„Zůstaňtež ve mně“
Chceme-li, aby plody evangelia kvetly a žehnaly našemu životu, musíme pevně lnout k Němu, Spasiteli nás všech.
V dřívějších letech často podávali Bratří při generální konferenci zprávy o své misii. Uvědomuji si, že je rok 2004 a ne 1904, chtěl bych ale navodit ducha oné dřívější zvyklosti a zamyslet se nad určitými úžasnými věcmi, které se sestrou Hollandovou zažíváme v Latinské Americe. Doufám, že to bude užitečné pro každého z vás, ať žijete nebo sloužíte kdekoli.
Nejprve bych chtěl poděkovat všem misionářům, kteří kdy pracovali na tomto všepřesahujícím podniku posledních dnů, který nám byl dán. To, jak se znovuzřízené evangelium valí jako kámen, je zázrakem v každém smyslu toho slova a stejně tak je zázrakem to, že se tak děje z velké části na bedrech devatenáctiletých lidí! Když vidíme vaše syny a dcery, vnuky a vnučky (a v některých případech vaše rodiče a prarodiče!) věrně pracovat v Chile, představuji si desítky tisíc dalších jim podobných, které potkáváme na celém světě. Upravení, čistí misionáři s rozzářenýma očima, pracující ve dvojicích, se stali živým symbolem Církve všude na světě. Oni sami jsou prvním poselstvím evangelia, se kterým se jejich zájemci setkají – a jaké je to poselství! Každý ví, kdo jsou, a my, kteří je známe nejlépe, je milujeme nejvíce.
Přál bych vám potkat sestru, která byla povolána z rodné Argentiny, aby sloužila s námi. Pro financování své misie chtěla učinit vše, co bylo v jejích silách, a tak prodala housle, svůj nejdražší a téměř jediný pozemský majetek. Řekla prostě: „Bůh mi požehná dalšími houslemi poté, co já požehnám Jeho dětem evangeliem Ježíše Krista.“
Přál bych vám potkat chilského staršího, který žil daleko od rodiny v internátní škole a který narazil na Knihu Mormon a ještě týž večer ji začal číst. Podobně jako Parley P. Pratt četl dychtivě – bez přestávky celou noc. S rozbřeskem nového dne ho přemohl hluboký pocit míru a duch nové naděje. Rozhodl se, že zjistí, odkud kniha přišla a kdo je autorem jejích úžasných stránek. Za třináct měsíců byl na misii.
Přál bych vám potkat úžasného mladého muže, který k nám přišel z Bolívie – přijel v nepadnoucím oblečení a v botách o tři čísla větších. Byl o trochu starší, protože byl jediným živitelem své rodiny a nějaký čas mu trvalo, než si na misii vydělal. Choval kuřata a prodával vejce dům od domu. Potom, když konečně přišlo jeho povolání, jeho ovdovělá matka onemocněla akutním zánětem slepého střeva. Náš mladý přítel dal každý cent, který si vydělal na misii, aby jí zaplatil operaci a pooperační péči, a potom si tiše zabalil staré oblečení, které se mu podařilo získat od přátel, a podle plánu přijel do MVS v Santiagu. Ujišťuji vás, že šaty a boty mu nyní padnou a on i jeho matka jsou a živi a zdrávi časně i duchovně.
A tak přicházejí ze svých domovů na celém světě. V tomto dlouhém seznamu oddaných služebníků Páně je stále rostoucí počet starších manželských párů, jejichž příspěvek k dílu je nepostradatelný. Jak v každé misii této Církve skutečně milujeme manželské páry, a jak je potřebujeme! Vy, kteří můžete, odložte své golfové hole, nestarejte se o burzu, uvědomte si, že vaše vnoučata budou stále vašimi vnoučaty, i když se vrátíte – a jděte! Slibujeme vám zážitky, které překonají vše.
