Paprsek jitřní zvěstuje nový den
Bylo to, a i nyní je to, nádherné období. V díle Všemohoucího nastal nový den.
Nebylo to prostě nádherné? Děkuji Liriel Domicianové a pěveckému sboru. „Vím, že můj Vykupitel žije“ – není to mocné vyznání víry? Opět děkuji za dojemnou a obdivuhodnou hudbu.
Nejprve bych chtěl říci celé Církvi i dalším – děkuji vám za velkou laskavost, již projevujete sestře Hinckleyové a mně. Byli jste a jste stále tak vlídní a šlechetní. Dojímá nás vše, co pro nás děláte. Kdyby se se všemi lidmi na světě jednalo tak, jako s námi, svět by byl úplně jiný. Starali bychom se jeden o druhého v Mistrově Duchu, jenž utěšoval a uzdravoval.
Bratři a sestry, president Packer k vám promlouval jako dědeček. Chtěl bych se zastavit u části obrazu, který nakreslil on. I já jsem nyní starý, dokonce starší než on, dokážete-li si to ještě představit. Hodně času jsem strávil na cestách, byl jsem na vzdálených místech, viděl jsem kus světa. Ve chvílích tichého přemítání přemýšlím o tom, proč je téměř všude tolik soužení a utrpení. Naše doba je plná nebezpečí. Často slyšíme citovat Pavlova slova Timoteovi: „Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční.“ (2. Timoteovi 3:1.) Pak pokračuje a popisuje poměry, jež budou panovat. Je, myslím, zřejmé, že tyto poslední dny jsou skutečně nebezpečnou dobou, jejíž poměry odpovídají Pavlovu popisu (viz 2. Timoteovi 3:2–7).
Ale nebezpečí není pro lidskou rodinu nic nového. Zjevení nám říká, že „stal se boj na nebi: Michal a andělé jeho bojovali s drakem, a drak bojoval i andělé jeho.
Ale nic neobdrželi, aniž jest nalezeno více místo jejich na nebi.
I svržen jest drak ten veliký, had starý, kterýž slove ďábel a satanáš, svodící všecken okršlek světa; svržen jest na zem, i andělé jeho s ním svrženi jsou.“ (Zjevení 12:7–9.)
Ta doba musela být nebezpečná. Sám Všemohoucí stál proti synu jitra. My jsme tam tehdy byli. Musel to být nesmírně těžký boj s velkým triumfálním vítězstvím.
O těchto hrozných časech promlouval Pán k Jobovi z vichřice a řekl:
„Kdes byl, když jsem zakládal zemi? …
Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?“ (Job 38:4, 7.)
Proč jsme byli tehdy šťastní? Myslím si, že to bylo proto, že dobro triumfovalo nad zlem a celá lidská rodina byla na Pánově straně. Otočili jsme se zády k protivníkovi a připojili jsme se k silám Božím, a tyto síly zvítězily.
Ale když jsme se takto rozhodli, proč bychom se měli po svém zrození do smrtelnosti rozhodovat znovu a znovu?
Nechápu, proč se tak mnozí v životě zpronevěřili rozhodnutí, jež učinili tehdy, když se na nebi strhl veliký boj.
Je ale zřejmé, že bitva mezi dobrem a zlem, která začala oním bojem, nikdy neskončila. Pokračuje dál a dál, až do přítomnosti.
Myslím si, že náš Otec musí plakat kvůli tomu, že během staletí tak mnoho jeho dětí využilo svobodu jednání, již jim dal, a rozhodlo se kráčet cestou zla a ne dobra.
Zlo se projevilo na počátku tohoto světa, když Kain zabil Abela. Narůstalo až do dnů Noémových: „Viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas,
Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém.“ (Genesis 6:5–6.)
Přikázal Noémovi, aby postavil koráb „v kterémžto málo, to jest osm duší,“ by bylo zachráněno. (1. Petrova 3:20.)
Země byla očištěna. Potopa ustoupila. Opět byla ustanovena spravedlivost. Ale netrvalo dlouho a lidská rodina, tak mnozí z ní, se navrátili ke starým cestám neposlušnosti. Obyvatelé měst na rovině, Sodomy a Gomory, jsou příkladem zkaženosti, do níž lidé poklesli. A „kazil Bůh [zcela] města té roviny“ naprostým a úplným zpustošením (Genesis 19:29).
Izaiáš hřímal:
„Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel.
