Vzpomeňte si, jak byl Pán milosrdným
Podobné vzpomínky má každý z nás. Pomáhají nám, abychom si „vzpomněli, jak byl Pán… milosrdným“.
Bratří, dovolte mi, prosím, neformální a vděčnou reminiscenci. Doufám, že to bude učiněno uvolněným a téměř konverzačním způsobem, spolu s ocitováním několika vzpomínek, několika malých životních lekcí – nic okázalého. Uvedu také několik rčení, jejichž stručnost odráží jejich trvalou platnost. Tyto vzpomínky se zaměřují na to, jak mi milosrdný Pán pomohl růst (viz Moroni 10:3).
Pokud můžete byť jen jedinou z těchto vzpomínek „vztahovat“ na sebe (viz 1. Nefi 19:23), může se později stát základem krátké diskuse mezi otcem a synem.
1. Vraťme se o šedesát let zpět. Záznamy sboru Wandamere v kůlu Grant ze 4. června 1944 ukazují, že jsem se svými přáteli Wardem Jacksonem a Arthurem Hicksem žehnal svátost pro sto čtyřicet jedna přítomných. Potom jsem odešel do války. V květnu 1945 jsem svátost žehnal znovu – ale v zákopech na Okinawě a pro shromáždění, které jsem tvořil já sám!
Průprava z mládí se projevovala bez fanfár – ač jsem to tehdy uměl docenit jen částečně – například i odmítáním kávy v podmínkách, kdy vody bylo málo a byla silně chlorovaná.
Nevím, co vás, mladí muži, očekává, ale radím vám, abyste se připoutali a pevně se drželi svých zásad!
2. Když jsem chodil do Primárek, zpívali jsme „,Dej,’ říká potůček“ (Zvol správně B, 202) – určitě hezkou a motivující, ale teologií nepříliš nasátou písničku. Jak víte, dnešní děti zpívají daleko duchovněji zaměřenou „Snažím se být jako Ježíš“ (Children’s Songbook, 78–79).
3. Tehdy jsme v rodině, sousedství, sboru i ve škole byli všichni chudí, ale nevěděli jsme o tom. Dovolovali jsme si navzájem růst, dělat hloupé chyby, činit pokání a začít rozvíjet alespoň nějaké duchovní reflexy. Dnes se zdá, že někteří úzkostliví rodiče neustále vytrhávají sedmikrásky, aby viděli, jak si vedou kořeny.
4. Moji bratři v kněžství, ať mladí či staří, buďte vděčni ve svém životě za lidi, kteří vás mají rádi natolik, že vás napravují a připomínají vám vaše měřítka a možnosti, i když si to nepřejete.
Drahý a nyní již zesnulý přítel mi před lety, když jsem pronesl něco jízlivého, řekl: „I bez té poznámky bys mohl celý den zvládnout.“ Jeho krátké napomenutí bylo proneseno s láskou a ukazuje, že i pokárání může být projevem náklonnosti.
5. Když milovaní lidé ztělesňují příklad, je to obzvláště pamětihodné. Moje sestra Lois, od narození slepá, s tím dokázala nejenom žít, ale po třicet tři let dobře pracovala jako učitelka ve škole. Měla tentýž pionýrský reflex, jehož prostřednictvím se ony duše klidně chápaly ručních vozíků a mířily na západ, reflex, který všichni potřebujeme. A tak v různých zkouškách, které vám jsou přiděleny, pijte z hořkého kalicha života, ale nezahořkněte.
6. Brzy po návratu z druhé světové války „jsem musel dodržet slib“ (Robert Frost, „Stopping by Woods on a Snowy Evening“, in The Poetry of Robert Frost, ed. Edward Connery Lathem [1969], 225) – což znamenalo jít na misii hned. Čekání na biskupa mě unavovalo. V jednom z raných případů mého „podpírání archy“ jsem tedy zašel za biskupem domů a řekl jsem mu, že mám našetřeny peníze a že chci jít, tak „s tím pohněme“. Dobrý biskup byl na rozpacích a potom řekl, že měl v úmyslu mě o to požádat.
Po letech jsem se od biskupova oddaného referenta sboru dozvěděl, že biskup měl pocit, že potřebuji zůstat o trochu déle s rodinou, poté, co jsem byl desetinu svého života tak daleko. Když jsem to slyšel, vyčinil jsem si za to, že jsem byl tak rychlý k soudu. (Viz Bruce C. Hafen, A Disciple’s Life: The Biography of Neal A. Maxwell [2002], 129–130.)
Žádný div, že moudrý otec staršího Henryho B. Eyringa jednou poznamenal, že Pán měl dokonalou Církev, dokud nám všem do ní nedovolil vstoupit!
7. Nyní dvě důležité vzpomínky pro mladé otce. Když jsem byl mladým otcem, zatelefonovali mi a řekli mi, že mi při nehodě zemřel přítel. Seděl jsem v obývacím pokoji a po tváři se mi řinuly slzy. Náš malý syn, Cory, si toho všiml, když procházel chodbou. Později jsem se dozvěděl, že ho vyděsila představa, že pláči kvůli tomu, že mě nějak zklamal. O telefonátu nevěděl. Bratří, nedoceňujeme, jak opravdově a jak často nás naše děti chtějí potěšit.
