Vizte, Beránek Boží
Naše upravené nedělní bohoslužby mají zdůrazňovat svátost večeře Páně jakožto posvátný a uznávaný ústřední bod našeho každotýdenního uctívání Boha.
Cítil jsem se docela vyrovnaně, dokud jsem neuviděl slzy v očích mladých lidí v tomto pěveckém sboru. Tyto slzy jsou mnohem výmluvnějším kázáním, než které dokáži přednést já.
Když se Jan, zvaný Křtitel, podíval od okraje vodní hladiny za zástupy lidí dychtících obdržet z jeho rukou křest, spatřil v dálce svého bratrance, Ježíše Nazaretského, jak rázně kráčí směrem k němu, aby ho požádal o tentýž obřad. Uctivě, avšak dostatečně hlasitě, aby to ti, kteří byli poblíž, slyšeli, pronesl Jan obdivná slova, která nás i po dvou miléniích stále dojímají: „[Vizte], Beránek Boží.“1
Je poučné, že tento dávno prorokovaný Ježíšův předchůdce nenazval Ježíše „Jehovou“ ani „Spasitelem“ ani „Vykupitelem“, a dokonce ani „Synem Božím“ – ačkoli to vše byla správná označení. Ne, Jan si vybral tu nejranější a možná i nejběžněji rozpoznatelnou metaforu v náboženské tradici svého lidu. Použil symbol obětního beránka nabídnutého jako usmíření za hříchy a trápení padlého světa a všech padlých lidí v něm.
Mějte se mnou prosím shovívavost, zatímco budu chvíli hovořit o malé části této historie.
Adam a Eva po svém vyhnání ze zahrady Eden čelili hrůzu nahánějící budoucnosti. Tím, že otevřeli dveře ke smrtelnosti a časnému životu pro nás, zavřeli dveře k nesmrtelnosti a věčnému životu pro sebe. V důsledku přestupku, kterého se vědomě rozhodli dopustit v náš prospěch, nyní čelili fyzické smrti a duchovnímu vyhoštění – vyloučení z přítomnosti Boží na věky.2 Co teď budou dělat? Najdou z této obtížné situace cestu ven? Nevíme přesně, nakolik bylo těmto dvěma umožněno pamatovat si pokyny, které obdrželi, když ještě byli v zahradě, ale víme, že si pamatovali, že mají pravidelně Bohu nabízet jako oběť čistého neposkvrněného beránka, prvorozeného ze svých stád.3
Později se jim zjevil anděl a vysvětlil, že tato oběť je symbolem – předobrazem oběti, kterou za ně přinese Spasitel světa, jenž má přijít. „Toto je podobenství oběti Jednorozeného Otcova,“ řekl anděl. „Pročež, … budeš činiti pokání a vzývati Boha ve jménu Syna na věky.“4 Naštěstí tedy cestu ven našli – ven a nahoru.
V předsmrtelných radách v nebi Bůh Adamovi a Evě (a nám všem ostatním) slíbil, že pomoc přijde od Jeho čistého a neposkvrněného Prvorozeného Syna – Beránka Božího „zabitého od počátku světa“,5 jak Ho později popsal apoštol Jan. Adam a jeho potomstvo dávali obětováním vlastních malých symbolických beránků ve smrtelnosti najevo, že rozumějí smírné oběti Ježíše Pomazaného6 a že na ni spoléhají. Později se stal místem pro tento obřad svatostánek v pustině a ještě později byl postaven Šalomounův chrám.
