Tatínku, jsi vzhůru?
Přemýšlejí někdy vaši synové, zda spíte, když dochází na věci, které jsou pro ně nejdůležitější?
Nedávno jsme se, starší Pace, starší Condie a já, setkali s Prvním předsednictvem. Když jsme vstoupili do místnosti, president Hinckley se na nás starostlivě podíval a s úsměvem ve tváři řekl: „Jak mohou být tři bělovlasí staří muži předsednictvem Mladých mužů této Církve?“ Naší jedinou odpovědí bylo: „Protože jste nás k tomu, bratře presidente, povolal.“
Mladí muži, doufáme, že jste nadšení z programu „Aronovo kněžství, Plnění naší zodpovědnosti vůči Bohu.“ Byl zaveden v celém Aronově kněžství po celém světě. Je navržen tak, aby vám požehnal duchovně, fyzicky, společensky i duševně. Požadavky jsou smysluplné a donutí vás dojít téměř na hranici vašich schopností. Budete schopni si stanovovat osobní cíle a s pomocí svých rodičů a svých skvělých vedoucích jich dosahovat. S tímto programem je v celé Církvi spojeno úžasné nadšení. Chceme, aby se každý z vás kvalifikoval pro vytoužené vyznamenání „Uznání Povinnost vůči Bohu“ a aby ho získal.
Před mnoha lety jsem vzal našeho jediného syna na jeho první táboření v přírodě, výlet na ryby. Byl ještě chlapec. Kaňon byl strmý a sestup byl obtížný. Rybaření ale bylo dobré. Pokaždé, když jsem chytil rybu, předal jsem prut dychtivému chlapci a on s radostným křikem vytáhl krásného pstruha. Ve stínu a chladu pozdního odpoledne jsme začali svůj výstup zpět na vrchol vysoko nad námi. Rychle se přede mnou drápal na vrchol hory a vyzýval mě: „Pojď, tati, vsadím se, že budu nahoře dřív než ty.“ Bylo to těžké, ale moudře jsem výzvu ignoroval. Zdálo se, že jeho malá postava doslova přelétává, podlézá a obchází každou překážku, a když se zdálo, že každý můj krok je ten poslední, dosáhl vrcholu, postavil se a povzbuzoval mě. Po večeři jsme poklekli k modlitbě. Jeho jemný hlásek se vznášel k nebesům v díkůvzdání za náš den. Potom jsme vlezli do našeho velkého dvojitého spacího pytle a po chvíli strkání a tlačení jsem cítil, jak si jeho tělíčko hoví a leží těsně vedle mne, abych ho v noci zahříval a ochraňoval. Když jsem se podíval na svého syna vedle sebe, najednou jsem pocítil, jak mi tělem prochází příval lásky s takovou silou, že mi to vehnalo slzy do očí. A právě v tom okamžiku mě objal svýma ručkama a řekl: „Tatínku.“
„Ano, synku.“
„Jsi vzhůru?“
„Ano, synku, jsem vzhůru.“
„Tatínku, mám tě rád milionkrát, trilionkrát!“
A okamžitě usnul. Ale já jsem byl vzhůru dlouho do noci a vyjadřoval jsem velké poděkování za tak úžasné požehnání oblečené do tělíčka malého chlapce.
Můj syn je nyní mužem a má vlastního syna. Jednou za čas jdeme my tři na ryby. Dívám se na svého malého rusovlasého vnuka vedle jeho otce a v duchu vidím obraz onoho úžasného dávného okamžiku. Ta nevinně položená otázka: „Tatínku, jsi vzhůru?“ mi stále zní v srdci.
Každému otci pokládám tutéž pronikavou otázku: „Tatínku, jsi vzhůru?“ Přemýšlejí někdy vaši synové, zda spíte, když dochází na věci, které jsou pro ně nejdůležitější? Chtěl bych říci, že je několik oblastí, které naznačují, zda jsme v očích svých synů „vzhůru“, či zda „spíme“.
Zaprvé naše láska k Bohu a přijímání naší role jako vedoucího rodiny při dodržování Jeho přikázání. Před několika roky jsem po kůlové konferenci pocítil, že mám navštívit jednoho bratra v kněžství, který odpadl od Církve. Našli jsme ho, jak pracuje na zahradě. Přistoupil jsem k němu a řekl jsem: „Drahý bratře, Pán Ježíš Kristus mě poslal, abych vás navštívil. Jsem starší Hammond, jeden z Jeho služebníků.“
Vyměnili jsme si latinské abrazo a vstoupili jsme do jeho krásného malého domku. Zavolal svou ženu a tři děti, aby se k nám připojily. Dva pohlední mladí muži a krásná dívka se posadili vedle svého otce a matky. Zeptal jsem se dětí, co si právě nyní ze všeho na světě nejvíce přejí. Nejstarší syn řekl: „Kdybychom se jenom všichni mohli opět jako rodina vrátit do Církve, byli bychom tak šťastní – tak vděční.“ Řekli jsme jim, jak moc je Spasitel potřebuje a jak je miluje. Vydali jsme jim svá svědectví a potom jsme poklekli k modlitbě. Modlil se otec. Matka plakala. Nyní jsou zpět v plném členství. Děti jsou na svého otce hrdé a jsou šťastné.
