Posilujme duchovní svalstvo
Stejně jako číst a učit se o svalech nestačí k tomu, abychom je posílili, číst a učit se o víře, aniž bychom přidali činy, nestačí k jejímu prohloubení.
Jsem vděčný za požehnání, že mám fyzické tělo, které je úžasným darem od Nebeského Otce. Naše tělo má přes 600 svalů.1 Mnohé svaly vyžadují cvičení, aby byly v dobré kondici a mohly vykonávat každodenní činnosti. Mohli bychom vynaložit mnoho duševního úsilí k tomu, abychom o svalech četli a studovali je, ale pokud se budeme domnívat, že je to posílí, budeme velice zklamaní. Naše svaly rostou pouze tehdy, když je používáme.
Uvědomil jsem si, že duchovní dary fungují stejně. Rovněž je musíme využívat, aby sílily. Například duchovní dar víry není pouze určitý pocit či nálada; je to zásada, která nás vede k činu a jež se často v písmech objevuje ve spojení se slovesy uplatnit nebo prokazovat.2 Stejně jako číst a učit se o svalech nestačí k tomu, abychom je posílili, číst a učit se o víře, aniž bychom přidali činy, nestačí k jejímu prohloubení.
Když mi bylo 16 let, můj nejstarší bratr Ivan, kterému v té době bylo 22 let, přišel jednoho dne domů a podělil se s rodinou o jednu novinku. Rozhodl se, že se dá pokřtít do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Rodiče se na něj dívali poněkud skepticky a já si pamatuji, že jsem úplně nerozuměl tomu, co se děje. Zhruba o rok později se s námi podělil o další překvapivou novinku – rozhodl se sloužit jako misionář Církve, což znamenalo, že ho dva roky neuvidíme. Tato novinka mé rodiče nenadchla; u Ivana jsem ale viděl čiré odhodlání, jež posílilo můj obdiv k němu a k rozhodnutí, které učinil.
O několik měsíců později, když Ivan sloužil na misii, jsem měl příležitost naplánovat si dovolenou s několika spolužáky. Chtěli jsme oslavit ukončení středoškolského studia a strávit několik dnů na pláži.
Napsal jsem svému bratrovi, který sloužil na misii, dopis, a zmínil jsem své plány na letní dovolenou. Odepsal mi, že město, ve kterém slouží, budu mít po cestě. Usoudil jsem, že by bylo skvělé se tam zastavit a navštívit ho. To, že by misionáře rodina neměla navštěvovat, jsem se dozvěděl až později.
Vše jsem zařídil. Pamatuji si, jak jsem seděl v autobuse a přemýšlel o tom, jak si s Ivanem onen nádherný slunečný den spolu užijeme. Dáme si snídani, popovídáme si, budeme si hrát v písku, opalovat se – mělo to být vážně skvělé!
Když autobus dojel na nádraží, uviděl jsem Ivana, jak stojí vedle jiného mladého muže a oba na sobě mají bílou košili a kravatu. Vystoupil jsem z autobusu, objali jsme se a on mi představil svého společníka. Aniž bych ztrácel další čas, řekl jsem bratrovi, co mám ten den v plánu, ale to jsem ještě netušil, co naplánoval Ivan. Podíval se na mě, usmál se a řekl: „Jasně! Nejdřív ale musíme něco vyřídit. Půjdeš s námi?“ Souhlasil jsem v domnění, že potom budeme mít dostatek času užít si pláž.
Toho dne jsem se svým bratrem a s jeho společníkem přes deset hodin chodil po ulicích onoho města. Celý den jsem se usmíval na lidi. Zdravil jsem lidi, které jsem nikdy předtím neviděl. S každým jsme hovořili, klepali na dveře cizích lidí a navštěvovali ty, které můj bratr se společníkem učili.
Během jedné takové návštěvy můj bratr se společníkem učili o Ježíši Kristu a o plánu spasení. Najednou se Ivan odmlčel a podíval se na mě. K mému překvapení mě zdvořile vyzval, abych se podělil o svůj názor na to, čemu učili. V místnosti se rozhostilo ticho a všechny oči spočinuly na mně. S určitými obtížemi jsem konečně našel slova a podělil se o své pocity ohledně Spasitele. Nevěděl jsem, zda to, co jsem řekl, bylo správně, nebo špatně. Bratr mě vůbec neopravoval, a naopak mi poděkoval za to, že jsem se podělil o své myšlenky a pocity.
