Poslušnost vnuknutí Ducha Svatého
Pohnutky v nás pocházejí z božského zdroje, a když je následujeme, pomohou nám udržet se na cestě, a tak nás ochrání od škodlivých vlivů a nebezpečných zajížděk.
Byl jsem vychováván rodiči, kteří o mne pečovali, a v domově, kde se učily a praktikovaly hodnoty, které mě připravily na setkání s Církví a na přijetí zásad evangelia. Byl jsem pokřtěn v srpnu v roce 1959, krátce po svých 19. narozeninách. Když přemítám o událostech, které předcházely mému obrácení, vracím se v myšlenkách k jednomu zážitku z dětství.
Poblíž domova, ve kterém jsem jako dítě žil, se nacházel velký dům. Stál na krásném pozemku obehnaném plotem z dřevěných prken, asi šest stop vysokých, který mi připadal jako hradba. Vzpomínám si, jak jsem nakukoval skrze díry v prknech, kde ze dřeva vypadl suk. Bylo to, jako kdybych se díval dalekohledem do jiného světa. Krásně sestříhaný trávník, udržované květinové zahrady a malý sad poskytovaly idylické prostředí pro toto elegantní obydlí. Naneštěstí možnost kochat se tímto pohledem byla vždy krátká kvůli ostražitému anglickému buldokovi, který střežil zahrady a kterého okamžitě přilákal kdokoli, kdo stál blízko vnější strany plotu. I když byl tento nelítostný pes uvězněn v zahradě, zvuk jeho čenichání, když se přiblížil k plotu, mě vždy přiměl k tomu, abych ve strachu ustoupil, neboť v mé živé představivosti se mi vybavovaly různé situace, které by mohly nastat.
Pán a paní Lyonsovi, kteří v tomto domě bydleli, byli učitelé. Měli důstojné vystupování a zdálo se, že si užívali soukromí, které jim prostředí domu skýtalo. Pozornost dále budilo to, že pan Lyons neměl pravou ruku a místo ní používal ocelový hák, jenž mu vyčníval zpoza manžety jeho saka. Jako chlapec jsem si v duchu představoval, jak mě pan Lyons honí, chytá mě hákem za límec a uvrhuje mě do zajetí.
Vzpomínám si na jedno srpnové ráno po neobvykle silně větrné noci, když mi bylo 10 nebo 11 let a když mě poté, co jsem vyšel z domu, vítali kamarádi. Byli něčím očividně vzrušeni a ptali se mě: „Slyšel jsi ten vítr minulou noc?“
Když jsem odvětil, že ano, začali mi vyprávět, co objevili – vítr srazil k zemi části oplocení kolem domu Lyonsových. Nechápal jsem, proč by kvůli tomu měli být tak nadšeni, a požádal jsem je, aby mi vysvětlili, jaký to má význam.
Odvětili ještě s větším nadšením: „Máme přístup k jabloním!“
Stále jsem byl velmi opatrný a zeptal jsem se: „Ale co pan Lyons?“
„Pan a paní Lyonsovi nejsou doma, odjeli navštívit příbuzné.“
„A kde je pes?“ zjišťoval jsem.
„Dali ho do psího hotelu,“ zněla odpověď.
Moji kamarádi rozhodně provedli podrobný průzkum. A tak jsem byl uklidněn jejich slovy a vyrazili jsme spěšně k cíli. Pronikli jsme na pozemek, vylezli jsme na stromy a rychle jsme trhali ovoce, kterým jsme si plnili kapsy a také prostor za tričkem. Srdce mi tlouklo a puls se zrychloval, protože jsem se bál, že se každou chvilku v zahradě objeví pes nebo pan Lyons, nebo oba a dopadnou nás. Utíkali jsme z místa činu na izolované místo v blízké zalesněné oblasti a poté, co jsme si vydechli, začali jsme jablka konzumovat.
