Oběť přináší požehnání nebes
Jsme-li starostliví, jsme-li dobročinní, jsme-li poslušní Boha a následujeme-li Jeho proroky, naše oběti přinesou požehnání nebes.
Slova „oběť přináší požehnání nebes“ z náboženské písně „Praise to the Man“1 [Chvalte muže] vždy dojímají mou duši. Oběť je definována jako „skutek vzdání se něčeho hodnotného kvůli něčemu jinému, co má větší hodnotu nebo důležitost“.2 Oběť má mnoho podob. Svatí posledních dnů uzavírají smlouvu s Pánem, že budou přinášet oběti. Když tak činíme, podrobujeme svou vůli Jeho vůli, zasvěcujeme svůj život budování Jeho království a službě Jeho dětem.
Neboť těm, kteří věrně přinášejí oběti prostřednictvím poctivého desátku, Pán zaslíbil, že jim otevře průduchy nebeské.3 Taková oběť nejenže požehná jednotlivce a rodinu, ale tyto příspěvky dobrovolně darované Církvi poskytují oživující zdroje, které Pánovu království pomáhají vykonávat každý den zázraky. Král Benjamin řekl: „[Připomeňte si] šťastný a požehnaný stav těch, kteří dodržují přikázání Boží. Neboť vizte, jsou ve všech věcech časně i duchovně požehnáni.“4 Věrné placení desátku je vnějším výrazem vnitřního závazku přinášet oběti.
Další formou oběti je poslušnost zákona půstu. Pán nás žádá o to, abychom si vyhradili jednu neděli v měsíci a během ní se zřekli dvou jídel. Jsme vyzýváni, abychom peníze, které jsme za tato dvě jídla ušetřili, věnovali Církvi, aby mohla pomáhat potřebným. Půst a štědré přispívání postní obětí mají očišťující vliv na duši. President Spencer W. Kimball prohlásil: „Praktikováním zákona půstu člověk nalézá osobní studnici moci k překonání sebezalíbení a sobectví.“5
Chrám a práce na rodinné historii jsou obětí lásky. Věrní Svatí přispívají miliony hodin sestavováním své rodinné historie. Prozkoumávají mikrofilmy a záznamy a tužkou a prostřednictvím počítačů zaznamenávají data a události. V chrámu vykonávají posvátné obřady za své drahocenné předky. Stejně jako velká oběť Spasitelova je i toto symbolem oběti – vykonávání něčeho pro druhé, co oni sami pro sebe vykonat nemohou.
Před několika lety, když jsem plnil církevní úkol v Petrohradu v Rusku, jsem měl se svou ženou Mary Jayne jedinečnou příležitost pocítit požehnání plynoucí z práce na rodinné historii. Navštívili jsme archiv matričních záznamů, abychom viděli církevní úsilí týkající se převedení některých záznamů ze západního Ruska na mikrofilmy. Když jsem sledoval archiváře fotografujícího stránky starých plesnivých knih z města Pskov, ze jmen se stávali skuteční lidé. Zdálo se, že vyskakují ze stránek a říkají: „Našli jste mě! Již nejsem ztracený! Vím, že jednou někde někdo z mé rodiny vezme mé jméno do chrámu a já budu pokřtěn a obdarován a bude ke mně připečetěna moje žena a děti. Děkuji vám!“
Život Josepha Smitha byl příkladem nesobecké služby pro evangelium Ježíše Krista. Ačkoli prorok Joseph velice trpěl, zůstal optimistickým a překonal mnoho pronásledování. Parley P. Pratt vypráví o srdceryvném zážitku ze zimy 1838–1839, kdy byl s prorokem v žaláři v Missouri. Těchto šest měsíců utrpení a uvěznění vyškolilo tohoto předvysvěceného vynikajícího proroka.
