Svátost nám může pomoci stát se svatými

Starší Peter F. Meurs

Sedmdesátník

Přemýšlejme o pěti způsobech, jak můžeme zvýšit účinek a moc, jež má naše pravidelná účast na posvátném obřadu svátosti.

Jedna z mých nejranějších vzpomínek se týká shromáždění svátosti konaného u nás doma ve Warrnamboolu v Austrálii. Naši odbočku navštěvovalo 10–15 lidí a můj otec, jeden ze tří nositelů kněžství, měl pravidelně příležitost žehnat svátost. Pamatuji si pocity, které jsem měl, když otec pokorně a pečlivě četl slova modliteb svátosti. Hlas se mu často chvěl, když pociťoval Ducha. Občas se musel odmlčet, aby své emoce ovládl, než modlitbu dokončil.

Jako pětiletý chlapec jsem plně nechápal význam toho, co bylo řečeno nebo vykonáno; věděl jsem však, že se děje něco zvláštního. Pociťoval jsem pokojný a uklidňující vliv Ducha Svatého, zatímco můj otec přemítal o lásce, kterou k nám chová Spasitel.

Spasitel učil: „Toto budete vždy činiti těm, kteří činí pokání a jsou pokřtěni ve jménu mém; a budete to činiti na památku krve mé, kterou jsem za vás prolil, abyste mohli Otci dosvědčiti, že na mne vždy pamatujete. A budete-li na mne vždy pamatovati, budete míti Ducha mého, aby byl s vámi.“ (3. Nefi 18:11.)

Vyzývám každého z nás, abychom přemýšleli o pěti způsobech, jak můžeme zvýšit účinek a moc, jež má naše pravidelná účast na posvátném obřadu svátosti – obřadu, který nám může pomoci stát se svatými.

1. Připravujme se s předstihem

Na shromáždění svátosti se můžeme začít připravovat dlouho předtím, než začne. Vhodnou dobou k přemítání o našem duchovním pokroku a k přípravě může být sobota.

Na naší cestě k tomu, abychom se stali takovými, jako je Nebeský Otec, je smrtelnost nezbytným darem. Nutně zahrnuje zkoušky a těžkosti, které nám poskytují příležitosti k tomu, abychom se měnili a rostli. Král Beniamin učil, že „přirozený člověk je nepřítelem Boha … a bude na věky věků, ledaže se poddá nutkáním Svatého Ducha a odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána“. (Mosiáš 3:19.) Účast na obřadu svátosti nám poskytuje příležitost plněji poddávat své srdce a duši Bohu.

V rámci přípravy se naše srdce stane zlomeným, když vyjadřujeme vděčnost za Kristovo Usmíření, činíme pokání z chyb a nedostatků a žádáme Otce o pomoc v úsilí stát se více takovými, jako je On. Poté se můžeme těšit na příležitost, kterou nám poskytuje svátost, abychom pamatovali na Jeho oběť a obnovili své závazky plynoucí ze smluv, které jsme uzavřeli.

2. Přicházejme brzy

Obřad svátosti pro nás může být silnějším zážitkem, když na shromáždění přijdeme v dostatečném předstihu a budeme přemítat během preludia.

Přicházejme na shromáždění svátosti brzy

President Boyd K. Packer učil: „Uctivě hrané preludium je výživou pro ducha. Přivolává inspiraci.“¹ „Toto není doba,“ vysvětlil president Russell M. Nelson, „pro konverzaci nebo předávání vzkazů, ale chvíle meditace naplněná modlitbou, při které se vedoucí i členové na svátost duchovně připravují.“²

3. Zpívejme písně ke svátosti a učme se z jejich slov

Píseň ke svátosti je pro náš prožitek týkající se svátosti obzvláště důležitá. Hudba povznáší naše myšlenky a pocity. Vliv písně ke svátosti se dokonce ještě více posiluje, když se soustředíme na její slova a na mocnou nauku, které učí. Ze slov jako například „mukám ses podrobit sám neváhal“³, „kéž přicházíme s jistotou, že naše srdce, ruce čisté jsou“⁴ či „jak krásný … je plán Vykoupení, jenž … milost naplní,“⁵ se toho můžeme hodně naučit.