Byl srpen a jablka ještě nebyla dostatečně zralá k jídlu. Ve skutečnosti měla velmi trpkou chuť, avšak kyselost těchto zelených jablek nás neodradila od nadšené konzumace naší kořisti, přičemž to, co nás k tomuto jednání nutkalo, nyní nedokáži vysvětlit. Poté, co jsem jich spořádal značný počet, spokojil jsem se s tím, že jsem si z každého zbylého jablka jednou ukousl a zbytek jsem odhodil do nedalekých křovin. Když naše tělo začalo postupně reagovat na invazi, kterou zakusilo, zábava ochabla. Chemická reakce mezi mými žaludečními šťávami a nezralými jablky u mě vyvolala žaludeční křeče a dělalo se mi nevolno. Když jsem tam tak seděl a litoval toho, co jsem udělal, uvědomil jsem si, že můj vnitřní pocit byl dokonce ještě nepříjemnější než to, jak jsem se cítil po nezralých jablkách.
Tento nepříjemnější pocit vyplýval z toho, že jsem si uvědomil, že to, co jsem udělal, bylo špatné.
Když moji kamarádi navrhli, abychom vnikli do zahrady, měl jsem nepříjemný pocit, ale chyběla mi odvaha říci ne, a tak jsem své pocity potlačil. Nyní, když byl čin dokonán, jsem měl výčitky svědomí. Ke své lítosti jsem ignoroval nabádání, která mě varovala před mým chybným jednáním.
Od vychýlení se z cesty nám mohou zabránit fyzické bariéry a vnější síly, avšak v každém z nás je také pocit, který se někdy popisuje jako tichý, jemný hlas,1 který, když ho rozpoznáme a jednáme podle něj, nás uchrání od toho, abychom podlehli pokušení.
O mnoho let později rozezněla slova presidenta Boyda K. Packera struny v mé duši, když učil: „Nemůžeme se vydat nesprávným směrem, aniž bychom nejprve zamítli varování.“ Přemýšlel jsem o onom momentu a o dalších jemu podobných – o dojmech a momentech pochopení, které přicházejí, když zvažujeme následky svých činů.
Prorok Mormon rozšiřuje naše porozumění týkající se zdroje oněch dojmů těmito slovy: „Duch Kristův je každému člověku dán, aby rozlišoval dobro od zla.“2
Tvrzení, že my všichni máme tento dar vedení, je podepřeno v evangeliu podle Jana, ve kterém je o Spasiteli napsáno, že „[On] byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“.3
Tyto pohnutky v nás pocházejí z božského zdroje, a když je následujeme, pomohou nám udržet se na cestě, a tak nás ochrání od škodlivých vlivů a nebezpečných zajížděk.
Několik týdnů po onom zážitku s jablky jsem se vydal do zalesněné oblasti poblíž domova za svými kamarády, v naději, že vymyslíme nějakou činnost nebo hru. Když jsem se k nim přiblížil, byli shromážděni v hloučku. Uviděl jsem kouř, který se nad nimi vznášel, a pocítil jsem aroma hořícího tabáku. Jeden z nich získal krabičku cigaret, a tak kouřili. Vyzvali mě, abych se k nim přidal, ale já jsem odmítl. Naléhali na mne a naznačovali, že má neochota přidat se k nim je známkou slabosti. Jejich narážky se změnily v posměch spojený s povýšenými poznámkami. Avšak nic z toho, co říkali nebo dělali, mě nemohlo přesvědčit, abych své rozhodnutí změnil. Nebyl jsem vychováván se znalostí znovuzřízeného evangelia a nevěděl jsem nic o Slovu moudrosti, ale jistý pocit mi bránil v tom, abych se k nim přidal.
