Umlkni a upokoj se
Jeho slova v posvátných písmech jsou postačující: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“
Zpěv sboru Mladých mužů dnes večer zažehl mé vzpomínky a připomněl mi písně, které jsem zpíval, když jsem byl chlapec. Nadšeně jsme zpívávali:
Práci Boží vždy konej dokud čas,
dělníku jen pilnému zraje klas.
Nechť každý z nás, dokud je čas,
v díle Božím pilný jest.1
Měli jsme vedoucí pěveckého sboru, která nás, chlapce, učila zpívat. Museli jsme zpívat. Sestra Stella Watersová nám mávala taktovkou pár centimetrů před nosem a nohou usilovně vydupávala rytmus, až podlaha vrzala.
Když jsme reagovali správně, sestra Watersová nás nechala vybrat si oblíbenou náboženskou píseň a tu jsme pak zpívali. Náš výběr zněl nevyhnutelně takto:
Mistře, hle vlny burácí
a vlny se bouřně dmou,
tak bezmocně loď se kymácí
a hrozí nám záhubou.
Nevadí Ti, že my hynem
strachem a úzkostí?
Pane, povstaň a ruky pokynem
nás od zlého vyprosti.
A poté uklidňující refrén:
Tu utišil bouři a pravil k ní:
spokoj se, umlkni.
Zlou bouři života zvedlo-li
třeba peklo, či Satan, či cokoli,
je bezpečno v lodici plouti s ním,
jenž moc má a panuje nade vším.
Vždyť přec jde všechno tak,
jak On chce,
umlkni, spokoj se.
Vždyť přec jde všechno tak,
jak On chce,
nuž spokoj se.2
Jako chlapec jsem do jisté míry dokázal pochopit, jak nebezpečné je bouří zmítané moře. Měl jsem však málo znalosti o dalších démonech, kteří nás mohou v životě pronásledovat, kteří mohou zničit naše sny, potlačit naši radost a odklonit naše putování k celestiálnímu království Božímu.
Seznam zničujících démonů je dlouhý a každý člověk, mladý či starý, zná ty, se kterými musí bojovat. Uvedu jich jen několik: Démon chamtivosti; démon nepoctivosti; démon zadlužení; démon pochybnosti; démon drog a dvojčata-démoni necudnosti a nemorálnosti. Každý z těchto démonů může v našem životě nadělat spoušť. Jejich kombinace může znamenat naprosté zničení.
Co se týká chamtivosti, rada z Kazatele promlouvá varovným hlasem: „Kdo miluje peníze, nenasytí se penězi; a kdo miluje hojnost, nebude míti užitku.“3
Ježíš radil: „Viztež a vystříhejte se od lakomství; neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží.“4
Musíme se naučit oddělovat potřebu od chamtivosti.
Když mluvíme o démonu nepoctivosti, můžeme ho najít na mnoha různých místech. Jedním takovým místem je škola. Vyvarujme se podvádění, zkreslování, využívání druhých nebo čehokoli tomu podobnému. Nechť je bezúhonnost naším měřítkem.
Když se rozhodujete, neptejte se „Co si pomyslí druzí?“, ale spíše „Co si pomyslím o sobě?“
Pokušení chopit se démona zadlužení na nás dotírají každý den mnohokrát. Cituji radu od presidenta Gordona B. Hinckleyho:
„Trápí mě… obrovský spotřebitelský splátkový dluh, který visí nad lidmi naší země, včetně našich vlastních lidí…
Jsme sváděni lákavou reklamou. Televize přináší lákavou nabídku půjčky až do 125 procent hodnoty něčího domu. Ale není učiněna ani zmínka o úroku…
Samozřejmě uznávám, že může být nezbytné půjčit si, abychom získali domov. Ale kupujme domov, který si můžeme dovolit, a tak snižme splátky, které nám budou neustále, bez milosti nebo odkladu, viset nad hlavou třeba 30 let.“5
Já bych rád dodal: nesmíme dopustit, aby naše touhy převyšovaly naše příjmy.
Když hovořím o démonu drog, samozřejmě k němu počítám alkohol. Drogy narušují naši schopnost přemýšlet, uvažovat a činit rozumná a moudrá rozhodnutí. Často mají za následek násilí, zneužívání dítěte či manželky a mohou vyvolávat chování, které působí bolest a utrpení těm, kteří jsou nevinní. „Prostě říci drogám ne“ – je účinným vyjádřením předsevzetí daného jedince. Toto lze jen podtrhnout veršem z písma:
„Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá?
Jestližeť kdo chrámu Božího poškvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.“6
Když přemýšlím o démonech-dvojčatech – o necudnosti a nemorálnosti – měl bych z nich udělat trojčata a zahrnout k nim pornografii. Všichni tři jdou ruku v ruce.
