Pokání – radostné rozhodnutí
Starší Dale G. Renlund
Kvorum Dvanácti apoštolů
Pokání je nejen možné, ale díky našemu Spasiteli také radostné.
Drazí bratři a sestry, když mi bylo 12 let, bydlela naše rodina v Göteborgu, pobřežním městě v jižním Švédsku. Rád bych dodal, že z téhož města pochází náš drahý přítel, starší Per G. Malm,1 který letos v létě zemřel. Stýská se nám po něm. Jsme vděčni za jeho ušlechtilost a vznešenou službu a za příklad jeho naprosto úžasné rodiny. A s vírou se modlíme, aby jim Bůh požehnal svými nejvybranějšími požehnáními.
Před padesáti lety jsme navštěvovali shromáždění ve velikém přestavěném domě. Jednu neděli mě kamarád Steffan,2 jediný další jáhen v odbočce, přivítal na shromáždění s neskrývaným nadšením. Šli jsme do přídavných prostor u kaple a Steffan vytáhl z kapsy velkou petardu a zápalky. V návalu mladického siláctví jsem petardu vzal a zapálil jsem dlouhou zápalnou šňůrku. Měl jsem v úmyslu šňůrku uhasit, než petarda vybuchne. Když jsem si však přitom popálil prsty, petardu jsem upustil. Se Steffanem jsme s hrůzou sledovali, jak šňůrka hoří dál.
Petarda vybuchla a přídavné prostory i kapli zaplnil sirnatý dým. Rychle jsme posbírali rozptýlené zbytky petardy a ve snaze zbavit se zápachu jsme otevřeli okna. Naivně jsme doufali, že si nikdo ničeho nevšimne. Naštěstí se nikdo nezranil a nebyla způsobena žádná škoda.
Členové přicházející na shromáždění si ovšem silného zápachu všimli. Nebylo možné si ho nevšimnout. Zápach narušoval posvátnou povahu shromáždění. Jelikož jsme měli jen velmi málo nositelů Aronova kněžství, svátost jsem – snad jen díky dočasnému vytěsnění události – roznesl, ale necítil jsem se hoden toho, abych ji přijal. Když mi nabídli podnos se svátostí, nevzal jsem si ani chléb, ani vodu. Cítil jsem se hrozně. Styděl jsem se a věděl jsem, že to, co jsem udělal, urazilo Boha.
Po shromáždění mě president odbočky, Frank Lindberg, vážený postarší muž s šedivými vlasy, požádal, abych šel do jeho kanceláře. Když jsem se posadil, laskavě na mě pohlédl a řekl, že si všiml, že jsem nepřijal svátost. Zeptal se mě proč. Domnívám se, že věděl proč. Byl jsem přesvědčený, že všichni věděli, co jsem udělal. Když jsem mu o tom řekl, zeptal se mě, jak se cítím. Se slzami v očích jsem mu zajíkavě řekl, že je mi to líto a že vím, že jsem zklamal Boha.
President Lindberg otevřel opotřebovaný výtisk Nauky a smluv a požádal mě, abych přečetl několik podtržených veršů. Nahlas jsem tyto verše přečetl:
„Vizte, ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.
Podle toho můžete poznati, činí-li člověk pokání z hříchů svých – vizte, vyzná je a zanechá jich.“3
Nikdy nezapomenu na soucitný úsměv presidenta Lindberga, když jsem se na něj poté, co jsem dočetl, podíval. Pohnutým hlasem mi řekl, že má pocit, že mohu opět začít přijímat svátost. Když jsem z kanceláře odcházel, pociťoval jsem nepopsatelnou radost.
Taková radost je jedním z přirozených výsledků pokání. Slova činit pokání znamenají „následně pochopit“ a naznačují „změnu“.4 Švédsky se to řekne omvänd a znamená to jednoduše „obrátit se“.5 Křesťanský spisovatel C. S. Lewis psal o tom, že změnu potřebujeme a jak jí můžeme dosáhnout. Uvedl, že pokání zahrnuje „navrácení na správnou cestu. Chybný součet můžeme opravit,“ řekl, „ale jen tak, že se vrátíme zpět, dokud nenajdeme chybu, a poté se znovu vydáváme z tohoto bodu – nikdy nelze prostě jen jít dál.“6 Změna chování a návrat na „správnou cestu“ jsou součástí pokání, avšak pouze součástí. Opravdové pokání zahrnuje také obrácení srdce a vůle k Bohu a zřeknutí se hříchu.7 Jak je vysvětleno v Ezechielovi, činit pokání znamená odvrátit se od hříchu, konat právo a spravedlnost, vrátit zástavu a žít podle ustanovení života a nepáchat nepravosti.8
Avšak ani to není úplný výčet. Není v něm správně označena moc, která vůbec pokání umožňuje – smírná oběť našeho Spasitele. Opravdové pokání musí zahrnovat víru v Pána Ježíše Krista; víru, že On nás může změnit; víru, že nám může odpustit; a víru, že nám může pomoci vyvarovat se dalších chyb. Takováto víra činí Jeho Usmíření v našem životě účinným. Když „následně pochopíme“ a se Spasitelovou pomocí „se obrátíme“, můžeme pocítit naději v Jeho zaslíbení a radost z odpuštění. Bez Vykupitele se přirozená naděje a radost vytratí a pokání se stává jen ubohou změnou chování. Pokud však uplatníme víru v Něj, budeme obráceni k Jeho schopnosti a ochotě odpouštět hřích.
