Veliká láska k dětem našeho Otce
Láska je hlavní charakteristikou a motivem duchovních cílů, k jejichž uskutečnění nás vyzval náš milovaný prorok.
Drazí bratři a sestry, toto je jedinečné a stěžejní období v historii světa. Jsme požehnáni tím, že žijeme v poslední dispensaci před Druhým příchodem Spasitele. V době blízké počátku této dispensace v roce 1829, rok předtím, než byla oficiálně zorganizována Církev, bylo přijato drahocenné zjevení, v němž se pravilo, že brzy vyjde „podivuhodné dílo“. Toto zjevení stanovilo, že ty, kteří si přejí sloužit Bohu, k této službě uschopňuje „víra, naděje, pravá láska a láska, s okem upřeným na slávu Boží“.1 Pravá láska, což je „čistá láska Kristova“,2 v sobě obsahuje věčnou lásku Boha ke všem Jeho dětem.3
Dnes dopoledne bych chtěl zdůraznit zásadní roli tohoto druhu lásky při misionářské práci, chrámové práci a práci na rodinné historii a při v domově soustředěném a Církví podporovaném rodinném dodržování náboženských zásad. Láska ke Spasiteli a k našim bližním4 je hlavní charakteristikou a motivem pastýřské služby a duchovních cílů,5 k jejichž uskutečnění nás vyzval náš milovaný prorok, president Russell M. Nelson, v rámci úprav oznámených v roce 2018.
Misionářské úsilí shromažďovat rozptýlený Izrael
To, jaký je vztah mezi misionářskou prací a láskou, jsem poznal již v mladém věku. Když mi bylo jedenáct let, obdržel jsem patriarchální požehnání od patriarchy, který byl zároveň mým dědečkem.6 V části tohoto požehnání se praví: „Žehnám ti velkou láskou k bližním, neboť budeš povolán přinášet evangelium světu …, abys získával duše pro Krista.“7
Již v onom raném věku jsem chápal, že touha dělit se o evangelium se zakládá na velké lásce ke všem dětem našeho Nebeského Otce.
Když jsme jako generální autority měli před 15 lety za úkol pracovat na příručce Kažte evangelium mé, usoudili jsme, že v dnešní době je pro misionářskou práci naprosto zásadní právě láska, jako tomu ostatně bylo vždy. Kapitola 6 o křesťanských vlastnostech, kterými jsou i pravá láska a láska, patří mezi misionáři od začátku k těm nejoblíbenějším.
Většina misionářů jakožto vyslanců Spasitele tento druh lásky pociťuje, a když tomu tak je, je jejich úsilí požehnané. Jakmile získají vizi tohoto druhu lásky i členové, což je nezbytné, máme-li Pánu pomáhat naplňovat Jeho záměr, bude se uskutečňovat Pánovo dílo.
Měl jsem výsadu hrát jistou malou roli v jednom úžasném příkladu tohoto druhu lásky. Když jsem sloužil jako president území Tichomořské ostrovy, zavolal mi president R. Wayne Shute. Jako mladý muž sloužil na misii na Samoi. Později se na Samou vrátil jako president misie.8 Když mi volal, sloužil jako president samojského chrámu Apia. Když byl presidentem misie, byl jedním z jeho mladých misionářů starší O. Vincent Haleck, který je nyní presidentem území v Tichomoří. President Shute měl Vince a celou rodinu Haleckových velmi rád a vážil si jich. Většina členů této rodiny patřila do Církve, ale Vinceův otec, Otto Haleck, patriarcha rodiny (s německými a samojskými předky), členem Církve nebyl. President Shute věděl, že se na Americké Samoi budu účastnit konference kůlu a dalších shromáždění, a tak mě požádal, zda bych zvážil možnost přespat u Otty Halecka s tím, že bych se s ním podělil o evangelium.
A tak jsme s manželkou Mary přenocovali u Otty a jeho manželky Dorothy v jejich krásném domě. U snídaně jsem se s Ottem podělil o poselství z evangelia a vybídl ho, aby se setkal s misionáři. Laskavě, ale neústupně to odmítl. Řekl, že ho těší, že mnozí členové jeho rodiny jsou Svatí posledních dnů. Ale dal rázně najevo, že někteří z předků jeho samojské matky byli první křesťanští duchovní na Samoi a že k jejich tradiční křesťanské víře pociťuje jistou zavázanost.9 I přesto jsme se rozloučili jako dobří přátelé.