Každý otec v Církvi má sloužit jako patriarcha svého domova. Má se ujmout duchovního vedení rodiny. Nemá delegovat ani přenášet svou zodpovědnost na matku. Má svolávat k rodinné modlitbě, rodinnému domácímu večeru, četbě písem a příležitostně i k otcovským pohovorům. Je ochráncem, obhájcem a laskavým zdrojem kázně. Je to otec, kdo má vést, sjednocovat a upevňovat rodinnou jednotku přijímáním Božího kněžství a přijímáním povolání a výsad spojených s kněžskou pravomocí. Jeho vztah k Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu je jedním z majáků, které povedou jeho syny a dcery skrze bouřlivá úskalí života.
Je-li tatínek opravdovým učedníkem Ježíše Krista, potom ho synové budou následovat tak jistě, jako den následuje noc. „Tatínku, jsi vzhůru?“
Zadruhé vztah, který máme ke svým manželkám – jejich matkám. Vezmeme-li v úvahu vše ostatní, co děláme, největší dopad na charakter našich synů by mohl mít způsob, jakým jednáme se svými manželkami. Pokud se otec proviňuje tím, že se na své společnici dopouští slovního nebo fyzického týrání nebo zneužívání v jakémkoli stupni, jeho synové mu to budou mít za zlé a možná jím za to budou dokonce i pohrdat. Co je ale velmi zajímavé, když vyrostou a ožení se, budou se pravděpodobně řídit stejným vzorem a budou týrat a zneužívat své manželky. V naší společnosti je naléhavě zapotřebí otců, kteří mají v úctě své manželky a kteří s nimi jednají s jemnou a něžnou láskou.
Nedávno jsem slyšel o otci, který pošetile a tím nejvíce ponižujícím způsobem nazval svou krásnou a inteligentní manželku „hlupákem“ a „pitomcem“ kvůli několika malým chybám, jichž se neúmyslně dopustila. Děti poslouchaly, byly na rozpacích a bály se o svou matku. Byla ponížena před těmi, které nejvíce milovala. I když došlo k omluvě a k odpuštění, stále zůstala rána a stud kvůli necitelnému okamžiku.
Nelze očekávat, že Duch Páně bude žehnat našemu životu, pokud setrváváme ve hněvu, bezcitnosti a krutosti vůči své společnici. Nemůžeme očekávat, že si naši synové osvojí úctu a jemnost vůči svým matkám, pokud jim neposkytujeme správný příklad. President David O. McKay řekl: „Tou nejdůležitější věcí, kterou může otec udělat pro své děti, je milovat jejich matku.“ (Citováno z Theodore Hesburgh, Reader’s Digest, leden 1963, 25; in Richard Evans’ Quote Book [1971], 11.) „Tatínku, jsi vzhůru?“
Zatřetí zajišťovat kázeň, která je spravedlivá a která je vykonávána s láskou. Příliš často kvůli naší vlastní frustraci a slabosti zvedáme ruku, abychom udeřili své děti, obvykle v pokusu ochránit vlastní sobeckou pýchu. Každé dítě potřebuje být ukázňováno. Nejenom, že to potřebují, ony to očekávají, ony to chtějí. Kázeň poskytuje směr a učí sebekontrole, ale ve veškeré kázni má být smysl pro spravedlivý úsudek a čistá láska.
Když jsem byl malý chlapec, moje ovdovělá matka mi dala nejtvrdší možnou kázeňskou lekci. Se slzami v očích mi řekla: „Můj synu, velice jsi mě zklamal.“ Zabolelo mě to u srdce více, než jsem mohl snést. Tisíc metel by mě nemohlo šlehnout hlouběji. Věděl jsem, že takové pokárání mi mohla učinit pouze z čisté lásky, neboť pokud jsem si byl něčím jist, bylo to tím, že mě moje matka milovala. Rozhodl jsem se, že již nikdy nezklamu svou andělskou matku a nezlomím jí srdce. Věřím, že jsem v tomto rozhodnutí uspěl.
Když dochází na kázeň: „Tatínku, jsi vzhůru?“
Tatínkové, je nevyhnutelně nutné, abychom ve svých životech zvládli výzvy, o kterých jsem se zmínil, mají-li být naši synové duchovně a citově vyspělí. Učiníme-li tak, potom se za nás nebudou stydět a ani se nikdy nebudou stydět za sebe. Stanou se muži cti, úcty, plnými lásky, ochotnými sloužit Spasiteli a podrobit mu svou vůli. Potom se budeme radovat ze skutečnosti, že jsou navěky naši. Řeknou: „Tatínku, jsi vzhůru?“
A my odpovíme: „Ano, synu můj, jsem vzhůru.“
Ve jménu Ježíše Krista, amen.