Usmíření: Všechno za všechno
Když se spojí Spasitelovo všechno s naším vším, zjistíme, že jsou nám nejenom odpuštěny hříchy… budeme „jako On jest“.
V poslední letech my, Svatí posledních dnů, mnohem více učíme, zpíváme a svědčíme o Spasiteli Ježíši Kristu. Raduji se, že se více radujeme.
Když budeme „mluvit [více]o Kristu“1, vyjde na světlo nauková plnost evangelia. Například někteří naši přátelé nevidí, jak naše víra v usmíření souvisí s naší vírou, že se můžeme stát podobnějšími Nebeskému Otci. Další se mylně domnívají, že naše Církev spěje k pochopení vztahu mezi milostí a skutky, což je založeno na protestantském učení. Tato nepochopení mne vybízejí, abych dnes uvažoval o jedinečné nauce znovuzřízení – o usmíření.
Protože došlo k odpadlictví, Pán znovuzřídil své evangelium prostřednictvím Josepha Smitha. Od pátého století křesťanství učilo, že pád Adama a Evy byl tragickou chybou, což vedlo k víře, že lidstvo je dědičně zlé podstaty. To je špatný pohled – nejenom na pád a lidskou přirozenost, ale na samý smysl života.
Pád nebyl katastrofou. Nebyla to chyba nebo nehoda. Byla to dobře uvážená součást plánu spasení. Jsme Boží duchovní „rodina“2 seslaná na zem bez viny3 na Adamově přestupku. Přesto Otcův plán počítá s tím, že budeme vystaveni pokušení a bědě v tomto padlém světě, což je cena nutná, abychom pochopili opravdovou radost. Když neochutnáme hořké, nemůžeme skutečně porozumět sladkému.4 Potřebujeme kázeň a očištění smrtelnosti jako „další krok ve [svém] vývoji“, abychom se stali takovými, jako je náš Otec.5 Růst ale přináší bolesti růstu. To také znamená, že se učíme ze svých chyb v nepřetržitém procesu umožněném Spasitelovou milostí, kterou poskytuje, zatímco děláme vše, co můžeme, ale i poté.6
Adam a Eva se neustále učili ze svých, často tvrdých, zkušeností. Věděli, jaké to je, když má rodina trápení. Pomyslete na Kaina a Abela. Přesto se díky usmíření mohli ze své zkušenosti poučit, aniž by jí byli odsouzeni. Kristova oběť nesmazala jednoduše jejich rozhodnutí a nevrátila je do nevinnosti v Edenu. To by byl příběh bez děje a bez růstu charakteru. Jeho plán spočívá v rozvoji – řádek za řádkem, krok za krokem, milost za milostí.
A tak máte-li v životě problémy, nemyslete si, že je s vámi něco v nepořádku. Zápas s těmito problémy je skutečným základem smyslu života. Když přilneme těsněji k Bohu, ukáže nám naše slabosti a skrze ně nás učiní moudřejšími a silnějšími.7 Uvědomujete-li si více svých slabostí, může to právě znamenat, že se Bohu přibližujete, a nikoli vzdalujete.