Když se po čase president Gordon B. Hinckley chystal zasvětit chrám Suva na Fidži, požádal svého tajemníka, bratra Dona H. Staheliho,10 aby mi zavolal na Nový Zéland a dohodl se mnou nezbytné přípravy. President Hinckley si přál letět následně z Fidži na Americkou Samou a setkat se s tamními Svatými. Padl návrh zajistit mu ubytování v hotelu, kde již jednou nocoval. Zeptal jsem se, zda bych to mohl zařídit ještě jinak. Bratr Staheli odpověděl: „Vy jste president území, tak určitě ano.“
Hned jsem zavolal presidentu Shutovi a řekl jsem mu, že budeme mít možná další příležitost duchovně požehnat našemu příteli Ottu Haleckovi. Tentokrát bude misionářem president Gordon B. Hinckley. Zeptal jsem se ho, zda by bylo vhodné, abychom se u Haleckových ubytovali s presidentem Hinckleym i my ostatní, kteří jsme ho měli doprovázet.11 Součástí skupiny byli president a sestra Hinckleyovi, jejich dcera Jane a starší Jeffrey R. Holland s manželkou. President Shute se na Haleckovy obrátil a vše zařídil.12
Když jsme tam dorazili z Fidži po zasvěcení chrámu, dostalo se nám vřelého uvítání.13 Onoho večera jsme promluvili k tisícům samojských členů a pak jsme se vydali k rodinnému sídlu Haleckových. Než jsme se druhý den ráno sešli na snídani, byli už z presidenta Hinckleyho a Otty Halecka dobří přátelé. Zaujalo mě, že se jejich rozhovor velmi podobal tomu, který jsem s Ottem před více než rokem vedl já. Když Otto vyjádřil obdiv k naší Církvi, ale znovu zdůraznil zavázanost k té své stávající, položil mu president Hinckley ruku na rameno a řekl: „Otto, to nestačí; měl byste být členem naší Církve. Je to Pánova Církev.“ Bylo vidět, jak z Otty padá obrazný pancíř vzdoru, když naslouchal tomu, co president Hinckley říkal.
Toto byl počátek další výuky s misionáři a duchovní pokory, jež Ottu Haleckovi umožnily dát se přibližně o rok později pokřtít a konfirmovat. A za další rok byla rodina Haleckových zpečetěna v chrámu jako věčná rodina.14
V souvislosti s tímto neuvěřitelným zážitkem mě především dojala nesmírná láska, s níž president Wayne Shute sloužil svému bývalému misionáři, staršímu Vinci Haleckovi, a jeho touha spatřit celou rodinu Haleckových sjednocenu jako věčnou rodinu.15
Pokud jde o shromažďování Izraele, je zapotřebí, abychom se v srdci přiblížili tomuto druhu lásky a posunuli se od pocitů pouhé zodpovědnosti16 či pocitů viny k pocitům lásky a podílu na božské spolupráci při šíření Spasitelova poselství a Jeho služby a poslání po celém světě.17
Jako členové můžeme svou lásku ke Spasiteli a našim bratrům a sestrám z celého světa dávat najevo prostřednictvím prostých pozvání. Nový rozvrh nedělních shromáždění představuje pro členy výjimečnou příležitost úspěšně a láskyplně pozvat přátele a spolupracovníky, aby přišli, viděli a sami zažili, jak to v Církvi vypadá.18 Po duchovním shromáždění svátosti, doufejme, že tak posvátném, jak to včera popsal starší Holland, bude následovat 50minutové shromáždění zaměřené na Nový zákon a Spasitele nebo na vybrané konferenční proslovy rovněž zaměřené na Spasitele a Jeho nauku.
Některé sestry z Pomocného sdružení se podivují nad tím, proč i ony byly spolu se členy kněžských kvor pověřeny „shromažďováním“. Má to své důvody, přičemž mnohé z nich uvedl president Nelson na poslední generální konferenci. V závěru svého proslovu řekl: „Bez vás zkrátka shromáždit Izrael nedokážeme.“19 V dnešní době jsme požehnáni tím, že asi 30 procent našich misionářů na plný úvazek jsou sestry. To představuje další podnět, aby se i sestry z Pomocného sdružení s láskou dělily o evangelium. Je zapotřebí, abychom všichni – muži, ženy, mládež i děti – učinili láskyplný, soucitný a duchovní závazek, že se s druhými budeme dělit o evangelium Ježíše Krista. Budeme-li projevovat lásku, dobrotivost a pokoru, mnozí naše pozvání přijmou. A ti, kteří se rozhodnou naše pozvání nepřijmout, zůstanou i nadále našimi přáteli.
Snaha shromažďovat Izrael v rámci chrámové práce a práce na rodinné historii
Láska je ústředním bodem i naší snahy shromažďovat Izrael na druhé straně závoje skrze chrámovou práci a práci na rodinné historii. Když se dozvídáme o zkouškách a útrapách, jimž čelili naši předkové, naše láska k nim se prohlubuje a více si jich vážíme. Naše úsilí v oblasti chrámové práce a práce na rodinné historii značnou měrou posilují nové úpravy jak rozvrhu nedělního shromáždění, tak postupu mládeže ve třídách a kvorech. Tyto změny nám umožňují zaměřit se ještě dříve a mocněji na vyhledávání vlastních předků a shromažďování Izraele na druhé straně závoje. Chrámová práce i práce na rodinné historii se značně rozšiřují a umocňují.