Tato rituální oběť neposkvrněných beránků jakožto symbol upřímného pokání a věrného života však naneštěstí moc dobře nefungovala, jak se na mnoha místech Starého zákona ukazuje. Mravní odhodlání, které mělo tyto oběti doprovázet, někdy netrvalo ani tak dlouho, aby na kamenech stihla zaschnout krev. Každopádně netrvalo dostatečně dlouho, aby zabránilo bratrovraždě, kdy Kain v oné první generaci zabil svého bratra Abela.7
Kvůli takovýmto zkouškám a strastem, které probíhaly po staletí, se nelze divit, že andělé nebes zpívali radostí, když se Ježíš – onen dlouho slibovaný Mesiáš – konečně narodil. Po krátké službě ve smrtelnosti tento nejčistší ze všech přesnicových beránků připravil své učedníky na svou smrt tím, že jim představil svátost večeře Páně – osobnější podobu obřadu, který byl představen vně hranic Edenu. Dál se mělo Bohu něco přinášet a dál to mělo zahrnovat oběť, ale nyní to mělo být navíc spojeno se symbolikou mnohem hlubší a mnohem introspektivnější a osobnější než prolití krve prvorozeného beránka. Nefitům Spasitel po svém Vzkříšení řekl:
„Nebudete mi již obětovati proléváním krve. …
Budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného. A kdo ke mně přijde se srdcem zlomeným a duchem zkroušeným, toho pokřtím ohněm a Duchem Svatým. …
Tudíž, … čiňte pokání … a buďte spaseni.“8
Milovaní bratři a sestry, v souvislosti s úžasným novým důrazem na hlubší studium evangelia v prostředí domova je zcela zásadní, abychom pamatovali na to, že je nám i přesto nadále přikazováno: „Půjdeš do domu modlitby a budeš přinášeti svátosti své v můj svatý den.“9 Kromě toho, že naše upravené nedělní bohoslužby mají poskytovat více času na v domově soustředěnou výuku evangelia, mají také zjednodušit komplexnost rozvrhu našich shromáždění, tak aby se náležitě zdůraznila svátost večeře Páně jakožto posvátný a uznávaný ústřední bod našeho každotýdenního uctívání Boha. Tím nejosobnějším možným způsobem máme pamatovat na to, že Kristus zemřel kvůli zlomenému srdci v důsledku toho, že nesl hříchy, trápení a utrpení celé lidské rodiny.
Vzhledem k tomu, že na onom smrtelném břemenu má podíl každý z nás, žádá si taková chvíle naši úctu. A proto jsme povzbuzováni, abychom na naše bohoslužby přicházeli včas a uctivě, oblečeni přiměřeně skutečnosti, že se budeme účastnit posvátného obřadu. Takzvané „nedělní oblečení“ poněkud ztrácí v dnešní době na významu, a proto bychom měli z úcty k Pánu, do jehož přítomnosti přicházíme, obnovit onu tradici sabatního oblečení a upraveného zevnějšku, kdykoli a kdekoli můžeme.
Pokud jde o dochvilnost, pozdější příchod bude vždy láskyplně povolen blahoslaveným matkám, za nimiž vlají děti, sáčky s občerstvením a tašky s náhradními plenkami a které jsou rády, že vůbec zvládly na shromáždění přijít. Navíc zde nevyhnutelně budou i tací, jejichž tažné zvíře zapadlo během sabatního rána do jámy s blátem. Této skupině nicméně pravíme, že občasná nedochvilnost je pochopitelná, ale pokud se ono zvíře ocitá v jámě s blátem každou neděli, pak vám důrazně doporučujeme, abyste ho buď prodali, nebo jámu zasypali.
V tomtéž duchu vznášíme apoštolskou prosbu o to, aby se ve svatyni našich budov snížila úroveň hluku. Rádi si s každým povídáme, a měli bychom – je to jedna z radostí plynoucích z chození na shromáždění – ale nemělo by k tomu docházet tak hlasitě v prostorách zasvěcených právě uctívání Boha. Obávám se, že návštěvníky, kteří nejsou naší víry, někdy šokuje to, co lze označit za hlučnou neuctivost v prostředí, které se má vyznačovat modlitbou, svědectvím, zjevením a pokojem. A možná, že to trochu šokuje i nebesa.