8. Skutečně nemám žádné matematické schopnosti a zřídkakdy, pokud vůbec někdy, jsem dětem dokázal pomoci s matematikou a přírodními vědami. Jednoho dne mě naše dcera Nancy, středoškolačka, požádala o „malou pomoc“ týkající se případu Nejvyššího soudu Fletcher v. Peck. Protože jsem ji tolikrát nemohl pomoci, velice jsem po tom nyní dychtil. Konečně šance to napravit! Vychrlil jsem vše, co jsem věděl o Fletcherovi v. Peckovi. Rozčarovaná dcera nakonec řekla: „Tati, potřebuji jen malou pomoc!“ Místo abych jí poskytl „malou pomoc“, uspokojoval jsem své potřeby.
Bratří, uctíváme Pána, který nás učí předpis za předpisem, a tak když my učíme děti evangeliu, nezasypávejme je celou fůrou sena.
9. V pozdějších letech jsem viděl, jak Církev opouštějí někteří, kteří ji potom nikdy nenechali na pokoji. Často využívali své intelektuální výhrady, aby zakryli vlastní poklesky v chování (viz Neal A. Maxwell, All These Things Shall Give Thee Experience [1979], 110). Některé takové potkáte. Mimochodem neočekávejte, že světová řešení světových problémů budou velmi účinná. Taková řešení často připomínají to, co C. S. Lewis napsal o těch, již zběsile pobíhají s hasicím přístrojem, zatímco se kolem rozlévá povodeň (viz Rady zkušeného ďábla [1959], 117–118). Pouze na evangeliu stále záleží, a náhražky nefungují.
10. Jednou, když jsem cestoval se starším Russelem M. Nelsonem a jeho manželkou, jsme odjeli z hotelu v indické Bombaji, abychom stihli letadlo do Karáčí v Pákistánu a potom do Islámábádu. Když jsme dorazili na rušné letiště, náš let byl zrušen. Netrpělivě jsem se muže u přepážky aerolinií ptal: „Co očekáváte, že uděláme, máme to vzdát a vrátit se do hotelu?“ S velkou vážností odpověděl: „Pane, do hotelu se nikdy nevracejte.“ Obešli jsme celé letiště a našli jsme let, stihli jsme schůzku v Islámábádu a ještě jsme se v noci vyspali. Život je někdy také takový – nezbývá, než se „prodírat vpřed“ a překonat zoufalé vyhlídky – odmítnout „vrátit se do hotelu“! Jinak tento „vzdej-to-ismus“ bude ovlivňovat celý náš život. Kromě toho Pán ví, kolik musíme urazit mil, „než půjdeme spát“! („Stopping by Woods on a Snowy Evening“.)
11. V roce 1956, poté, co jsem se po několika letech ve Washingtonu D. C. vrátil domů a odmítl jsem tam několik lákavých nabídek, dostal jsem nabídku pracovat na University of Utah. Manželka řekla, že bych to měl vzít. Jasnovidně řekla: „Myslím si, že když tam půjdeš, budeš moci předat něco studentům.“ Netrpělivě jsem odvětil: „Budu psát novinové články, ne pracovat se studenty.“ Příliv nových příležitostí nakonec vyvrcholil tím, že jsem se stal biskupem studentského sboru, děkanem a učil jsem stovky výborných studentů politologii. Samozřejmě nezáleželo na postavení, ale na tom, že jsem rostl a dostával příležitosti ke službě.
Naše manželky jsou často inspirované – ač někdy jednají proti logice – což je, mladí muži, skutečnost, kterou by vám možná někdy mohli vysvětlit vaši otcové.
12. Také je zajímavé, jak v životě svých vnoučat kumulativně vytváříme očekávání, i když si to neuvědomujeme. Před několika lety, když bylo našemu vnukovi Robbiemu asi pět let, jsme se zastavili v Oremu, abychom navštívili jeho rodinu. Spal v pokoji nahoře a maminka na něho zavolala: „Robbie, je tu děda Neal!“ Zezhora zazněl unavený hlásek: „Mám si přinést písma?“
Byl samozřejmě příliš malý na to, aby je četl, ale nosil si je, stejně jako dnes mnozí v Církvi podle toho nového pěkného vzoru!
Bratří, podobné vzpomínky má každý z nás. Pomáhají nám, abychom si „vzpomněli, jak byl Pán… milosrdným“ (Moroni 10:3). Ke mně určitě byl!
Bratří, když předkládáte Bohu svou vůli, dáváte Mu to jediné, co Mu můžete skutečně dát a co je skutečně vaše. Neváhejte příliš dlouho, než začnete hledat oltář nebo než na něj začnete klást dar své vůle! Nemusíte čekat ani na stvrzenku, Pán má vlastní způsoby uznání.
Bratří, svědčím, že Bůh vás zná osobně dlouho, velmi dlouho (viz NaS 93:23). Má vás rád dlouho, velmi dlouho. Zná jménem nejen všechny hvězdy (viz Žalm 147:4; Izaiáš 40:26), zná jménem vás i všechny vaše bolesti a radosti! Mimochodem nikdy nespatříte nesmrtelnou hvězdu; nakonec zaniknou. Vedle vás ale dnes večer sedí nesmrtelní jedinci – nedokonalí, kteří se ale nicméně „snaží být jako Ježíš“! V Jeho jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.