Tak, jak to činil On
Když se budeme snažit sloužit tak, jak to činil On, budeme mít mnoho příležitostí zapomenout na sebe a pozvedat druhé.
Přibližně před osmnácti měsíci, na podzim roku 2017, mi můj 64letý bratr Mike sdělil, že mu byla diagnostikována rakovina slinivky. Řekl mi také, že od svého domácího učitele dostal kněžské požehnání a že se setkal se svým biskupem. Později mi poslal fotku chrámu Oakland v Kalifornii, kterou vyfotil z nemocnice, ve které ho léčili, s popiskem: „Koukej, co vidím ze svého pokoje.“1
Jeho zmínky o domácích učitelích, kněžských požehnáních, biskupech a chrámech mě překvapily stejně jako zpráva o rakovině. Abyste věděli, Mike byl v té době knězem v Aronově kněžství a již téměř 50 let nechodil pravidelně na shromáždění.
Díky otázkám, které nyní často kladl ohledně Knihy Mormonovy, pečeticí moci a života po smrti, fascinoval jeho duchovní pokrok naši rodinu téměř stejně jako jeho pokrok v boji s rakovinou. Jak měsíce ubíhaly a rakovina se rozšiřovala, přivedla nutnost další a specializovanější léčby Mikea do Utahu a Huntsmanova institutu pro výzkum rakoviny.
Krátce po příjezdu navštívil Mikea John Holbrook, vedoucí misie sboru, v jehož hranicích ležel pečovatelský domov, v němž nyní Mike žil. John poznamenal, že mu „bylo jasné, že Mike je syn Boží“, a rychle mezi nimi vzniklo pouto a přátelství, jež vedlo k tomu, že se John stal Mikeovým neoficiálním bratrem pověřeným pastýřskou službou. John Mikea bez váhání vybídl, aby se setkal s misionáři, což můj bratr zdvořile odmítl, ale po měsíci přátelství vybídl John Mikea znovu a řekl mu: „Myslím, že by se ti poselství evangelia líbilo.“2 Tentokrát Mike pozvání, které vedlo k setkáním s misionáři a návštěvám biskupa Jona Sharpa, přijal, což nakonec vedlo k tomu, že Mike obdržel 57 let po svém křtu patriarchální požehnání.
Vloni začátkem prosince se Mike po měsících léčebných procedur rozhodl léčbu, která měla závažné vedlejší účinky, přerušit a jen nechat věcem volný průběh. Jeho lékař nám sdělil, že Mikeovi zbývají přibližně tři měsíce života. Otázky ohledně evangelia mezitím neutuchaly – stejně jako návštěvy a podpora místních vedoucích kněžství. Při našich návštěvách jsme na Mikeově nočním stolku často viděli otevřený výtisk Knihy Mormonovy a povídali jsme si o Znovuzřízení evangelia, klíčích kněžství, chrámových obřadech či o věčné podstatě člověka.
V půli prosince se zdálo, že Mike, vyzbrojen patriarchálním požehnáním, nabývá na síle, a vypadalo to, že jeho prognóza by se mohla oddálit o nejméně tři další měsíce. Dokonce jsme plánovali, že s námi stráví Vánoce, Silvestra a několik dalších dní. 16. prosince mi nečekaně zavolal biskup Sharp, aby mě informoval, že spolu s presidentem kůlu měli s Mikem pohovor a shledali ho způsobilým obdržet Melchisedechovo kněžství, a ptal se, kdy bych se tohoto obřadu mohl zúčastnit. Obřad byl stanoven na pátek 21. prosince.
Když jsme v ten den dorazili s manželkou Carol do pečovatelského domova, ještě na chodbě poblíž jeho pokoje nám bylo oznámeno, že Mike ztratil puls. Vešli jsme do pokoje, kde již čekali patriarcha, biskup a president kůlu – a poté Mike otevřel oči. Poznal mě a dal najevo, že mě slyší a že je připraven obdržet kněžství. Padesát let poté, co byl můj bratr Mike vysvěcen do úřadu kněze v Aronově kněžství, jsem měl tu výsadu mu za asistence jeho místních vedoucích předat Melchisedechovo kněžství a vysvětit ho do úřadu staršího. Pět hodin nato Mike zemřel a odešel za závoj, aby se tam setkal s našimi rodiči jakožto nositel Melchisedechova kněžství.
