2004
Výzva k odvaze
Květen 2004


Výzva k odvaze

Mějme odvahu vzdorovat společenským postojům, odvahu stát si za svou zásadou. Odvaha, nikoli kompromis, přináší úsměv Božího souhlasu.

Bratří, je na vás inspirující pohled. Je úžasné uvědomit si, že v tisících kaplích po celém světě v tuto hodinu vaši spolunositelé kněžství Božího přijímají toto vysílání pomocí satelitního přenosu. Jste různých národností a mluvíte mnoha jazyky, ale spojuje nás společná nit. Byli jsme pověřeni, abychom byli nositeli kněžství a jednali ve jménu Božím. Přijali jsme posvátnou zodpovědnost. Mnoho se od nás očekává.

Před mnoha lety slavný spisovatel Charles Dickens napsal o očekávaných příležitostech. Ve svém klasickém díle nazvaném Velká očekávání Dickens popsal chlapce, který se jmenoval Philip Pirrip a který byl spíše známý jako Pip. Pip se narodil v neobvyklých poměrech. Byl sirotek. Z celého srdce si přál, aby byl učencem a gentlemanem. Nicméně všechny jeho ambice a všechny jeho naděje se zdály být odsouzeny k neúspěchu. Máte někdy vy, mladí muži, podobný pocit? Napadají nás, kteří jsme starší, tytéž myšlenky?

Pak jednoho dne jeden londýnský právník jménem Jaggers kontaktoval malého Pipa a sdělil mu, že neznámý dobrodinec mu odkázal celé jmění. Právník objal Pipa kolem ramen a řekl mu: „Milý chlapče, mnoho se od tebe očekává.“

Dnes večer, když pohlížím na vás, mladé muže, a uvědomuji si, kdo jste a kým se můžete stát, prohlašuji: „Mnoho se od vás očekává“ – nikoli díky nějakému neznámému dobrodinci, ale díky známému dobrodinci, ano, našemu Nebeskému Otci, a očekávají se od vás veliké věci.

Životní pouť se neubírá po dálnici bez překážek, úskalí a nástrah. Je to spíše cesta posetá rozcestími a odbočkami. Neustále před námi leží rozhodnutí. Abychom se rozhodovali moudře, je zapotřebí odvahy: odvahy říci „ne“, odvahy říci „ano“. Rozhodnutí skutečně určují náš osud.

Výzva k odvaze neustále přichází ke každému z nás. Bylo tomu tak vždy, a bude tomu tak i nadále.

Jeden mladý infanterista, který oblékal šedou uniformu Konfederace během americké občanské války, zaznamenal odvahu jistého armádního velitele. Popsal vliv generála J. E. B. Stuarta těmito slovy:

„[V kritickém okamžiku bitvy] mávl rukou směrem k nepříteli a zvolal: ,Kupředu muži! Kupředu! Následujte mě!‘…

… S odvahou a odhodláním ho [následovali] jako mocný dravý proud“ a cíl byl dobyt a udržen.1

V dřívějších dobách, v daleké zemi, jiný vůdce vyslovil tutéž žádost: Následujte mě.2 Nebyl to válečný generál. Byl to spíše Kníže pokoje, Syn Boží. Ti, kteří Ho tehdy následovali, a ti, kteří Ho následují nyní, dosahují mnohem důležitějšího vítězství, jehož důsledky jsou věčné. Odvahy je zapotřebí neustále.

Svatá písma přinášejí důkaz o této pravdě. Jozef, syn Jákobův, ten, jenž byl prodán do Egypta, projevil pevné odhodlání jednat s odvahou, když Putifarově manželce, která se ho pokoušela svést, řekl: „Jak bych… učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu? A… nepovolil jí… a vyšel ven.“3

V dnešní době jeden otec vztáhl tento příklad odvahy na své děti, kterým řekl: „Kdykoli zjistíte, že jste tam, kde nemáte být – odejděte!“

Kdo by nebyl inspirován životem 2000 mladých synů Helamanových, kteří učili odvaze následovat učení rodičů, odvaze být cudný a čistý, a tuto odvahu projevovali?4

Všechny tyto příběhy jsou korunovány příkladem Moroniho, který měl odvahu vytrvat až do konce ve spravedlivosti.5

Všichni byli posíleni slovy Mojžíšovými: „Buďte silní a zmužile se mějte, nebojte se, ani se lekejte… nebo Hospodin Bůh tvůj, on jde s tebou, neopustíť a nezanechá tebe.“6 On je neopustil. Neopustí ani nás. On je nezanechal. Nezanechá ani nás.