Prorok a jeho bratří v žaláři poslouchali chvástání a strašné nadávky, které na „mormony“ dštili strážci. Prorok nakonec již nemohl jejich sprosté klení vydržet. Náhle se postavil a „hromovým hlasem“ řekl: „,TICHO, vy ďáblové z pekelné propasti. Ve jménu Ježíše Krista vás kárám a přikazuji vám, abyste byli zticha… ‘
Stál vzpřímeně ve strašlivém majestátu. Spoutaný a beze zbraně, tichý, klidný a důstojný jako anděl… [Chvějící se strážci se schoulili] do kouta,“ odhodili zbraně, „prosili ho o odpuštění a zůstali zticha až do střídání stráží.“
Bratr Pratt dále píše: „Viděl jsem služebníky spravedlnosti oděné do soudních talárů… Viděl jsem kongres při závažném zasedání… Snažil jsem se představit si krále, královské dvory, trůny a koruny… ale důstojnost a majestát jsem viděl pouze jednou, když o půlnoci stál v řetězech v kobce v malé vesnici v Missouri.“6
Několik týdnů po této události Joseph v další temné hodině úpěnlivě prosil Pána o vedení. Pán odpověděl: „Synu můj, mír tvé duši; tvé nepříjemnosti a zkoušky potrvají jen malinko.“7 Potom Pán prorokovi řekl tato fascinující slova: „Končiny světa se budou tázati po tvém jménu.“8
Když se o pět let později Joseph ohlížel za rozestavěným chrámem Nauvoo, věděl, že konec jeho cesty je blízko a že jde „jako beránek na porážku“, a přesto byl „klidný jako letní jitro“9. S ujištěním o své ochraně se podrobil dalšímu zatčení. Jeho důvěra však byla potupena. 27. června 1844 byl se svým bratrem Hyrumem brutálně zavražděn v žaláři v Carthage.
Končiny země se tážou po jménu Josepha Smitha a slunce dnes nad celosvětovým členstvem znovuzřízené Církve Ježíše Krista nikdy nezapadá. Tato slova o mučedníku Abrahamu Lincolnovi popisují rovněž majestátnost proroka Josepha Smitha:
Zde byl muž, který se vyrovnal světu.
Muž, jehož lze srovnat s horami a mořem…
A když padl ve vichřici, klesl
jako panský cedr, se zelenými haluzemi,
který klesá s velkým křikem na horách
a zanechává na obzoru prázdné místo.10
Nemůže existovat oběť větší než smírná oběť Spasitele Ježíše Krista. Jeho usmíření, ač nepochopitelné a nesrovnatelné, bylo vrcholnou událostí tohoto světa. Jsme vděční, díky Jeho nejvyšší oběti z pravé lásky neexistuje osten smrti a hrob nemá žádného vítězství.
Naší výzvou je nesobecky obětovat vše, co nám bylo dáno, včetně vlastní vůle. Starší Neal A. Maxwell správně řekl: „Podrobení něčí vůle je skutečně jedinou jedinečně osobní věcí, kterou máme položit na Boží oltář. Mnoho dalších věcí, které ‚dáváme‘… jsou ve skutečnosti věci, které nám již dal nebo půjčil.“11
Oběť je v zásadě záležitostí srdce – srdce. „Vězte, Pán požaduje srdce a ochotnou mysl.“12 Jsme-li starostliví, jsme-li dobročinní, jsme-li poslušní Boha a následujeme-li Jeho proroky, naše oběti přinesou požehnání nebes. „A nechať mi přinášíte zkroušené srdce a lítostivou mysl za oběť.“13
Neobvyklým způsobem jsem letmo zahlédl oběť našeho Spasitele plynoucí z lásky ke mně. Když jsme byli se ženou na Štědrý den v Jeruzalémě, navštívili jsme několik míst, kudy chodil a kde učil Spasitel. Utrpení, které Spasitel prožil, v nás vyvolalo hluboký zármutek, když jsme stáli v kobce pod Kaifášovým palácem. Právě tam byl náš Pán tepán a bičován. Ve zdi jsme viděli díry po řetězech. Se slzami jsme zpívali „Jeden chudý pocestný“.14 Byl tak sám mezi hanebnými pachateli! S těžkým srdcem jsme se modlili o odvahu být Jeho způsobilými služebníky.
Krátce nato jsme navštívili prázdný zahradní hrob. Srdcem nám zněla slova z písem: „Neníť ho tuto; nebo vstalť jest…“15 Eliza R. Snowová, napsala:
Tu visel bezvládně a tich,
nevzdychal o bolestech svých.
Naplnit musel poslání,
nést za nás Bohu pokání.
On zmírá v oběti za hřích,
pro život slávu lidí mdlých.16
Spasitelova smírná oběť byla největším skutkem pravé lásky, který je lidstvu znám.
Zpíváme tato slova od presidenta Gordona B. Hinckleyho:
On žije, moje jediná jistá skála víry,
jediná zářivá naděje lidí na zemi,
maják k lepší cestě,
světlo za závojem smrti.17
Rmoutí mě, že jedna kapka Jeho krve byla prolita za mě. Modlím se, abych se jednoho dne setkal se Spasitelem. Pokleknu a budu líbat zraněné ruce a nohy a On vysuší mé slzy. Modlím se, aby řekl: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“18 Díky Jeho milosti máme, bratři a sestry, naději. On je „pramenem každého požehnání“.19 O tomto vydávám svědectví v největším jménu, ve jménu toho, který je příkladem největší oběti, dokonce Ježíše Krista, amen.