Nebo ruce vaše jsou poškvrněné krví, a prstové vaši nepravostí; rtové vaši mluví lež, jazyk váš vynáší převrácenost.“ (Izaiáš 59:2–3.)
Totéž dělali i ostatní proroci Starého zákona. Jádrem jejich poselství byla obžaloba zlovolnosti. A nebezpečí oněch dob nebylo příznačné pouze pro Starý svět. Kniha Mormon dokládá, jak na západní polokouli spolu válčily armády Jareditů tak dlouho, až se vyhubily. Nefité a Lamanité spolu také bojovali tak dlouho, až byly pobity tisíce, a Moroni musel putovat krajinou sám, aby si uchránil svůj vlastní život (viz Moroni 1:3). Jeho velká a poslední prosba, adresovaná nám v dnešní době, byla výzvou ke spravedlivosti:
„A dále bych vás chtěl napomenouti, abyste přišli ke Kristu a každého dobrého daru se chopili a nedotýkali se daru zlého nebo věcí nečistých.“ (Moroni 10:30.)
Když Spasitel kráčel po zemi, „chodil, dobře čině“ (Skutkové 10:38), ale také odsuzoval pokrytectví zákoníků a farizeů, hovoře o nich jako o hrobech zbílených (viz Matouš 23:27). Zmrskal penězoměnce v chrámu řka: „Dům můj dům modlitby jest, vy jste jej pak učinili peleší lotrovskou.“ (Lukáš 19:46.) I toto byla doba velkého nebezpečí. Palestina byla součástí římského impéria, jež vládlo železnou a despotickou rukou a jež bylo zahaleno zlem.
Pavel ve svých dopisech volal k následovníkům Krista, aby se posilnili, aby nesešli na cesty toho zlovolného. Ale duch odpadlictví se nakonec prosadil.
Nevědomost a zlo zahalilo svět a výsledkem bylo to, čemu dnes říkáme doba temna. Izaiáš předpovídal: „Tmy přikryjí zemi, a mrákota národy“ (Izaiáš 60:2). Po staletí bujely nemoci a vládla chudoba. „Černá smrt“ usmrtila ve čtrnáctém století asi 50 milionů lidí. Nebylo to období hrozného nebezpečí? Divím se, jak lidstvo mohlo přežít.
Nějakým způsobem však v onom dlouhém období temna byla zažehnuta svíce. Období renesance přineslo s sebou rozkvět učenosti, umění a vědy. Vystoupili stateční a odvážní muži a ženy, kteří vzhlíželi k nebi a uznávali Boha a Jeho božského Syna. Nazýváme to reformací.
A poté, co po zemi kráčela mnohá pokolení – mnohá z nich v konfliktech, nenávisti, temnotě a zlu – přiblížil se velký nový den znovuzřízení. Toto slavné evangelium bylo ohlášeno, když se chlapci Josephovi ukázal Otec a Syn. Svítání dispensace plnosti časů bylo na světě. V tomto pozoruhodném období bylo znovuzřízeno vše dobré, krásné a božské ze všech předchozích dispensací.
Ale bylo tu i zlo. A jedním projevem zla bylo pronásledování. Byla tu nenávist. Lidé byli v zimním období vyháněni a nuceni se přesouvat.
Charles Dickens to popsal v úvodu svého románu Příběh dvou měst: „Byla to nejlepší doba, byla to nejhorší doba, … bylo to období světla, bylo to období temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima zoufalství.“
I přes veliké zlo v těch dobách, bylo to, a i nyní je to, nádherné období. V díle Všemohoucího nastal nový den. Ono dílo po celé zemi roste, sílí a postupuje. Ovlivňuje nyní k dobrému život milionů, a to je teprve začátek.
Výsledkem tohoto slavného svítání je také obrovský příliv světského poznání na světě.
Pomyslete na prodlužování délky života. Pomyslete na zázraky moderní medicíny. Já žasnu. Pomyslete na rozkvět vzdělanosti. Pomyslete na zázračný pokrok v cestování a v komunikaci. Když Bůh nebes inspiruje a vylévá světlo a poznání, lidská vynalézavost nezná mezí.
Ve světě je stále tak mnoho konfliktů. Existuje hrozná chudoba, nemoci a nenávist. Člověk je stále nelidsky brutální k člověku. Přesto je to nádherné svítání. „Slunce spravedlnosti“ vychází „a zdraví [je] na paprscích jeho“ (Malachiáš 4:2). Zjevili se Bůh a Jeho Milovaný Syn. My Je známe. Uctíváme Je „v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24). Milujeme Je. Ctíme Je a snažíme se činit Jejich vůli.