Dovolte mi říci něco i o úžasných členech Církve. Při nedávné reorganizaci poněkud rozlehlého kůlu jsem měl pocit, že mě Pán nabádá, abych do předsednictva kůlu povolal muže, který, jak mi bylo řečeno, má kolo, ale ne auto. Mnoho vedoucích v Církvi nemá auto, nicméně jsem si dělal starosti s tím, co by to mohlo znamenat pro tohoto muže v tomto kůlu. Svou nevyléčitelnou španělštinou jsem provedl pohovor a potom jsem řekl: „Hermano, ¿no tiene un auto?“ S úsměvem mi téměř bez zaváhání odpověděl: „No tengo un auto; pero, yo tengo pies, yo tengo fe.“ („Auto nemám, ale mám nohy a mám víru.“) Potom řekl, že bude jezdit autobusem, na kole nebo chodit pěšky, „como los misioneros,“ usmál se – „jako misionáři“. A tak to dělá.
Právě před osmi týdny jsme pořádali okrskovou konferenci v misii na ostrově Chiloe, který se nachází u jižního pobřeží Chile, v místě, kam zavítá jen málo návštěvníků. Představte si zodpovědnost, kterou jsem cítil při proslovu k těmto krásným lidem, když se ukázalo, že velmi starý muž sedící v přední části kaple musel vyrazit v pět hodin ráno a pěšky jít čtyři hodiny, aby byl na místě v devět hodin, přestože začátek shromáždění byl naplánován až na jedenáctou. Řekl, že chtěl získat dobré místo. Podíval jsem se mu do očí a zamyslel jsem se nad tím, kolikrát v životě jsem byl buď příliš nedbalý, nebo jsem se opozdil, a myslel jsem na Ježíšovu větu: „Ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.“1
Chilský kůl Punta Arenas je nejjižnějším kůlem Církve na této planetě, jeho nejjižnější hranice sahají až k Antarktidě. Jakýkoli jižnější kůl by již museli spravovat tučňáci. Chtějí-li Svatí z Punta Arenas navštívit chrám, musejí podniknout cestu do Santiaga a zpět dlouhou 4200 mil. Jenom doprava stojí manželský pár až dvacet procent místního ročního příjmu. Do autobusu se vejde pouze padesát lidí, ale před každou cestou ráno přijde dvě stě padesát dalších, aby se s nimi v den odjezdu krátce setkali.
Na minutu se zastavte a položte si otázku, kdy jste naposledy stáli na studeném a větrném parkovišti poblíž Magalhčesova průlivu, jen abyste si zazpívali, pomodlili se a rozloučili se s těmi, již jedou do chrámu, s nadějí, že vám vaše úspory dovolí, abyste příště jeli vy? Sto deset hodin, z toho sedmdesát po prašných, hrbolatých a nedokončených silnicích, tak dlouho trvá cesta z divočiny argentinské Patagonie. Jaké to je být 110 hodin v autobuse? Přiznávám, že nevím, ale vím, že někteří z nás jsou nervózní, když žijeme od chrámu dále než sto deset mil nebo když služba tam trvá déle než 110 minut. Když tyto vzdálené Svaté posledních dnů učíme zásadě desátku, modlíme se s nimi a budujeme pro ně více chrámů, možná bychom my zbylí mohli dělat více pro to, abychom se mohli pravidelně těšit požehnáním a zázraku chrámu, když počet chrámů v našem dosahu tak velice narůstá.