Mocným nástrojem je internet; a naším hlavním střediskem rodinné historie je nyní domov. Naši mladí členové vládnou v oblasti bádání v rodinné historii výjimečnými dovednostmi a mají duchovní motivaci k vykonávání křtů za mrtvé za své předky, k nimž si pěstují hlubokou lásku a úctu. Od té doby, co bylo mnohým jedenáctiletým umožněno vykonávat křty za mrtvé, přicházejí od presidentů chrámů z celého světa zprávy o značném nárůstu návštěvnosti. Jeden z presidentů chrámu nám sdělil, že „došlo ke značnému zvýšení počtu návštěvníků vykonávajících křty …, a skutečnost, že nyní mohou do chrámu chodit i jedenáctiletí, přivádí o to více rodin. … I ve svém [mladém] věku pociťují úctu a to, jaký účel se skrývá v obřadu, který vykonávají. Je krásné to sledovat!“20
Naši vedoucí Primárek a mládeže kladou na práci na rodinné historii a chrámovou práci velký důraz a budou v tom i pokračovat. Sestry z Pomocného sdružení a bratří v kněžství mohou láskyplně pomáhat plnit své vlastní zodpovědnosti spojené s chrámovou prací a prací na rodinné historii a zároveň být při shromažďování Izraele na druhé straně závoje pomocí a inspirací dětem a mládeži. Toto je obzvláště důležité v prostředí domova a o sabatu. Slibuji vám, že s láskou vykonávané obřady za předky budou posilovat a ochraňovat naši mládež a rodiny ve světě, který je čím dál tím zlovolnější. Rovněž osobně svědčím o tom, že president Russell M. Nelson získává nesmírně důležitá zjevení související s chrámy a chrámovou prací.
Připravujte věčné rodiny a jednotlivce na život s Bohem
Nový důraz na domácí studium evangelia a život podle něj a Církví poskytované materiály představují skvělou příležitost k láskyplné přípravě věčných rodin a jednotlivců na setkání a život s Bohem.21
Když jsou muž a žena zpečetěni v chrámu, vstupují do svatého řádu manželství v nové a věčné smlouvě – do řádu kněžství.22 Společně získávají a přijímají kněžská požehnání a moc řídit záležitosti své rodiny. Ženy a muži mají každý své specifické úlohy, jak se píše v dokumentu „Rodina – prohlášení světu“,23 avšak jejich správcovství mají rovnocennou hodnotu i důležitost.24 Mají stejnou moc přijímat zjevení pro svou rodinu. Když pracují bok po boku v lásce a spravedlivosti, žehná jejich rozhodnutím samo nebe.
Ti, kteří se snaží poznávat vůli Páně ohledně sebe i své rodiny, musí usilovat o spravedlivost, mírnost, laskavost a lásku. Poznávacím znamením těch, kteří chtějí znát Pánovu vůli, obzvláště ohledně své rodiny, je pokora a láska.
Naší osobní zodpovědností je zdokonalovat se, být způsobilí získávat požehnání plynoucí ze smluv a připravovat se na setkání s Bohem. Je zapotřebí, abychom byli soběstační a horlivě zaměstnáni tím, že ze svého domova budeme vytvářet útočiště před bouřemi, jež nás obklopují,25 a „svatyni víry“.26 Zodpovědností rodičů je láskyplně učit své děti. Domov naplněný láskou je radostí, potěšením a doslovným nebem na zemi.27
Oblíbenou písní mé maminky byla píseň „Krása domov naplní“.28 Kdykoli uslyšela její počáteční slova „krása domov naplní, tam, kde láska dlí“, byla viditelně dojata a do očí se jí draly slzy. Jako děti jsme si uvědomovali, že takový domov máme – byla to jedna z jejích nejvyšších priorit.29
President Nelson nás kromě posilování láskyplného ovzduší v domově vede i k tomu, abychom omezovali čas, který věnujeme médiím, jež nás odvádějí od našich prvořadých cílů.30 Jednou ze změn, jež budou ku prospěchu téměř každé rodině, je udělat z internetu, sociálních sítí a televize své sluhy, namísto aby nás rozptylovaly, nebo se, což je ještě horší, staly našimi pány. Válka o duše všech, ale zejména dětí, se často vede právě v domově. Jako rodiče musíme dbát na to, aby veškerý mediální obsah byl prospěšný, přiměřený věku a v souladu s láskyplným ovzduším, jež se snažíme vytvářet.
Výuka v našem domově musí být srozumitelná a přitažlivá,31 ale také duchovní, radostná a plná lásky.
Slibuji vám, že budeme-li se s láskou zaměřovat na Spasitele a Jeho Usmíření, učiníme-li Ho středem našeho úsilí shromažďovat Izrael na obou stranách závoje, sloužit druhým a osobně se připravovat na setkání s Bohem, vliv protivníka se omezí, a radost, potěšení a pokoj pramenící z evangelia zvelebí náš domov křesťanskou láskou.32 Svědčím o těchto naukových zaslíbeních a vydávám neochvějné svědectví o Ježíši Kristu a Jeho smírné oběti, kterou za nás přinesl, ve jménu Ježíše Krista, amen.