President Boyd K. Packer na své poslední generální konferenci v dubnu 2015 potvrdil nadějeplná zaslíbení pokání. Uzdravující moc Spasitelova Usmíření popsal slovy, která považuji za esenci moudrosti získané za padesát let apoštolské služby. President Packer řekl: „Usmíření nezanechává žádné šrámy, žádné stopy. Co je spraveno, je spraveno. … Zkrátka uzdravuje; a to, co uzdravuje, zůstává uzdraveno.“9
Dále řekl:
„Usmíření, jež může napravit každého z nás, nezanechává žádné šrámy. To znamená, že bez ohledu na to, co jsme udělali nebo kde jsme nebo jak se co stalo, pokud budeme činit opravdové pokání, On nám slibuje, že nás usmíří. A když nás usmířil, tak je vše vyřešeno. …
Usmíření … může smýt všechna poskvrnění bez ohledu na to, jak závažná jsou, jak dlouho již trvají nebo jak často jsme je opakovali.“10
Dosah Spasitelova Usmíření je pro vás i pro mne svou šíří a hloubkou nekonečný. Nikdy nám však nebude nuceno. Jak vysvětlil prorok Lehi, poté, co jsme „dostatečně poučeni“, abychom „rozeznali dobro od zla“,11 jsme „svobodni, [abychom] si zvolili svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí, nebo [abychom] si zvolili zajetí a smrt“.12 Jinými slovy, pokání je rozhodnutí.
Můžeme se rozhodnout jinak – a někdy to i děláme. Taková rozhodnutí se nemusí zdát ve své podstatě špatná, avšak brání nám v tom, abychom byli skutečně kajícní, a tím nám znemožňují usilovat o opravdové pokání. Můžeme se například rozhodnout, že budeme obviňovat druhé. Jako dvanáctiletý chlapec v Göteborgu jsem mohl obvinit Steffana. To on byl tím, kdo na shromáždění přinesl velkou petardu a zápalky. Avšak obviňování druhých, i když je ospravedlněné, nám umožňuje omlouvat naše chování. Když to děláme, přesouváme zodpovědnost za své činy na druhé. Když je zodpovědnost přesunuta, snižuje to naši potřebu i schopnost jednat. Děláme tak ze sebe spíše pronásledované oběti, a nikoli činitele schopné nezávislého jednání.13
Další rozhodnutí, které nám brání činit pokání, je zlehčování našich chyb. V případě petardy v Göteborgu nebyl nikdo zraněn, nebyla způsobena žádná trvalá škoda a shromáždění proběhlo. Bylo by snadné říct, že nebyl důvod činit pokání. Avšak zlehčování našich chyb, i když nejsou zjevné žádné okamžité následky, nám odebírá motivaci ke změně. Takovéto uvažování nám brání v tom, abychom si uvědomili, že naše chyby a hříchy mají věčné důsledky.
Dále si můžeme myslet, že na našich hříších nezáleží, protože Bůh nás miluje bez ohledu na to, co děláme. Je lákavé uvěřit tomu, čemu lstivý Nehor učil lid Zarahemlův: „Že veškeré lidstvo má býti spaseno posledního dne a že se nemusejí báti ani chvěti … a nakonec všichni lidé mají míti věčný život.“14 Avšak tato svůdná myšlenka je zavádějící. Ano, Bůh nás miluje. Ale záleží Mu na tom, co děláme – a i nám na tom záleží. Dal nám jasné pokyny ohledně toho, jak se máme chovat. Říkáme jim přikázání. Jeho souhlas a náš věčný život závisejí na našem chování, včetně naší ochoty pokorně usilovat o opravdové pokání.15
Když se rozhodneme oddělit Boha od Jeho přikázání, tak se také zříkáme opravdového pokání. Koneckonců, kdyby svátost nebyla posvátná, nezáleželo by na tom, že zápach z petardy narušoval göteborgské shromáždění svátosti. Dávejme si pozor na přehlížení hříšného chování tím, že bychom podkopávali nebo zavrhovali Boha jako autora Jeho přikázání. Opravdové pokání vyžaduje, abychom uznali božskost Spasitele a pravdivost Jeho díla v posledních dnech.