To je to příjemné ujištění, které může provázet vás i mne – v našich časech, v našich dnech, v našem životě. Samozřejmě, že budeme čelit strachu, zažijeme výsměch a setkáme se s odporem. Mějme odvahu vzdorovat společenským postojům, odvahu stát si za svou zásadou. Odvaha, nikoli kompromis, přináší úsměv Božího souhlasu. Odvaha se stává živoucí a přitažlivou ctností, když není považována jen za ochotu zemřít statečně, ale také za odhodlání žít mravně. Morální zbabělec je ten, kdo se bojí udělat to, o čem si myslí, že je správné, kvůli tomu, že ostatní s tím nebudou souhlasit nebo se budou smát. Pamatujte, že všichni lidé mají své obavy, ale ti, kteří čelí svým obavám s důstojností, mají i odvahu.

Dovolte mi, abych se s vámi podělil ze své osobní kroniky odvahy o příklad ze služby v armádě.

Vstup do námořnictva Spojených států v posledních měsících 2. světové války byl pro mne výzvou. Setkal jsem se s odvážnými skutky, s chrabrými činy a s příklady odvahy. Nejlépe si pamatuji na skromnou odvahu jednoho 18letého námořníka – který nesdílel naši víru – a který nebyl tak pyšný, aby se nemodlil. Z 250 mužů v posádce byl jediným, kdo každý večer poklekal u svého lůžka a se skloněnou hlavou se modlil k Bohu, občas uprostřed posměšků zvědavců a vtipů nevěřících. Nikdy nezakolísal. Nikdy nezaváhal. Měl odvahu.

Mám rád tato slova básnířky Elly Wheeler Wilcoxové:

Jak snadné je být příjemným,

když život blaze plyne,

ale kdo za něco stojí, ten úsměvem se vyzbrojí,

když vše pod rukama mu hyne.7

Takový byl i Paul Tingey. Před pouhým měsícem jsem se zúčastnil jeho pohřbu zde v Salt Lake City. Paul vyrostl ve skvělé rodině Svatých posledních dnů a v Německu sloužil se ctí misii pro Pána. Jeho společníkem v misionářském poli byl starší Bruce D. Porter z Prvního kvora Sedmdesáti. Starší Porter popsal staršího Tingeyho jako jednoho z nejoddanějších a nejúspěšnějších misionářů, které kdy poznal.

Po své misii se starší Tingey vrátil domů, dokončil studia na univerzitě, oženil se se svou milou dívkou a spolu vychovávali rodinu. Sloužil jako biskup a byl úspěšný ve svém zaměstnání.

Pak, bez varování, jeho nervovou soustavu postihla obávaná nemoc – roztroušená skleróza. Paul Tingey statečně bojoval v zajetí své choroby, ale pak musel strávit zbytek života v pečovatelském zařízení. Tam rozveseloval sklíčené a každému přinášel radost.8 Kdykoli jsem tam navštívil církevní shromáždění, Paul mě pozvedl na duchu, stejně jako všechny ostatní.

Když v roce 2002 v Salt Lake City probíhaly světové olympijské hry, Paul byl vybrán, aby po určenou vzdálenost nesl olympijskou pochodeň. Když to bylo oznámeno v pečovatelském zařízení, shromáždění pacienti propukli v jásot a chodbami zazněl srdečný potlesk. Když jsem Paulovi blahopřál, odpověděl s omezenou srozumitelností: „Doufám, že pochodeň neupustím!“

Bratří, Paul Tingey olympijskou pochodeň neupustil. A co více, statečně nesl pochodeň, která mu byla předána v životě, a nesl ji až do dne, kdy odešel.