K duchu našich shromáždění svátosti přispěje i to, když předsedající úředníci budou dostatečně dlouho před začátkem shromáždění sedět na stupínku, budou naslouchat preludiu a budou pro nás ostatní uctivým příkladem, který bychom měli následovat. Pokud se na stupínku čile konverzuje, neměli bychom být překvapeni, že totéž probíhá i mezi shromážděnými. Blahopřejeme těm biskupstvům, která vynechávají oznámení, jež odvádějí pozornost od ducha našeho uctívání. Osobně si nedokáži představit kněze, jakým byl například Zachariáš, jak se ve starověkém chrámu Páně chystá zúčastnit té jediné kněžské výsady, kterou bude za celý svůj život mít – a nedokáži si zkrátka představit, že se před oltářem zastaví, aby nám připomenul, že již za šest týdnů se konají závody motokár a že se již blíží uzávěrka přihlášek.
Bratři a sestry, tato Pánem stanovená hodina je nejposvátnější hodinou našeho týdne. Na základě přikázání se shromažďujeme kvůli nejčastěji přijímanému obřadu v Církvi. Tento obřad se vykonává na památku Toho, kdo žádal, zda by od Něj mohl být odňat kalich, který měl právě vypít, avšak statečně vytrval, protože věděl, že kvůli nám onen kalich odejmout nelze. Pomůže nám, když budeme pamatovat na to, že symbol onoho kalichu se právě v tu chvíli pomalu přesouvá řadami směrem k nám, z rukou jedenácti- či dvanáctiletého jáhna.
Když nastává ona posvátná hodina, abychom Pánu předložili svůj obětní dar, zcela jistě potřebujeme vyřešit své vlastní hříchy, nedokonalosti a starosti; proto jsme na shromáždění přišli. Ale možná bychom byli v oné zkroušenosti úspěšnější, kdybychom si byli vědomi i ostatních zlomených srdcí a zarmoucených duchů, kteří jsou kolem nás. Nedaleko od nás sedí ti, kteří možná celou píseň ke svátosti i modlitby kněží proplakali – ať již navenek, či uvnitř. Co kdybychom to mlčky vzali na vědomí a věnovali svou malou kůrku útěchy a maličký kalíšek soucitu jim? Anebo onomu členovi, který pláče a zápolí s problémy a na dnešní bohoslužbě ani není, a nebude na ní ani příští týden, pokud ze své strany nepodnikneme nějaký spásný skutek? Nebo našim bratrům a sestrám, kteří členy Církve ani nejsou, ale kteří jsou našimi bratry a sestrami? Na tomto světě není nedostatek utrpení, v Církvi ani mimo ni, a tak se rozhlédněte jakýmkoli směrem a najdete někoho, jehož bolest se bude zdát příliš těžká, než aby ji dokázal nést, a jehož žal se bude zdát nekonečný. Jednou z možností, jak na Něj „vždy … pamatovati“,10 je připojit se k onomu Velkému Lékaři v Jeho nikdy nekončícím úkolu pozvedat břemena těch, kteří jsou obtíženi, a ulevovat od bolesti těm, kteří jsou ztrápení.
Milovaní přátelé, zatímco se po celé zemi každý týden sjednocujeme v tom, co, jak doufáme, je čím dál hlubší posvátné uvědomování si Kristova velkolepého smírného daru celému lidstvu, kéž vždy k obětnímu oltáři přinášíme „více slz kvůli Jeho utrpení [a] více bolesti z [Jeho] zármutku“. A když pak přemýšlíme, modlíme se a obnovujeme smlouvy, kéž si z oné posvátné chvíle odnášíme „více trpělivosti [a] více chvály za poskytnutou úlevu“.11 O tuto trpělivost a úlevu, o tuto svatost a naději se modlím za vás za všechny ve jménu Toho, kdo rozlámal onen drahocenný chléb odpuštění a nalil ono svaté víno vykoupení – ve jménu Ježíše Krista, velikého a milosrdného a svatého Beránka Božího, amen.