Místo hledání výmluv si zvolme pokání. Skrze pokání můžeme přijít sami k sobě, tak jako marnotratný syn v podobenství,16 a přemítat o věčném významu svých skutků. Když porozumíme tomu, jak naše hříchy mohou ovlivnit naše věčné štěstí, tak nejen že se staneme skutečně kajícnými, ale také budeme usilovat o to, abychom se stali lepšími. Když budeme čelit pokušení, s větší pravděpodobností si položíme následující otázky – slovy Williama Shakespeara:
Čeho dosáhnu, když získám to, oč jsem usiloval?
Snu, nádechu, záblesku pomíjivé radosti.
Kdo koupí si minutu veselí, aby týden bědoval,
či prodá věčnost, aby získal hračku?17
Pokud jsme ztratili ze zřetele věčnost kvůli hračce, můžeme se rozhodnout činit pokání. Díky Usmíření Ježíše Krista máme další šanci. Metaforicky řečeno, onu hračku, kterou jsme si nejprve nerozvážně zakoupili, můžeme vyměnit, a díky tomu znovu obdržet naději věčnosti. Jak Spasitel vysvětlil: „Neboť, vizte, Pán, váš Vykupitel, vytrpěl smrt v těle; pročež on vytrpěl bolest všech lidí, aby všichni lidé mohli činiti pokání a přijíti k němu.“18
Ježíš Kristus může odpustit, protože zaplatil cenu za naše hříchy.19
Náš Vykupitel se rozhoduje odpouštět díky svému nedostižnému soucitu, milosrdenství a lásce.
Náš Spasitel nám chce odpouštět, protože je to jedna z Jeho božských vlastností.
A jako Dobrý pastýř, kterým nám je, se raduje, když se rozhodneme činit pokání.20
Zatímco kvůli svým skutkům pociťujeme zármutek podle Boha,21 když se rozhodneme činit pokání, okamžitě přizveme do svého života Spasitele. Jak učil Amulek: Vyjděte a nezatvrzujte „již déle srdce své; neboť vizte, nyní je doba a den spasení vašeho; a tudíž, budete-li činiti pokání a nebudete-li zatvrzovati srdce své, veliký plán vykoupení se pro vás bude ihned uskutečňovati“.22 Můžeme pociťovat zármutek podle Boha nad tím, co jsme udělali, a současně pociťovat radost z toho, že nám Spasitel pomáhá.
Skutečnost, že můžeme činit pokání, je onou dobrou zprávou evangelia!23 Vina může být „zahlazena“.24 Můžeme být naplněni radostí, získat odpuštění hříchů a mít „pokoj svědomí“.25 Můžeme být osvobozeni od pocitů zoufalství a od poroby hříchu. Můžeme být naplněni podivuhodným světlem Božím a již nebýt trýzněni.26 Pokání je nejen možné, ale díky našemu Spasiteli také radostné. Stále si pamatuji pocity, které mě zaplavily v kanceláři presidenta odbočky po příhodě s petardou. Věděl jsem, že mi bylo odpuštěno. Pocity viny se vytratily, opustila mne skleslost a mé srdce bylo lehké.
Bratři a sestry, v závěru této konference vás vyzývám, abyste v životě pociťovali více radosti – radosti z poznání, že Usmíření Ježíše Krista je skutečné; radosti ze Spasitelovy schopnosti, ochoty a touhy odpouštět; a radosti z rozhodnutí činit pokání. Řiďme se Spasitelovým pokynem, že máme čerpat vodu „s radostí z studnic … spasení“.27 Kéž se rozhodneme činit pokání, zanechat svých hříchů a obrátit své srdce a vůli tak, abychom následovali Spasitele. Svědčím o tom, že On skutečně žije. Jsem svědkem a opakovaným příjemcem Jeho nedostižného soucitu, milosrdenství a lásky. Modlím se o to, abyste se mohli těšit z vykupujících požehnání Jeho Usmíření nyní – a pak znovu a znovu a znovu po celý svůj život,28 tak jako já. Ve jménu Ježíše Krista, amen.