Klíče věčného kněžství otevřely zámky vězení minulosti.
Paprsek jitřní nádherný,
zahnal již šerý noční sen.
Sionu prapor vítězný, …
zvěstuje světu nový den.
(„Paprsek jitřní“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 2, č. 53)
Nebezpečné časy? Ano. Toto jsou nebezpečné časy. Ale lidská rasa žije v nebezpečí od doby, jež předcházela stvoření země. Mdlé, ale nádherné světlo nějakým způsobem přečkalo všechnu tu temnotu. A nyní září silnějším třpytem na svět. Nese s sebou Boží plán štěstí pro Jeho děti. Nese s sebou veliké a nevysvětlitelné zázraky usmíření Vykupitele.
Jak jsme vděčni Bohu nebe za to, že blahodárně pečuje o své děti a poskytuje jim, přes veškerá nebezpečí věčnosti, příležitost, aby byly spaseny a požehnány oslavením v Jeho království, budou-li jen žít ve spravedlivosti.
A to, bratři a sestry, vkládá na každého z nás velikou a ohromující zodpovědnost. President Wilford Woodruff v roce 1894 řekl:
„S tímto lidem je Všemohoucí. Budeme mít veškerá zjevení, která budeme potřebovat, budeme-li konat svou povinnost a poslouchat přikázání Boží… Dokud… budu žít, chci konat svou povinnost. Chci, aby Svatí posledních dnů konali svou povinnost. Zde je svaté kněžství… Jeho zodpovědnosti jsou veliké a mocné. Oči Boží a všichni svatí proroci nás sledují. Toto je veliká dispensace, o níž se mluvilo od počátku světa. Jsme shromažďováni… skrze moc a přikázání Boží. Pracujeme na díle Božím… Naplňme tedy své poslání.“ (In James R. Clark, comp., Messages of the First Presidency of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, 6 vols. [1965–75], 3:258.)
Bratři a sestry, toto je velký a náročný úkol. Toto je volba, již musíme činit stále, tak jako pokolení před námi musela volit. Musíme se ptát sami sebe:
Kdo je na Pánově straně? Kdo?
Nyní je čas to projevit.
Ptáme se beze strachu:
Kdo je na Pánově straně? Kdo?
(„Who’s on the Lord’s Side?“ Hymns, no. 260)
Skutečně to chápeme? Rozumíme ohromné důležitosti toho, co máme? Toto je souhrn lidských pokolení, závěrečná kapitola v celkovém pohledu na lidskou existenci.
To nás ale nestaví do pozice nadřazenosti. Spíše nás to má pokořit. Vkládá to na nás neprominutelnou zodpovědnost přistupovat se zájmem ke všem ostatním v Duchu Mistra, jenž učil „milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ (Matouš 19:19). Musíme odhodit sebeospravedlňování a povstat nad vlastní malicherné zájmy.
Musíme dělat vše, co můžeme, pro pokrok díla Páně, při budování Jeho království na zemi. Nikdy nesmíme dělat kompromisy ohledně nauky, jež přišla skrze zjevení, ale můžeme žít a pracovat s druhými, respektovat jejich víru a obdivovat jejich ctnosti, ruku v ruce působit proti falši, svárům, nenávisti – těm nebezpečím, která byla s člověkem od počátku.
Aniž bychom se vzdali jakéhokoli prvku naší nauky, můžeme být dobrými sousedy, můžeme pomáhat, být laskaví a šlechetní.
My, naše pokolení, jsme ti, kteří po těch předchozích dokončují sklizeň. Zkrátka nestačí, aby se jen o nás vědělo, že jsme členy této Církve. Na nás spočívá posvátný závazek. Chopme se ho a pracujme na něm.
Musíme žít jako praví následovníci Kristovi, s pravou láskou ke všem, zlo oplácet dobrým, příkladem učit cestám Páně a věnovat se rozsáhlé službě, kterou nám vymezil.
Kéž bychom žili tak, abychom byli hodni nádherného obdarování světlem a porozuměním a věčnou pravdou, které k nám přišly přes všechna nebezpečí minulosti. Z těch všech, kteří kdy kráčeli po zemi, jsme my z nějakého důvodu byli přivedeni v této jedinečné a pozoruhodné době. Buďte vděční, a především věrní. O to se pokorně modlím, a vydávám svědectví o pravdivosti tohoto díla, v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.