Během těch společně strávených hodin bratr a jeho společník ani jedinou minutu neučili výhradně mě, ale přesto jsem se toho dozvěděl více než ze všech předchozích rozhovorů, které jsem s ním vedl. Byl jsem svědkem toho, jak se měnily výrazy ve tváři lidí, když v životě obdrželi duchovní světlo. Viděl jsem, jak někteří z nich nacházejí v poselstvích misionářů naději, a naučil jsem se, jak sloužit druhým a zapomenout sám na sebe a na své touhy. Dělal jsem to, čemu učil Spasitel: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám.“3
Když na to vzpomínám, uvědomuji si, že moje víra toho dne vzrostla, protože mi můj bratr dal příležitost ji použít. Uplatňoval jsem ji, když jsme četli z písem, hledali ty, které bychom mohli učit, vydávali svědectví, sloužili druhým a tak dále. K opalování jsme se ten den nedostali, ale moje srdce se slunilo ve světle z nebe. Neviděl jsem ani jediné zrníčko písku z pláže, ale pociťoval jsem, že moje víra roste jako malé hořčičné zrno.4 Nestrávil jsem onen slunečný den jako turista, ale získal jsem úžasné zkušenosti, a aniž bych si to uvědomil, byl jsem misionářem – ačkoli jsem ani nebyl členem Církve.
Příležitosti k posilování duchovního svalstva
Díky Znovuzřízení evangelia můžeme porozumět tomu, jak nám Nebeský Otec pomáhá rozvíjet duchovní dary. Je pravděpodobnější, že nám dá příležitosti tyto dary rozvíjet, než že nám je prostě jen udělí, aniž bychom museli vyvinout duchovní nebo fyzické úsilí. Naladíme-li se na Jeho Ducha, naučíme se tyto příležitosti rozpoznávat a pak podle nich jednat.
Budeme-li usilovat o více trpělivosti, možná ji budeme muset uplatnit při čekání na určitou odpověď. Chceme-li pociťovat více lásky k bližnímu, můžeme ji pěstovat tím, že se na shromáždění posadíme k někomu novému. S vírou je to podobné – když nám na mysl přijdou pochybnosti, budeme muset důvěřovat Pánovým zaslíbením, abychom se posunuli dál. Takto procvičujeme duchovní svalstvo a budujeme z něj zdroj síly ve svém životě.
Pravděpodobně to zpočátku nebude snadné, a možná se z toho stane velká výzva. Slova Páně, jež zazněla prostřednictvím proroka Moroniho, se vztahují na nás v dnešní době: „A jestliže lidé přijdou ke mně, ukáži jim jejich slabost. Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; a milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“5
Jsem vděčný za svého bratra Ivana, který se se mnou nejen podělil o evangelium, ale také mě nepřímo vyzval, abych podle něj žil a rozpoznal své slabosti. Pomohl mi přijmout výzvu Mistra: „[Pojď], následuj mne“6 a kráčet cestou Spasitele, usilovat o to, o co usiloval On, a milovat tak, jak miloval On. Několik měsíců po své misionářské zkušenosti jsem se rozhodl dát pokřtít a sloužit na vlastní misii.
Přijměme výzvu presidenta Russella M. Nelsona a odhodlaně přijďme ke Spasiteli7 tím, že rozpoznáme svaly, které potřebují více duchovní činnosti, a začneme je procvičovat. Je to běh na dlouhou trať či maraton spíše než sprint, a tak nezapomínejte na ony malé, ale stálé duchovní činnosti, které budou ony důležité duchovní svaly posilovat. Chceme-li prohloubit svou víru, pak dělejme to, co víru vyžaduje.
Vydávám svědectví o tom, že jsme děti milujícího Nebeského Otce. Miluje nás i Jeho Syn, Ježíš Kristus. Přišel na tento svět, aby nám ukázal cestu, a potom dobrovolně položil život, aby nám dal naději. Spasitel nás vyzývá, abychom následovali Jeho dokonalý příklad, uplatňovali víru v Něj a v Jeho Usmíření a rozvíjeli všechny duchovní dary, kterými jsme byli požehnáni. On je tou cestou. To je mé svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.