Ve výkladu Lehiova snu najdeme poměrně výstižný popis ničivého účinku pornografie: „A mlhy temnoty jsou pokušení ďáblova, jenž zaslepuje zrak a srdce člověčenstva zatvrzuje a vede je na široké cesty, takže zahynou a jsou ztraceni.“7
Novodobý apoštol Hugh B. Brown prohlásil: „Jakákoli necudnost, jež vyvolává nečisté myšlenky, je znesvěcením těla – onoho chrámu, ve kterém může přebývat Svatý Duch.“8
Svěřuji vám dnes večer klenot z časopisu Improvement Era. Byl publikován v roce 1917, ale je stejně použitelný zde a nyní: „Současný a běžný zvyk spočívající v neslušném oblékání, záplava nemorální fikce v tištěné literatuře, v divadle a zejména ve [filmech],… tolerování necudnosti v každodenním hovoru a vystupování, koná smrtelné dílo tím, že pěstuje neřest, která ničí duši.“9
Alexander Pope ve své inspirované „Eseji o člověku“ prohlásil:
Neřest je obluda vzhledem tak strašná,
stačí jen pohledět a odpor nás jímá;
když ji však zříme často a na její tvář si zvykneme,
nejprve to vydržíme, pak se slitujeme a pak ji obejmeme.10
Možná přiléhavý souhrn toho, co se vztahuje k tomuto démonovi, lze najít v Pavlově epištole Korintským: „Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.“11
Pro každého z nás je neskonale lepší slyšet volání svědomí a uposlechnout ho, neboť svědomí nás vždy varuje jako přítel, než nás potrestá jako soudce.
Samotný Pán nám sděluje konečné slovo: „Buďte čisti vy, kteří nosíte nádoby Páně.“12
Bratří, existuje jedna zodpovědnost, které se nikdo nemůže vyhnout. Je to účinek osobního vlivu.
Náš vliv je dozajista pociťován v naší vlastní rodině. Někdy my, otcové, zapomínáme, že jsme kdysi byli také chlapci, a chlapci mohou být občas trápením pro rodiče.
Vzpomínám si, jak moc jsem měl jako mladík rád psy. Jednou jsem vzal kočárek, vložil jsem do něho dřevěnou bedýnku od pomerančů a vydal jsem se hledat psy. Tehdy byli psi všude: ve škole, když jste šli po chodníku nebo když jste prozkoumávali neobydlené pozemky, kterých bylo mnoho. Vždy, když jsem našel nějakého psa a chytil jsem ho, dal jsem ho do bedýnky, vzal jsem ho domů, zavřel ho do kůlny na uhlí a dveře jsem zamkl na západku. Myslím, že onoho dne jsem přinesl domů šest psů různých velikostí a uvedeným způsobem jsem z nich učinil své zajatce. Neměl jsem potuchy, co budu dělat se všemi těmi psy, a tak jsem o svém skutku nikomu neřekl.
Tatínek se vrátil domů z práce, a jak bylo jeho zvykem, vzal uhlák a šel ho do kůlny naplnit. Dovedete si představit jeho leknutí a naprosté zděšení, když otevřel dveře a náhle proti němu stálo šest psů, kteří se všichni najednou snažili dostat ven? Pokud si vzpomínám, tatínek se trochu rozčílil a pak se uklidnil a klidným hlasem mi řekl: „Tommy, kůlny na uhlí jsou na uhlí. Psi druhých lidí právoplatně náležejí jim.“ Tím, že jsem ho sledoval, naučil jsem se lekci trpělivosti a klidu.
A dobře jsem udělal, neboť podobná událost se mi v životě přihodila s naším nejmladším synem Clarkem.
Clark měl vždy rád zvířata, ptáky, plazy – cokoli živého. Někdy to mělo za následek mírný chaos u nás doma. Jednou se jako chlapec vrátil domů z kaňonu v Provu s vodním hadem, kterého pojmenoval Herman.
Téměř okamžitě se Herman ztratil. Sestra Monsonová ho našla v příborníku. Vodní hadi mají ve zvyku být tam, kde je nejméně čekáte. Clark tedy přestěhoval Hermana do vany, odpad ucpal zátkou, napustil do vany trochu vody a na opěradlo přilepil nápis, na kterém stálo: „Nepoužívejte tuto vanu. Patří Hermanovi.“ A tak jsme museli používat druhou koupelnu, zatímco Herman obsadil ono zabavené místo.
Jednoho dne však k našemu překvapení Herman zmizel. Měl se spíše jmenovat Houdini. Byl pryč! A tak následujícího dne sestra Monsonová vyčistila vanu a přichystala ji pro běžné používání. Uplynulo několik dnů.
Jednou večer jsem usoudil, že nadešel čas na oddechovou koupel; napustil jsem si tedy plnou vanu horké vody a pokojně jsem si do ní vlezl, abych si na pár chvil odpočinul. Ležel jsem ve vaně a jen jsem tak přemítal, když v tom mýdlová voda dosáhla úrovně odtokového kanálku a začala jím odtékat. Dovedete si představit mé překvapení, když z kanálku, na který jsem se upřeně zahleděl, vyplaval přímo proti mému obličeji Herman? Zakřičel jsem na svou ženu: „Frances! Herman je tady!“
Nuže, Hermana jsme opět polapili, vložili do spolehlivé krabice a vydali jsme se na malou exkursi do parku Vivian v kaňonu v Provu, kde jsme Hermana vypustili do krásných vod říčky South Fork. Od té doby jsme již Hermana nespatřili.