Před rokem vyzval president Russell M. Nelson každého z nás, abychom pečovali o své bratry a sestry „vyšším, svatějším způsobem“.3 Když mluvil o Spasiteli, řekl: „Protože je to Jeho Církev, budeme my, jako Jeho služebníci, sloužit jednotlivci právě tak, jak to činil On. Budeme sloužit v Jeho jménu, s Jeho mocí a pravomocí a s Jeho láskyplnou dobrotivostí.“4
V odpověď na výzvu proroka Božího je po celém světě vyvíjeno pozoruhodné úsilí sloužit jednotlivci jak koordinovaným úsilím, při kterém členové věrně naplňují svá pověření v pastýřské službě, tak i tím, co nazývám „improvizovanou“ pastýřskou službou, kdy mnozí projevují křesťanskou lásku při nenadálých příležitostech. Přesně tohoto typu pastýřské služby jsme byli svědky v naší rodině.
John, který byl Mikeův přítel a bratr pověřený pastýřskou službou a bývalý president misie, svým misionářům říkával: „Pokud máte na seznamu někoho, kdo říká, že ‚nemá zájem‘, nevzdávejte to. Lidé se mění.“ Poté nám řekl: „Mike se ohromně změnil.“5 John byl v prvé řadě přítelem poskytujícím časté povzbuzení a podporu – ale jeho pastýřská služba nekončila jen přátelskými návštěvami. Věděl, že služebník či duchovní je více než jen přítel a že přátelství se umocňuje právě pastýřskou službou.
Pastýřskou službu nepotřebují jen lidé jako můj bratr, kteří trpí život ohrožující nemocí. Takové potřeby mohou mít mnoho různých podob. Osamocený rodič; méně aktivní manželský pár; sklíčený dospívající; udolaná matka; zkouška víry; či finanční, zdravotní nebo manželské problémy – seznam je téměř nekonečný. Avšak tak jako Mike, nikdo není mimo dosah Spasitelovy láskyplné pomoci, na kterou není nikdy příliš pozdě.
Na církevních stránkách věnovaných pastýřské službě se dozvídáme: „Ačkoli je mnoho záměrů, s nimiž můžeme vykonávat pastýřskou službu, naše úsilí, které v rámci ní vynakládáme, má být vedeno touhou pomáhat druhým dosáhnout hlubšího osobního obrácení a stát se více takovými, jako je Spasitel.“6 Starší Neil L. Andersen to vyjádřil takto:
„Člověk s dobrým srdcem může někomu pomoci vyměnit pneumatiku, vzít spolubydlícího k lékaři, jít na oběd s někým, kdo je smutný, nebo se na někoho usmát a pozdravit ho, aby byl den o něco lepší.
Ale ten, kdo se řídí prvním přikázáním, k těmto důležitým skutkům služby přirozeně ještě něco přidá.“7
Zatímco si v rámci své pastýřské služby bereme příklad z Ježíše Krista, je důležité pamatovat na to, že Jeho úsilí milovat druhé, pozvedat je, sloužit a žehnat jim mělo vyšší cíl než jen uspokojit okamžité potřeby. Zjevně si byl vědom jejich každodenních potřeb a soucítil s jejich utrpením, když je uzdravoval, sytil, odpouštěl jim a učil je. Přál si však udělat více než jen uspokojit jejich okamžité potřeby. Přál si, aby Ho druzí následovali, poznali Ho a dosáhli svého božského potenciálu.8
Když se budeme snažit sloužit tak, jak to činil On,9 budeme mít mnoho příležitostí zapomenout na sebe a pozvedat druhé. Tyto příležitosti mohou často přicházet v nepříhodných chvílích a zkoušet naši touhu stát se více takovými, jako je Mistr, jehož největší služba – Jeho nekonečné Usmíření – přišla ve chvíli, která rozhodně příhodná nebyla. Ve 25. kapitole Matouše se dočítáme, jaké pocity k nám Pán chová, když jsme tak jako On vnímaví vůči obtížím, zkouškám a těžkostem, kterým čelí mnozí, ale které mohou být často přehlíženy:
„Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.
Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; …
Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti?
Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme? …
A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“10
Ať již sloužíme jako bratři a sestry pověření pastýřskou službou, nebo si prostě jen všimneme někoho v nouzi, jsme povzbuzováni, abychom usilovali o vedení Ducha – a poté jednali. Můžeme si klást otázku, jak nejlépe sloužit, ale Pán to ví, a skrze Jeho Ducha budeme ve svém úsilí vedeni. Tak jako Nefi, který „byl … veden Duchem, nevěda předem to, co [učiní]“,11 budeme i my vedeni Duchem, když se budeme snažit stát nástroji v rukou Páně, abychom požehnali Jeho dětem. Budeme-li usilovat o vedení Ducha a důvěřovat Pánu, budeme se ocitat v situacích a okolnostech, ve kterých budeme moci jednat a žehnat – jinými slovy, sloužit.
Možná zažijeme i situace, kdy rozpoznáme něčí potřebu, ale budeme mít pocit nedostatečnosti a budeme se domnívat, že to, co můžeme nabídnout, nestačí. Avšak sloužit tak, jak to činil On,12 znamená dávat to, co jsme schopni dát, a důvěřovat tomu, že Pán zvelebí naše úsilí žehnat „souputník[ům] na této cestě smrtelností“.13 Pro některé to může znamenat věnování daru času a talentů; pro jiné to může být laskavé slovo či silné paže. Přestože můžeme mít pocit, že naše úsilí je nedostatečné, president Dallin H. Oaks se podělil o důležitou zásadu ohledně „malých a prostých“ skutků. Učil, že malé a prosté skutky jsou mocné, protože přivolávají „společenství Ducha Svatého“14 – společníka, který žehná dárci i příjemci.
Můj bratr Mike, který věděl, že brzy zemře, řekl: „Je úžasné, jak ti rakovina slinivky může pomoci zaměřit se na to, co je nejdůležitější.“15 Díky úžasným mužům a ženám, kteří si byli vědomi něčí potřeby, nesoudili a sloužili tak jako Spasitel, pro Mikea nebylo příliš pozdě. U některých může změna nastat dříve, u jiných možná až za závojem. Musíme však pamatovat na to, že nikdy není příliš pozdě a že nikdo nesešel z cesty tak daleko, aby byl mimo dosah nekonečného Usmíření Ježíše Krista, které je svým trváním a záběrem neomezené.
Na generální konferenci loni v říjnu starší Dale G. Renlund učil, že „bez ohledu na to, na jak dlouho jsme sešli z cesty …, v okamžiku, kdy se rozhodneme změnit, nám Bůh pomůže se vrátit“.16 Ono rozhodnutí změnit se je však často důsledkem vybídnutí, jako například: „Myslím, že by se ti poselství evangelia líbilo.“ Tak jako pro Spasitele není nikdy příliš pozdě, není na naše vybídnutí nikdy příliš brzy.
Období Velikonoc nám opět dává úžasnou příležitost zamyslet se nad velikou smírnou obětí našeho Spasitele Ježíše Krista a nad tím, co pro každého z nás vykonal za tak nesmírnou cenu – cenu, o které sám řekl, že způsobila Jemu, „dokonce Bohu, největšímu ze všech, že … se chvěl bolestí“. „Nicméně,“ říká, „já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“17
Svědčím o tom, že díky tomu, že On to „dokončil“, vždy existuje naděje. Ve jménu Ježíše Krista, amen.