Když jsem šel domů a přemýšlel jsem o rozhodnutí, které jsem učinil, cítil jsem se uvnitř dobře. Ačkoli se má očekávání pro tento den nenaplnila a já jsem musel najít způsob, jak strávit čas bez svých kamarádů, objevil jsem něco o sobě samém – o zdroji skutečného štěstí a o osvěžení, které vyplývá ze správného rozhodování, ať již jsou okolnosti nebo následky jakékoli.
Zjevení, které obdržel prorok Joseph Smith, popisuje přínosy spojené s tím, když lneme k tomuto vrozenému kompasu, a je uvedeno v této pasáži z písma: „Duch… dává každému člověku, který přichází na svět, světlo; [a Duch] osvěcuje každého na světě, kdo je poslušen jeho hlasu.“4
Tento verš nejen poskytuje další svědectví o tom, že my všichni máme přístup k tomuto zdroji božského vedení, ale také zdůrazňuje naši potřebu věnovat pozornost neboli naslouchat nabádáním, která přijímáme, a jednat podle nich. Zaslíbení, které následuje, má pro mne velký význam: „A kdo je poslušen hlasu Ducha, blíží se k Bohu, svému Otci.“5
Tato našeptávání, někdy označovaná jako svědomí, ale přesněji definovaná jako světlo Kristovo, nám nejen pomáhají při rozhodování o tom, co je správné a co je špatné, ale také nás povedou, pokud je následujeme, ke zdroji onoho světla, které vyzařuje z přítomnosti Otce a Syna.6
Spasitel slíbil svým učedníkům: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte. A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, Toho Ducha pravdy.“7 Dále popisuje tento dar takto: „Utěšitel…, ten Duch svatý.“8 Člověk může zažít projevy Ducha Svatého, avšak dar Ducha Svatého je udílen a lze jej přijmout pouze vkládáním rukou po křtu.9
Dospěl jsem k plnějšímu pochopení toho, proč je o Jeho učednících na západní polokouli napsáno: „Modlili se za to, čeho si nejvíce přáli; a přáli si, aby jim byl dán Duch svatý.“10
On je tím svrchovaným poslem pravdy.
Když se ohlížím zpět na svůj život, je mi jasné, že mnohá rozhodnutí – některá byla v dané době zdánlivě nevýznamná a s jinými jsem zápolil vědom si jejich důležitosti – byla příčinou toho, že jsem dosáhl větších výšek, než jakých bych dosáhl, kdybych neuposlechl vnuknutí Svatého Ducha.11
Bez tohoto úžasného daru nemůžeme pochopit smysl života neboli veliký plán Věčného Otce.12 Neboť „jest nemožno, aby lidé mohli nalézti všechny jeho cesty. I nezná nikdo jeho cest, leč by mu byly zjeveny.“13
Spoléhání se na logiku a používání intelektu nestačí, „aniž je člověk schopen tuto věc zveřejnit, neboť tyto věci lze zřít a chápat jen mocí Ducha svatého, kterou Bůh udílí jenom těm, kteří jej milují a sebe od hříchu očišťují“.14
Nenalézám slov, kterými bych náležitě vyjádřil své pocity ohledně světla Kristova a daru Ducha Svatého. Jsou jako „svíce nohám mým… a světlo stezce mé“.15
Zamyslete se nad naléhavou prosbou Spasitele k Otci, týkající se Dvanácti v Zemi přebytku, vyjádřenou těmito slovy:
„Otče, děkuji ti, že jsi dal Ducha svatého těm, které jsem vyvolil; a pro víru jejich ve mne jsem je ze světa zvolil.
Otče, prosím tebe, abys dal Ducha svatého všem těm, již uvěří ve slova jejich.“16
V tomto bouřlivém, nepokojném světě můžeme nalézt útěchu a mít klidné svědomí tím, že budeme věřit ve slova proroků, a skrze společenství Utěšitele. A tak můžeme poznat, že Ježíš Kristus je Syn Boží, Spasitel světa.17
Vydávám svědectví o těchto pravdách ve jménu Ježíše Krista, amen.