Jedna z prvních australských obrácených řekla: „Můj uplynulý život [byl] jako pustina plná plevele, mezi nímž se zřídka objevila květina. Nyní [ale]… plevel zmizel a na jeho místě květiny hojně kvetou.“8
Rosteme dvěma způsoby – odstraňováním negativního plevele a pěstováním pozitivních květin. Spasitelova milost žehná oběma způsobům – uděláme-li svůj díl. Nejprve a opakovaně musíme vykořenit plevel hříchu a špatných rozhodnutí. Nestačí jenom plevel pokosit. Musíte ho vytrhnout i s kořeny, činit úplné pokání, abyste uspokojili podmínky milosrdenství. Ale odpuštění je pouze částí našeho růstu. Nejde jen o to, abychom zaplatili dluh. Naším cílem je stát se celestiálními bytostmi. Když jsme očistili půdu svého srdce, musíme neustále sázet, plít a živit semena božských vlastností. Potom, když nám pot a kázeň pomohou dorůst Jeho darů, „objeví se květy milosti“,9 jako je naděje a mírnost. I strom života může zakořenit v této zahradě srdce a může přinést plody tak sladké, že nám ulehčí všechna břemena „radostí Syna jeho“.10A když zde vykvete květ pravé lásky, budeme druhé milovat mocí samotné lásky Kristovy.11
K překonání hříšného plevele i k pěstování božských květů potřebujeme milost. Ani jedno nedokážeme zcela sami. Ale milost není zadarmo. Je velmi nákladná, dokonce velmi drahá. Kolik tato milost stojí? Stačí jednoduše věřit v Krista? Muž, který našel perlu veliké ceny, za ni dal „všecko, což měl“.12 Toužíme-li po všem, „co má… Otec“,13 Bůh od nás požaduje vše, co máme my. Abychom se pro tento nádherný poklad kvalifikovali všemi způsoby, musíme dávat tak, jako dával Kristus – vše, co měl: Jak mimořádné to bylo, nevíme, a jak těžce snesitelné, nevíme.14 Pavel řekl: „však jestliže spolu trpíme,“ jsme spoludědici Krista.15 On dal z celého srdce, my musíme také.
Která perla by měla takovou cenu – pro Něho i pro nás? Tato země není naším domovem. Jsme z domu, ve škole, a snažíme se naučit lekce „velikého plánu“16 štěstí, abychom se mohli vrátit Domů a vědět, co znamená tam být. Pán nám znovu a znovu říká, proč tento plán stojí za naši oběť – i za Jeho. Eva to nazvala „radost našeho spasení“.17 Jakob tomu říkal „blaženost, která je připravena pro svaté“.18 Tento plán je nezbytně plný trní a slz – Jeho i našich. Ale protože jsme v tom s Ním tak naprosto společně, to, že jsme s Ním „jedno“ při překonávání veškerého protivenství, nám samo přinese „nesmírnou radost“.19
Kristovo usmíření je samotným středem tohoto plánu. Bez jeho drahé, drahé oběti by nebylo cesty domů, nebyl by způsob, jak být spolu, nebyl by způsob, jak být jako je On. Dal nám vše, co měl. Tedy „jak veliká je jeho radost“,20 když to byť jen jednomu z nás „dojde“ – když pozvedneme zrak ze zapleveleného políčka a obrátíme tvář k Synu.
Pouze znovuzřízené evangelium má plnost těchto pravd! Přesto protivník pracuje na jedné z největších kamufláží v dějinách a snaží se lidi přesvědčit, že tato Církev ví nejméně – zatímco ve skutečnosti ví nejvíce – o tom, jak z nás náš vztah s Kristem činí pravé křesťany.
Musíme-li dát vše, co máme, potom naše pouhé téměř vše nestačí. Když téměř dodržujeme přikázání, jsme téměř požehnáni. Někteří mladí lidé si například myslí, že mohou skotačit v bahně hříchu, dokud se těsně před pohovorem pro misii nebo pro chrám neosprchují pokáním. Někteří si při samotném páchání přestupku plánují, že budou činit pokání. Vysmívají se tak daru milosrdenství, který umožňuje pravé pokání.
Někteří lidé se chtějí jednou rukou držet chrámu, zatímco druhou se dotýkají „věcí nečistých“21 světa. Musíme na chrám položit obě ruce a držet se, je-li nám život drahý. Jedna ruka nestačí ani téměř.
Bohatý mladý kníže rozdal téměř všechno. Když mu Spasitel řekl, že musí prodat vše, co má, nebyl to příběh pouze o bohatství.22 Můžeme mít věčný život, chceme-li ho, ale pouze tehdy, když nic jiného nechceme více.
Tak se musíme ochotně vzdát všeho, protože ani sám Bůh nás nemůže donutit růst proti naší vůli a bez naší plné účasti. Přesto, i když se zcela rozdáme, nemáme moc dosáhnout dokonalosti, které může dosáhnout pouze Bůh. Naše vše samo o sobě je pouhým téměř dost – dokud není završeno vším Toho, který je „dokonavatelem naší víry“.23 V tom okamžiku naše nedokonalé, ale posvěcené téměř postačuje.
