Čtvrté patro, poslední dveře
President Dieter F. Uchtdorf
Druhý rádce v Prvním předsednictvu
Bůh „odměňuje ty, kteří ho upřímně hledají“, a tak musíme klepat dál. Sestry, nevzdávejte to. Hledejte Boha celým srdcem.
Mé drahé sestry, drahé přítelkyně, jsme velmi požehnáni tím, že jsme se znovu shromáždili na této celosvětové konferenci pod vedením našeho drahého proroka a presidenta Thomase S. Monsona. Bratře presidente, máme Vás rádi a podporujeme Vás! A víme, že Vy máte rád sestry v Církvi.
Moc rád se účastním tohoto úžasného zasedání generální konference věnovaného sestrám v Církvi.
Sestry, když vás vidím, nemohu si pomoci a myslím na ženy, které měly v mém životě významný vliv: na mou babičku a maminku, které byly první, kdo přijal pozvání přijít a podívat se, o čem Církev vlastně je.1 A pak je tady má milovaná žena Harriet, do které jsem se zamiloval na první pohled. Pak je tady Harrietina matka, která přišla do Církve nedlouho poté, co kvůli rakovině ztratila manžela. A pak má sestra, dcera, vnučka a pravnučka – všechny na mě mají zušlechťující vliv. Vskutku mi vnášejí slunce do života. Inspirují mě k tomu, abych byl lepším člověkem a citlivějším církevním vedoucím. Můj život by bez nich byl úplně jiný!
Možná tou největší pokorou mě naplňuje vědomí toho, že jejich vliv se v celé Církvi milionkrát znásobuje díky schopnostem, talentům, inteligenci a svědectví žen víry, jako jste vy.
Některé z vás si možná myslíte, že tak velkého uznání nejste hodny. Možná se domníváte, že máte příliš malý význam na to, abyste mohly mít na druhé podstatnější vliv. Možná se ani nepovažujete za „ženu víry“, protože občas zápolíte s pochybnostmi či obavami.
Dnes bych chtěl promluvit ke každému, kdo někdy měl tyto pocity – což se nejspíše v nějakém okamžiku týkalo nás všech. Chtěl bych hovořit o víře – co to je, co dokáže a co nikoli, a co musíme udělat, aby moc víry začala působit v našem životě.
Co je víra
Víra je silné přesvědčení o něčem, čemu věříme – přesvědčení natolik silné, že nás přiměje udělat něco, co bychom jinak neudělali. „Víra znamená, že jsme si jisti tím, v co doufáme, a že jsme přesvědčeni o tom, co nevidíme.“2
Ačkoli to věřícím lidem dává smysl, pro nevěřící je to často matoucí. Kroutí hlavou a ptají se: „Jak si může být někdo jistý něčím, co nevidí?“ Je to pro ně důkazem toho, že náboženství je proti rozumu.
Nechápou, že existuje více možností, jak vidět, než jen očima, více možností, jak se dotýkat, než jen rukama, více možností, jak slyšet, než jen ušima.
Podobá se to zkušenosti jedné malé holčičky, která byla na procházce s babičkou. Děvčátku překrásně zněl ptačí zpěv, a tak babičku upozorňovala na všechny ty zvuky.
„Slyšíš to?“ ptala se holčička znovu a znovu. Ale její babička byla nedoslýchavá a nedokázala ty zvuky rozeznat.
Nakonec si k děvčátku klekla a řekla: „Promiň, zlatíčko. Babička už tak dobře neslyší.“
Rozčilená holčička vzala babiččin obličej do dlaní, upřeně se jí podívala do očí a řekla: „Babi, tak poslouchej pořádně!“
V tomto příběhu se skrývá poučení jak pro nevěřící, tak pro věřící. To, že něco neslyšíme, neznamená, že není nic k slyšení. Dva lidé mohou naslouchat témuž poselství nebo číst tentýž verš z písem, a jeden při tom možná pociťuje svědectví Ducha, zatímco ten druhý ne.
Na druhé straně – pokud svým blízkým ve snaze pomoci jim vnímat hlas Ducha a nezměrnou, věčnou a hlubokou krásu evangelia Ježíše Krista řekneme, aby „poslouchali pořádně“, nemusí to být ten nejužitečnější způsob.