Duchovnost, víru, odhodlání, odvahu – to vše měl Paul Tingey.

Kdosi řekl, že odvaha neznamená nemít strach, ale ovládnout ho.9 Občas je odvahy zapotřebí, abychom po neúspěchu vstali a snažili se znovu.

Jako mladý dospívající chlapec jsem se zúčastnil církevního basketbalového zápasu. Když byl výsledek ještě nejistý, trenér mě poslal na hřiště ihned poté, co začal druhý poločas. Chytil jsem odraženou přihrávku, dribloval jsem míčem směrem ke koši a vystřelil jsem. Právě v okamžiku, kdy míč opustil konečky mých prstů, jsem si uvědomil, proč se obránci z druhého družstva nesnažili zastavit můj výpad: Střílel jsem na špatný koš! V duchu jsem se modlil: „Prosím, Otče, nedopusť, aby ten míč spadl do koše.“ Míč obkroužil obruč koše a vypadl mimo.

Z tribuny se ozval pokřik: „Monsone, Monsone, Monsone – ven!“ Trenér vyhověl.

O mnoho let později jsem jako člen Rady Dvanácti navštívil s dalšími generálními autoritami nově dostavěnou kapli, kde jsme v rámci experimentu zkoušeli na podlaze tělocvičny hustě utkaný koberec.

Zatímco několik z nás prozkoumávalo podlahu, biskup J. Richard Clarke, který byl tehdy členem Předsedajícího biskupstva, mi najednou hodil basketbalový míč s výzvou: „Nevěřím, že byste dokázal dát koš z místa, kde právě stojíte!“

Stál jsem kousek za nynější čárou trojkového hodu profesionálů. Nikdy v životě jsme nedal takový koš. Starší Mark E. Petersen z Dvanácti zavolal směrem k ostatním: „Myslím, že to dokáže!“

Vrátil jsem se v myšlenkách k oné trapné události před lety, kdy jsem vystřelil na nesprávný koš. Nicméně zamířil jsem a vystřelil. A míč proletěl síťkou koše!

Biskup Clarke hodil míč směrem ke mně a znovu mě vyzval: „Jsem si jist, že to nedokážete zopakovat!“

Starší Petersen směle prohlásil: „Samozřejmě, že to dokáže!“

V srdci mi zazněla slova básníka: „Veď nás, veď nás, velký Tvůrče všeho lidu; pryč z temnoty, ať snažíme se znovu.“10 Vystřelil jsem. Míč letěl na koš a prolétl jím.

Tím inspekce skončila.

U oběda mi starší Petersen řekl: „Docela dobře byste mohl být předskokan v NBA“.

Vítězství či porážka v basketbalu mizí z naší mysli, když rozjímáme o svých povinnostech jako nositelé kněžství Božího – ať již Aronova či Melchisedechova kněžství. Máme posvátnou povinnost připravovat se skrze dodržování přikázání Páně a přijímat povolání sloužit Mu.

My, kteří jsme byli vysvěceni ke kněžství Božímu, můžeme vykonat něco, na čem záleží. Když si zasloužíme pomoc Páně, můžeme upevňovat chlapce, můžeme napravovat muže, můžeme vykonávat zázraky v Jeho svaté službě. Naše příležitosti jsou neomezené.

Ačkoli se náš úkol zdá velký, jsme posilováni touto pravdou: „Největší silou na tomto světě v dnešní době je moc Boží, když působí skrze člověka.“ Když jsme v Pánově službě, máme nárok na Pánovu pomoc. Tato božská pomoc však závisí na naší způsobilosti. Abychom se bezpečně plavili mořem smrtelnosti, abychom vykonali misi na záchranu lidstva, potřebujeme být vedeni oním věčným námořníkem – ano, velikým Jehovou. Vzhlížíme vzhůru a vztahujeme ruku, abychom získali nebeskou pomoc.