V Knize nauk a smluv, v oddíle 107, ve verši 99 se objevuje stručné, avšak přímočaré nabádání určené každému nositeli kněžství: „Naučte se tudíž každý svým povinnostem a věnujte se s veškerou pílí úřadu, ku kterému jste byli povoláni.“ Vždy jsem toto nařízení bral vážně a pokoušel jsem se podle tohoto pokynu žít.
Občas v duchu slyším znovu a znovu pokyn a návod, který dal president John Taylor bratřím v kněžství: „Pokud nebudete zvelebovat své povolání, Bůh vás učiní zodpovědnými za ty, které jste mohli spasit, kdybyste konali svou povinnost.“13
Naučil jsem se, že když při vykonávání svých zodpovědností dbáme na tiché nabádání a jednáme podle něj bez otálení, Nebeský Otec povede naše kroky a požehná našemu životu i životu druhých. Neznám žádnou krásnější zkušenost či vzácnější pocit, než když uposlechneme nabádání, abychom pak zjistili, že Pán zodpověděl modlitbu jiného člověka skrze nás.
Snad postačí jen jeden příklad. Jednoho dne více než před rokem, poté, co jsem vyřídil záležitosti v kanceláři, jsem pocítil silné nutkání navštívit jednu starší vdovu, která byla pacientkou sanatoria St. Joseph Villa zde v Salt Lake City. A tak jsem se tam přímo rozjel.
Když jsem vešel do jejího pokoje, byl prázdný. Zeptal jsem se ošetřovatelky, kde je, a ta mně ukázala cestu do společenské místnosti. Tam jsem našel tuto milou vdovu, jak si povídá se svou sestrou a s další přítelkyní. Pěkně jsme si spolu popovídali.
Během našeho rozhovoru přišel ke dveřím oné místnosti nějaký muž, aby si v prodejním automatu koupil plechovku limonády. Letmo se na mne podíval a řekl: „Vždyť vy jste Tom Monson.“
„Ano,“ odvětil jsem. „A vy vypadáte jako Hemingway.“ Potvrdil, že je Stephen Hemingway, syn Alfreda Eugena Hemingwaye, který mi sloužil jako rádce, když jsem byl před mnoha lety biskupem, a kterému jsem říkal Gene. Stephen mi řekl, že jeho otec se nachází v téže budově a že umírá. Volal mé jméno a jeho rodina mě chtěla kontaktovat, ale nemohli na mě najít telefonní číslo.
Okamžitě jsem se omluvil a odešel jsem se Stephenem nahoru do pokoje svého bývalého rádce, kde se shromáždily také jeho ostatní děti – jeho manželka již zemřela o několik let dříve. Členové rodiny považovali mé setkání se Stephenem ve společenské místnosti za odpověď od Nebeského Otce na jejich vroucí přání, abych navštívil jejich otce, ještě než zemře, a odpověděl na jeho volání. Já jsem rovněž cítil, že tomu tak bylo, protože kdyby Stephen nevstoupil do oné místnosti, ve které jsem pobýval v přesně ten okamžik, kdy tak učinil, ani bych nevěděl, že Gene je ve stejné budově.
Dali jsme Genovi požehnání. Rozprostřel se duch pokoje. Báječně jsme si popovídali a pak jsem odešel.
Druhý den ráno mi bylo telefonicky oznámeno, že Gene Hemingway zemřel – pouhých 20 minut poté, co dostal požehnání od svého syna a ode mne.
Pronesl jsem tichou modlitbu díků Nebeskému Otci za Jeho vliv, který mě vedl a inspiroval k návštěvě St. Joseph Villa a dovedl mě k mému drahému příteli Alfredu Eugenu Hemingwayovi.
Rád si představuji, že myšlenky Geneho Hemingwaye onoho večera, kdy jsme se těšili z vlivu Ducha, společně jsme pronesli pokornou modlitbu a vyslovili kněžské požehnání, odrážely slova zmíněná v písni „Mistře, hle vítr burácí“, kterou jsem citoval v úvodu svého poselství.
Poroučíš vichru i zlobě,
vesmír Ti náleží,
proto vystavím svatyni Tobě
na kvetoucím pobřeží.
Mám stále rád tuto náboženskou píseň a svědčím vám dnes večer o útěše, kterou nabízí:
Zlou bouři života zvedlo-li
třeba peklo, či Satan, či cokoli,
je bezpečno v lodici plouti s ním,
jenž moc má a panuje nade vším.
Jeho slova v posvátných písmech jsou postačující: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“15 Svědčím o této pravdě ve jménu Ježíše Krista, amen.