Lepší rada – pro kohokoli, kdo chce prohloubit svou víru – možná je, aby poslouchal jinak. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom naslouchali hlasu, který promlouvá k našemu duchu, nikoli jen k uším. Učil: „Člověk, který nemá Ducha, nepřijímá věci, které pocházejí od Ducha Božího, ale považuje je za pošetilost a nerozumí jim, neboť se dají rozpoznat pouze skrze Ducha.“3 Nebo bychom se možná měli zamyslet nad slovy malého prince od Saint-Exupéryho, který řekl: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“4
Moc a meze víry
Občas není jednoduché vypěstovat si víru v duchovní věci, když žijeme ve fyzickém světě. Stojí to však za námahu, protože moc víry v našem životě může mít nesmírný vliv. Písma nás učí, že skrze víru byly učiněny světy, rozděleny vody, vzkříšeni mrtví a řeky a hory se pohnuly ze svého místa.5
Někdo se však může ptát: „Je-li víra tak mocná, proč nemohu dostat odpověď na upřímnou modlitbu? Nepotřebuji, aby se rozdělilo moře nebo pohnula hora. Prostě jen potřebuji, aby má nemoc odezněla nebo aby si rodiče navzájem odpustili nebo aby se mi u dveří objevil věčný společník s kyticí v jedné ruce a zásnubním prstenem ve druhé. Proč toto má víra nezmůže?“
Víra je mocná a často z ní opravdu plynou zázraky. Ale bez ohledu na to, kolik víry máme, jsou dvě věci, které nedokáže. Zaprvé – nemůže narušit svobodu jednání druhé osoby.
Jedna žena se celá léta modlila, aby se její svéhlavá dcera vrátila do Kristova stáda, a byla zklamaná, když její modlitby zůstávaly zdánlivě nezodpovězené. Obzvláště ji to bolelo tehdy, když slyšela příběhy o jiných marnotratných dětech, které činily pokání.
Problém nespočíval v nedostatku modliteb či víry. Bylo jen třeba, aby pochopila, že ačkoli to může být pro našeho Otce v nebi nesmírně bolestné, nebude nikoho nutit, aby si zvolil cestu spravedlivosti. Bůh v předsmrtelném světě nenutil své děti, aby Ho následovaly. Oč méně nás k tomu bude nutit nyní, na naší cestě touto smrtelností?
Bůh bude vybízet a přesvědčovat. Bůh bude neúnavně s láskou, inspirací a povzbuzením podávat pomocnou ruku. Ale Bůh nebude nikdy nutit – to by podkopalo Jeho veliký plán pro náš věčný růst.
To druhé, co víra nedokáže, je vnutit Bohu naši vůli. Nemůžeme Boha donutit, aby vyhověl našim tužbám – bez ohledu na to, nakolik jsou podle nás správné či jak upřímně se modlíme. Zamyslete se nad zkušeností Pavla, který mnohokrát prosil Pána o úlevu v určité osobní zkoušce, kterou nazýval „ostnem v těle“. Ale nebyla to Boží vůle. Pavel si nakonec uvědomil, že jeho zkouška je požehnáním, a děkoval Bohu za to, že jeho modlitby nezodpověděl tak, jak doufal.6
Důvěra a víra
Ne, účelem víry není Boží vůli změnit, ale umožnit nám podle Boží vůle jednat. Víra je důvěra – důvěra, že Bůh vidí to, co my nevidíme, a ví, co my nevíme.7 Někdy mít důvěru ve svou vlastní vizi a úsudek nestačí.
Tomu jsem se naučil jako pilot letadla ve dnech, kdy jsem musel vletět do husté mlhy či mraků a viděl jsem dopředu jen na pár metrů. Musel jsem se spoléhat na přístroje, které mi říkaly, kde jsem a kam mířím. Musel jsem naslouchat hlasu z letového dispečinku. Musel jsem se řídit pokyny někoho, kdo měl přesnější informace než já. Někoho, koho jsem neviděl, ale komu jsem se musel naučit důvěřovat. Někoho, kdo viděl to, co jsem já neviděl. Abych bezpečně dorazil do cíle, musel jsem důvěřovat a následně podle toho jednat.
Víra znamená, že důvěřujeme nejen v Boží moudrost, ale také v Jeho lásku. Znamená to věřit, že Bůh nás dokonale miluje a že vše, co dělá – že každé požehnání, které nám dává, a každé požehnání, které na určitou dobu zadržuje – je pro naše věčné štěstí.8
Máme-li takovouto víru, tak i když nerozumíme tomu, proč se určité věci dějí nebo proč některé modlitby zůstávají nezodpovězeny, můžeme si být jisti, že nakonec vše bude dávat smysl. „Milujícím Boha [budou] všecky věci napomáh[at] k dobrému.“9
Všechno bude napraveno. Všechno bude v pořádku.
Můžeme si být jisti, že odpovědi přijdou, a můžeme se spolehnout, že s nimi budeme nejen spokojeni, ale že nás ohromí milost, milosrdenství, štědrost a láska, kterou k nám, ke svým dětem, Nebeský Otec chová.
Klepejte dál
Do té doby budeme kráčet podle své víry, ať již je jakákoli,10 a usilovat o to, abychom ji vždy prohlubovali. Někdy to není jednoduchý úkol. Těm, kteří jsou netrpěliví, neteční či lehkovážní, se může zdát víra nepolapitelná. Ti, kteří se nechají snadno odradit či rozptýlit, s ní asi získají zkušenost jen sotva. Víra přichází k pokorným, pilným a vytrvalým.