Jsou naše vztahující se ruce čisté? Je naše prahnoucí srdce čisté? Pohlédneme-li zpět v čase skrze stránky historie, najdeme lekci o způsobilosti sebranou ze slov umírajícího krále Daria. Po příslušných ceremoniích byl Darius uznán jako právoplatný král Egypta. Jeho sok, Alexandr Veliký, byl prohlášen za právoplatného syna Amonova. Byl také faraonem. Když Alexandr našel poraženého Daria, který byl blízko smrti, vložil mu na hlavu své ruce, aby ho uzdravil, přikázal mu, aby povstal a chopil se opět své královské moci a nakonec mu řekl: „Přísahám ti, Darie, u všech bohů, že toto činím pravdivě a bez falše.“ Darius odvětil jemnou výtkou: „Alexandře, chlapče můj,… myslíš si, že se můžeš dotknout nebe takovýma rukama?“11

Bratří, zatímco se učíme svým povinnostem a zvelebujeme povolání, kterých se nám dostalo, Pán povede naše úsilí a dotkne se srdce těch, jimž sloužíme.

Před mnoha lety jsem navštěvoval jednu starší vdovu jménem Mattie, kterou jsem znal po mnoho let a jejímž biskupem jsem kdysi byl. Rmoutil jsem se v srdci nad její naprostou osamělostí. Její drahocenný syn žil na míle daleko a celá léta svou matku nenavštívil. Mattie trávila dlouhé hodiny tím, že osaměle vysedávala u okna. Za roztřepenými a často roztahovanými záclonami si tato zklamaná matka říkávala: „Dick přijde; Dick přijde.“

Ale Dick nepřicházel. Léta ubíhala rok po roku. Pak jako záblesk slunečních paprsků se Dick, který kdysi patřil k mým chlapcům v Aronově kněžství a který žil daleko od své matky v Houstonu v Texasu, vrátil do aktivity v Církvi. Vydal se do Salt Lake, aby mě navštívil. Když dorazil, zavolal mi a s nadšením mi vyprávěl o změně ve svém životě. Zeptal se, zda bych měl čas se s ním setkat, kdyby hned teď přijel přímo do mé kanceláře. Odvětil jsem s radostí. Nicméně jsem řekl: „Dicku, nejprve navštivte svou matku a pak přijďte za mnou.“ Ochotně mé žádosti vyhověl.

Než přijel do mé kanceláře, telefonovala mi Mattie, jeho matka. Ze srdce naplněného radostí vytryskla slova přerušovaná slzami: „Bratře biskupe, věděla jsem, že Dick přijde. Říkala jsem vám to. Viděla jsem ho oknem, jak přichází.“

O nemnoho let později, na pohřbu Mattie, jsme s Dickem s dojetím mluvili o oné příhodě. Byli jsme svědky záblesku Boží uzdravující moci skrze okno matčiny víry v jejího syna.

Čas kráčí dál. A povinnost s ním drží krok. Povinnost nepohasíná ani jí neubývá. Katastrofické konflikty přicházejí a odcházejí, ale válka vedená o duše lidí pokračuje bez přerušení. Jako zvuk polnice se nese slovo Páně určené vám, mně a nositelům kněžství, ať jsou kdekoli: „Naučte se tudíž každý svým povinnostem a věnujte se s veškerou pílí úřadu, ku kterému jste byli povoláni.“12

Kéž máme každý z nás odvahu tak činit, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy

  1. Citováno v Emory M. Thomas, Bold Dragoon: The Life of J. E. B. Stuart (1986), 211–212.

  2. Matouš 4:19.

  3. Genesis 39:9–10, 12.

  4. Viz Alma 56.

  5. Viz Moroni 1–10.

  6. Deuteronomium 31:6.

  7. „Worth While,“ in The Best-Loved Poems of the American People, sel. Hazel Felleman (1936), 144.

  8. Viz „Have I Done Any Good?“ Hymns, no. 223.

  9. Viz Mark Twain, in Gorton Carruth and Eugene Ehrlich, eds., The Harper Book of American Quotations (1988), 111.

  10. Převzato z „Alma Mater“ střední školy Yonkers.

  11. Upraveno podle Hugh Nibley, Abraham in Egypt (1981), 192.

  12. NaS 107:99.