A to mě vede k závěrečné myšlence. Co se týče Církve jako celku, existuje tolik věcí, které si v mysli spojujeme s vizionářskou službou presidenta Gordona B. Hinckleyho, včetně (a možná obzvláště) ohromného rozšíření chrámů a jejich budování. Dovolím si ale říci, že my na tomto pódiu na něho budeme pravděpodobně vzpomínat přinejmenším se stejným obdivem pro jeho odhodlání udržet v trvalé aktivitě obrácené, kteří vstupují do této Církve. Žádný novodobý prorok nehovořil na toto téma příměji, ani od nás nečekal více, aby se tak stalo. Nedávno s jiskrou v oku a s bouchnutím do stolu před sebou řekl Dvanácti: „Bratří, až skončí můj život a pohřební shromáždění se bude chýlit ke konci, povstanu ještě naposledy, podívám se každému z vás do očí a řeknu: ,Jak si vedeme v udržení?‘“
Toto téma nám uzavírá kruh a spojuje onen druh pravého a hlubokého obrácení, ke kterému se snaží vést misionáři, s větší oddaností a zasvěcením, které je vidět u úžasných členů po celé Církvi.
Kristus řekl: „Já jsem ten vinný kmen pravý, a… vy ratolesti.“2 „Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně.“3
„Abide in me“ („Zůstaňtež ve mně“) je dostatečně srozumitelný a krásný pojem ve vytříbené angličtině Bible krále Jakuba, dnes ale slovo „abide“ již příliš nepoužíváme. Když jsem poznal překlad této pasáže v dalším jazyce, získal jsem ještě větší pochopení tohoto Pánova napomenutí. Ve španělštině je tento známý výraz přeložen jako „permaneced en mi“. Permanecer, stejně jako anglické „abide“, znamená „zůstávat, přebývat“, ale i gringos jako já zde slyší původ ve slově „permanence“. Potom to nabývá významu „přebývat – ovšem přebývat navěky.“ Takto vyzývá poselství evangelia Chilany a všechny ostatní na světě. Přijďte, ale přijďte natrvalo. Přijďte s přesvědčením a vytrvalostí. Přijďte nastálo, ve vlastním zájmu i v zájmu všech generací, které musejí přijít po vás, a budeme si navzájem pomáhat být silnými až do úplného konce.
„Kdo zvedne jeden konec klacku, zvedne i druhý,“ učil můj úžasný misijní president ve svém prvním poselství k nám.4 A takto to má být, když se přidáváme k této pravé a živé Církvi pravého a živého Boha. Když vstupujeme do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, naloďujeme se na dobrou loď Sion a plujeme s ní kamkoli, dokud nedorazí do mileniálního přístavu. Zůstáváme na lodi uprostřed přeháněk i bezvětří, bouří i slunečního žáru, protože to je jediný způsob, jak se dostat do zaslíbené země. Tato Církev je Pánovým dopravním prostředkem pro rozhodující nauky, obřady, smlouvy a klíče, které jsou nezbytné pro oslavení, a člověk nemůže být zcela věrný evangeliu Ježíše Krista, aniž by usiloval být věrný v Církvi, která je jeho pozemským institucionálním projevem. Nově obrácenému i dlouholetému členovi hlásáme v duchu Nefiho mocné výzvy na rozloučenou: „Vstoupili jste dveřmi,… [ale] nyní… chtěl bych se vás ptáti, zdali je vykonáno všechno, když jste vstoupili na tuto přímou a úzkou cestu? Hleďte – pravím vám: Nikoliv;… [postupujte] kupředu se stálostí v Kristu… a [vytrvejte] až do konce, vizte, pak… [budete míti] život věčný.“5
Ježíš pravil: „Beze mne nic nemůžete učiniti.“6 Svědčím, že to je Boží pravda. Kristus je pro nás vším a máme v Něm „zůstávat“ trvale, pevně, neochvějně a navěky. Chceme-li, aby plody evangelia kvetly a žehnaly našemu životu, musíme pevně lnout k Němu, Spasiteli nás všech, a k Jeho Církvi, která nese Jeho svaté jméno. On je vinný kmen, který je pravým zdrojem naší síly a jediným zdrojem věčného života. V Něm nejenom vytrváme, ale také triumfálně zvítězíme v této svaté věci, která nás nikdy nezklame. Kéž my nikdy nezklameme ji ani Jeho, o to se modlím v posvátném a svatém jménu Ježíše Krista, amen.