Moje přítelkyně Donna vyrůstala s touhou, že se vdá a bude vychovávat velkou rodinu. Toto požehnání ale nikdy nepřišlo. Místo toho strávila roky své dospělosti nesmírně soucitnou službou lidem ve sboru a poradenstvím problémovým dětem ve velkém školním okrsku. Trpěla ochromující artritidou a prožívala mnoho dlouhých smutných dnů. Přesto vždy pozvedala své přátele a rodinu a byla jimi pozvedána. Když jednou učila o Lehiově snu, řekla s jemným humorem: „Představuji si samu sebe na tomto obrázku na přímé a úzké cestě, jak se stále držím železné tyče, ovšem ležím zhroucena vyčerpáním přímo na cestě.“ V inspirovaném požehnání uděleném krátce před smrtí jí domácí učitel řekl, že Pán její život „přijal“. Donna plakala. Nikdy nepocítila, že je její osamělý život přijatelný. Ale Pán řekl, že přijme ty, kteří „[dodržují] své úmluvy s obětí“.24 V duchu Ho vidím, jak kráčí stezkou od stromu života, aby Donnu radostně pozvedl a dovedl domů.
Uvažujte o dalších, kteří, stejně jako Donna, plně zasvětili sami sebe tak, že jejich téměř postačuje:
Mnozí misionáři v Evropě a na podobných místech, kteří nehledě na neustálé odmítání nikdy nepřestávají nabízet své otlučené srdce.
Oni pionýři s ručními vozíky, kteří řekli, že ve svých nesmírných těžkostech dospěli k poznání Boha a že cena, již za to zaplatili, byla výsadou.
Otec, který dosáhl až na dno svých možností, ale stále nemohl ovlivnit rozhodnutí své dcery, mohl pouze pokleknout před Pánem a jako Alma prosit za své dítě.
Manželka, která nehledě na roky manželovy slabosti ho povzbuzovala, dokud mu v srdci nakonec nevzklíčilo semínko pokání. Řekla: „Snažila jsem se na něho hledět tak, jak Kristus hledí na mě.“
Manžel, jehož manželka léta trpěla oslabujícím psychickým problémem, ale pro něho to vždy byla „naše malá zkouška“ – nikdy „její nemoc“. V oblasti jejich manželství s ní snášel její soužení,25 stejně jako Krista v Jeho nekonečné oblasti „tížily“ naše „strasti“.26
Lidé ve 3. Nefim 17 krátce předtím, než se dostali do chrámu s Ježíšem, přežili zničení, pochybnosti a temnotu. Když mu hodiny naslouchali, vzrostla jejich únava natolik, že Mu nerozuměli. Když se chystal k odchodu, hleděli na Něj v slzách s tak naprostou touhou, že zůstal a požehnal jejich postižené a jejich děti. Dokonce Mu ani nerozuměli, ale více než cokoli jiného chtěli být s Ním. A tak zůstal. Jejich téměř bylo dostatečné.
Téměř je obzvláště dostatečné, když se naše oběť nějak podobá oběti Spasitele, jakkoli nedokonalí jsme. Nemůžeme skutečně cítit pravou lásku – Kristovu lásku k druhým – aniž bychom zakusili Jeho utrpení pro druhé, protože láska a utrpení jsou jen dvě strany téže skutečnosti. Když nás skutečně tíží utrpení druhých lidí, můžeme vejít ve „společnost utrpení jeho“27 natolik, abychom se stali Jeho spoludědici.
Kéž necouvneme, když zjistíme, jakou cenu musíme paradoxně zaplatit, abychom získali to, co je nakonec darem od Něho. Když se spojí Spasitelovo všechno s naším vším, zjistíme, že jsou nám nejenom odpuštěny hříchy – uvidíme jej, jak jest a budeme…, jako On jest.28 Miluji Ho. Chci být s Ním. Ve jménu Ježíše Krista, amen.