Zpívejme náboženské písně a učme se z nich

Soustřeďme se na slova náboženských písní

Když při přípravě na přijímání symbolů svátosti zpíváme náboženskou píseň, její slova se mohou stát součástí našeho smluvního závazku. Vezměte například v úvahu slova: „V srdci nám dnes ulpívá ta prosba upřímná o sílu přijmout vůli Tvou a sloužit s odvahou.“⁶

4. Účastněme se duchovně modliteb svátosti (viz Moroni 4–5)

Místo toho, abychom přestali vnímat ona známá slova modliteb svátosti, můžeme se z nich mnohému naučit a mnohé pocítit, když se jich budeme duchovně účastnit tím, že se zamyslíme nad závazky a souvisejícími požehnáními obsaženými v těchto posvátných modlitbách.

Chléb a voda jsou žehnány a posvěcovány pro naši duši. Připomínají nám Spasitelovu oběť a to, že On nám může pomoci stát se svatými.

Modlitby vysvětlují, že chléb přijímáme na památku těla Syna, které dal jako výkupné, aby všichni měli nárok na vzkříšení, a vodu pijeme na památku krve Syna, kterou ochotně prolil, abychom mohli být vykoupeni pod podmínkou pokání.

Modlitby uvádějí smlouvy slovy „že jsou ochotni“. (Moroni 4:3.) Tato slova v sobě chovají velikou potenciální moc. Jsme ochotni sloužit a zapojit se? Jsme ochotni se změnit? Jsme ochotni postavit se svým slabostem? Jsme ochotni pomáhat a žehnat druhým? Jsme ochotni důvěřovat Spasiteli?

Když jsou pronesena zaslíbení a když svátost přijímáme, v srdci potvrzujeme, že jsme ochotni:

vzít na sebe jméno Ježíše Krista,
snažit se dodržovat všechna Jeho přikázání
a vždy na Něj pamatovat.

V závěru modlitby je uvedena nádherná výzva a zaslíbení: „Aby mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s nimi.“ (Moroni 4:3.)

Pavel napsal: „Ovoce pak Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost [a] středmost.“ (Galatským 5:22–23.) Když dodržujeme své smlouvy, jsou nám dostupná nádherná požehnání a dary.

5. Přemítejme o Něm a pamatujme na Něho při roznášení symbolů svátosti

Uctivé okamžiky, během nichž nositelé kněžství roznášejí svátost, se pro nás mohou stát posvátnými.

Zatímco je roznášen chléb, můžeme přemítat o tom, že ve vrcholném skutku lásky k nám na sebe Spasitel vzal „smrt, aby mohl uvolniti pouta smrti, jež spoutávají lid jeho“. (Alma 7:12.)

Můžeme pamatovat na velkolepé požehnání vzkříšení, které „přijde ke všem, … jak k porobeným, tak k svobodným, jak k mužům, tak k ženám, jak k zlovolným, tak ke spravedlivým; a dokonce ani jeden vlas z hlavy jejich nebude ztracen; ale vše bude znovuzřízeno do své dokonalé schránky“. (Alma 11:44.)

Během roznášení vody můžeme pamatovat na tuto Spasitelovu prosbu:

„Viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání; …

Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti.“ (NaS 19:16, 18.)

Pamatujeme na to, že Spasitel vzal „na sebe slabosti [naše], aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí [našich]“. (Alma 7:12.)

Když se poté zamyslíme nad svým prožitkem během obřadu svátosti, můžeme si položit tyto otázky:

Co budu tento týden dělat, abych se na svátost lépe připravil?
Mohl bych více přispívat k uctivosti a ke zjevení, jež mohou provázet úvodní část shromáždění svátosti?
Jaké nauce nás učila píseň ke svátosti?
Co jsem slyšel a pociťoval, když jsem naslouchal modlitbám svátosti?
O čem jsem přemýšlel, když se svátost roznášela?

Starší David A. Bednar učil: „Obřad svátosti je svatou a opakující se výzvou, abychom činili upřímné pokání a byli duchovně obnoveni. Úkon přijímání svátosti sám o sobě hříchy neodpouští. Když se ale svědomitě připravujeme a účastníme se tohoto obřadu se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem, pak zaslíbení zní, že můžeme mít vždy Ducha Páně, aby byl s námi. A skrze posvěcující moc Ducha Svatého jakožto našeho stálého společníka si můžeme vždy udržovat odpuštění hříchů.“⁷

Svědčím o tom, že když prohloubíme svou připravenost a duchovní účast na obřadu svátosti, bude nám dostupná hojnost požehnání. Dále svědčím o tom, že tato požehnání jsou nám dostupná díky lásce našeho Otce v nebi a nekonečné smírné oběti Jeho Milovaného Syna, Ježíše Krista. V Jeho posvátném jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.