Přichází k těm, kteří platí cenu věrnosti.
Tuto pravdu dokládá zážitek dvou mladých misionářů v Evropě, kteří sloužili v oblasti, kde docházelo jen k málo křtům obrácených. Podle mě by se dalo pochopit, kdyby měli pocit, že to, co dělají, toho na situaci moc nezmění.
Ale tito dva misionáři měli víru a byli oddaní. Zastávali postoj, že pokud si nikdo nevyslechne jejich poselství, nebude to proto, že tomu nevěnovali své nejlepší úsilí.
Jednoho dne měli pocit, že mají oslovit obyvatele udržovaného čtyřpatrového bytového domu. Začali v přízemí a zaklepali na každé dveře ve snaze předat své spásné poselství o Ježíši Kristu a o Znovuzřízení Jeho Církve.
V přízemí si je nikdo nevyslechl.
Jak jednoduché by bylo říci: „Snažili jsme se. Už toho nechme. Pojďme zkusit jiný dům.“
Ale tito dva misionáři měli víru a byli ochotní pracovat, a tak zaklepali na každé dveře ve druhém patře.
A zase si je nikdo nechtěl vyslechnout.
Ve třetím patře to bylo stejné. A také ve čtvrtém – tedy dokud nezaklepali na poslední dveře ve čtvrtém patře.
Když se dveře otevřely, usmála se na ně mladá dívka a požádala je, aby počkali, že o nich řekne mamince.
Její matce bylo pouhých 36 let, nedávno přišla o manžela a na mormonské misionáře neměla vůbec náladu. A tak dceři řekla, ať je pošle pryč.
Ale dcerka ji snažně prosila. Ti dva mladí muži jsou tak sympatičtí, říkala. A bude to trvat jen pár minut.
A tak matka neochotně souhlasila. Misionáři předali své poselství a dali matce na přečtení jednu knihu – Knihu Mormonovu.
Když odešli, tato matka se rozhodla, že si přečte alespoň několik stránek.
Za pár dní přečetla knihu celou.
Zanedlouho tato úžasná rodina, v níž byl jen jeden rodič, vstoupila do vod křtu.
Když tato malá rodina navštěvovala místní sbor v německém Frankfurtu, povšiml si jeden mladý jáhen krásy jedné z oněch dcer a pomyslel si: „Tihle misionáři odvádějí skutečně skvělou práci!“
Ten mladý jáhen se jmenoval Dieter Uchtdorf. A ta okouzlující mladá žena – ta, která prosila maminku, aby si vyslechla misionáře – má nádherné jméno Harriet. Když mě nyní doprovází na cestách, všichni, kteří se s ní setkávají, ji mají rádi. Žehná životu mnoha lidí díky své láce k evangeliu a svému jiskrnému charakteru. Je vskutku sluncem mého života.
Jak často jsem pozdvihl srdce s vděčností za ony dva misionáře, kteří se nezastavili v přízemí! Jak často si v srdci cením jejich víry a práce! Jak často jsem děkoval za to, že šli dál – až do čtvrtého patra, k posledním dveřím!
Bude vám otevřeno
Pamatujme při svém hledání trvalé víry a při svém úsilí spojit se s Bohem a s Jeho záměry na Pánovo zaslíbení: „Tlucte, a bude vám otevříno.“11
Vzdáme to poté, co zaklepeme na jedny či dvoje dveře? V jednom či dvou patrech?
Nebo budeme hledat dál, dokud se nedostaneme do čtvrtého patra, k posledním dveřím?
Bůh „odměňuje ty, kteří ho upřímně hledají“,12 ale tato odměna obvykle nečeká za prvními dveřmi. A tak musíme klepat dál. Sestry, nevzdávejte to. Hledejte Boha celým srdcem. Uplatňujte víru. Kráčejte ve spravedlivosti.
Slibuji, že pokud to budete dělat – dokonce až do čtvrtého patra, k posledním dveřím – získáte odpovědi, které hledáte. Naleznete víru. A jednoho dne budete naplněny světlem, které bude „jasnější a jasnější, až přijde dokonalý den“.13
Mé milované sestry v Kristu, Bůh je skutečný.
On žije.
Miluje vás.
Zná vás.
Rozumí vám.
Zná nevyslovené vroucí prosby vašeho srdce.
Nezříká se vás.
Neopustí vás.
Je mým svědectvím a apoštolským požehnáním pro každou z vás, abyste tuto vznešenou pravdu pocítily v srdci a v mysli samy pro sebe. Žijte ve víře, drahé přítelkyně, drahé sestry, a Pán, náš Bůh, vám přidá tisíckrát více a požehná vám tak, jak slíbil!14
Zanechávám vám svou víru, své přesvědčení a jisté a neotřesitelné svědectví o tom, že toto je dílo Boží. V posvátném jménu našeho milovaného Spasitele Ježíše Krista, amen.