. Toto veliké požehnání vedlo Enose k tomu, že zvolal: „Buď za to jméno mého Boha požehnáno.“5 Poté Enos vysvětluje: „… slova, která jsem často slýchával svého otce promlouvati o věčném životě a o radosti svatých, mi šla k srdci.“6
Jedna přítelkyně mi vyprávěla o zážitku, který měla jako malé dítě v malé odbočce Církve, kde byla jediné dítě ve věku Primárek. Každý týden s ní její maminka měla doma Primárky, ve stejný den a ve stejnou dobu. Dychtivě seděla se svou maminkou na pohovce a učila se o evangeliu Ježíše Krista a o tom, jak podle něj žít. Zápisky z matčina pečlivě vedeného sešitu dokazují, že domácí Primárky vždy obsahovaly modlitby, písně a lekci.
Srdce této matky toužilo, aby její dcerka získala svědectví o Ježíši Kristu a aby pociťovala radost z evangelia. Dávala své dceři to, co pro ni samotnou bylo tak důležité, když byla dítě. Tato malá dívenka, nyní žena víry a smlouvy, se zpětně dívá na své dětství s hlubokou úctou k nadšení a odhodlání své maminky, s jakým ji vyučovala o Spasiteli. Píle této matky se stala pro její dceru potěšením – s vykřičníkem.
Žijící proroci se k naší posvátné povinnosti vyučovat děti vyjadřují jednoznačně.7 V dopise Prvního předsednictva čteme pokyn, abychom „největší důležitost přikládali rodinné modlitbě, rodinnému domácímu večeru, studiu a výuce evangelia a hodnotné rodinné činnosti. Jakkoli hodnotné a vhodné mohou být jiné závazky nebo činnosti, nesmí jim být dovoleno, aby zaujaly místo božsky určených povinností, které mohou odpovídajícím způsobem splnit pouze rodiče a rodiny.“8
Život rodičů skutečně může nabírat rychlé tempo a často se tak děje i u dětí. Bylo by tak snadné říci, že na všechno prostě nemáme čas. Když se podívám na období, které tak rychle minulo, vidím, že každý den byl naplněn cennými okamžiky, které nám dávaly nespočet příležitostí, jak pomoci našim dětem slyšet onen „hlas radosti“ v evangeliu. Děti se od nás neustále učí. Učí se, co je důležité, podle toho, čemu dáváme přednost my, či čemu přednost nedáváme. Odbyté, nepravidelné rodinné modlitby, studium písem a domácí rodinné večery nedokáží naše děti dostatečně opevnit. Kde se děti mohou naučit evangeliu a zásadám jako jsou cudnost, bezúhonnost a poctivost, když ne doma? Tyto hodnoty lze posilovat v Církvi, ale děti se jim nejlépe a nejúčinněji naučí od svých rodičů.
Pochopení, kdo jsou tyto děti a jaký mají potenciál v Božím království, nám může pomoci k větší touze zvládat těžkosti trpělivěji – a s větší láskou. Pán nám pomůže učit naše děti, pokud budeme dělat vše, co je v našich silách. Rodiny jsou věčné a Spasitel chce, abychom uspěli. Když usilujeme o Ducha, může se nám dostat útěchy, vedení a ujištění, které jako rodiče potřebujeme k plnění svých zodpovědností a pro získání požehnání.
Božsky inspirované programy Církve a ti, kteří jsou povoláni sloužit našim dětem, nám mohou pomoci. Můj manžel i já jsme vděční za biskupy, vedoucí kněžství a pomocných organizací, domácí učitele a navštěvující učitelky, kteří nám pomáhali posilovat naši rodinu. Bez ohledu na to, zda máme doma děti či ne, může každý z nás hrát důležitou roli při pomoci rodičům.
Děti se velmi dobře dokáží učit důležitým věcem království. Když jim nasloucháme, můžeme lépe pochopit, jak využívají poznatky, které se o evangeliu naučí. Jeden otec vysvětloval své čtyřleté dceři, že celá rodina strávila téměř celý den úklidem domu a všechny pokoje jsou uklizené kromě jednoho.
Zeptal se jí: „Víš, který pokoj není uklizený?“
Hbitě odpověděla: „Můj.“
„Znáš někoho, kdy by ti mohl pomoci pokoj uklidit?“ zeptal se jí a očekával odpověď, že ona sama.
Namísto toho odpověděla: „Víš, tatínku, já vím, že vždycky, když máš strach, bojíš se nebo potřebuješ pomoc, klekneš si a prosíš o pomoc Nebeského Otce.“
Jistě stojí za povšimnutí, že když nasloucháme svým dětem, mohou nás také ony učit. Jeden otec mi vyprávěl zážitek, který měl se svou osmiletou dcerou. Řekl: „Když jsem přemýšlel o proslovu na téma „Staňte se jako malé děti“, který jsem si připravoval na shromáždění svátosti, zeptal jsem se své dcery, proč si myslí, že se musíme stát jako malé děti. Odpověděla mi: „Protože ve srovnání s Ježíšem jsme všichni malé děti a protože malé děti mají dobrou představivost.“
Překvapen druhou polovinou její odpovědi se jí otec zeptal, proč potřebujeme dobrou představivost. Odpověděla: „Abychom si mohli představit Ježíše v zahradě getsemanské a na kříži a abychom na něj mohli myslet, když přijímáme svátost.“
Jako ve všech věcech i zde nám Spasitel ukázal příklad, jak máme milovat a učit své děti. Písma hovoří o tom, že když se zjevil Nefitům na této polokouli a promluvil k lidu, tak „plakal … a … vzal malé děti jejich, jedno po druhém, a žehnal je a modlil se za ně k Otci.“9
S odvoláním na tuto událost řekl president Gordon B. Hinckley: „Nikde ve svatých písmech není dojemnější a krásnější obraz než tento prostý popis lásky Spasitele k malým dětem.“10
Klíčem k dosažení účinné výuky evangelia v domově je pozvat Ducha Páně, aby byl s námi. Jedna z nejlepších rad, které se nám s manželem dostalo během obtížných okamžiků při výchově našich dětí, byla, abychom udělali vše možné pro to, abychom do svého domova pozvali Ducha a udrželi jej tam. Děti se nemohou naučit duchovním věcem a mít duchovní pocity bez vedení Ducha.
Jako rodiče můžeme svým dětem často sdělovat své svědectví o Ježíši Kristu. Sdělováním svědectví, ať už během domácího rodinného večera, nebo při jiné vhodné příležitosti tak přizveme Ducha. President Boyd K. Packer nás také učí: „Naučte naše mladé lidi, že mají vydávat svědectví – vydávat svědectví, že Ježíš je Kristus, že Joseph Smith je prorok Boží a že Kniha Mormon je pravdivá.“11
President Hinckley nás ujišťuje: „Ze všech radostí života se žádná nevyrovná šťastnému rodičovství. Ze všech zodpovědností, se kterými zápolíme, není žádná tak závažná. Výchova dětí v atmosféře lásky, bezpečí a víry je nejvděčnější ze všech těžkostí.“12
Dosvědčuji – s vykřičníkem – že děti mohou získat svědectví Duchem, který do jejich srdce vnese přesvědčení a odhodlání! Dosvědčuji, že máme úkol i příležitost pilně vyučovat děti o pravdivosti evangelia Ježíše Krista a dosvědčovat to, aby také ony mohly slyšet „hlas radosti“. Ve jménu Ježíše Krista, amen.