Nauka Kristova

Brian K. Ashton

Druhý rádce v Generálním předsednictvu Nedělní školy

Nauka Kristova nám umožňuje mít přístup k duchovní moci, jež nás pozvedne ze současného duchovního stavu do stavu, v němž se můžeme stát dokonalými.

Ježíšova návštěva u Nefitů po Jeho Vzkříšení byla pečlivě zorganizována, aby nás naučila tomu nejdůležitějšímu. Začala svědectvím Otce, že Ježíš je Jeho „milovaný Syn, v němž se [Mu] dobře zalíbilo“.¹ Pak sestoupil sám Ježíš, svědčil o své smírné oběti² a vyzval lid, aby „s jistotou“ poznal, že je Kristus, tím, že předstoupí a pocítí ránu v Jeho boku a stopy hřebů v Jeho rukou a nohou.³ Tato svědectví nezpochybnitelně potvrdila, že Ježíš dokonal Usmíření a že Otec naplnil své zaslíbení, že poskytne Spasitele. Ježíš pak Nefity učil, jak získat všechna požehnání Otcova plánu štěstí, jež jsou dostupná díky Spasitelovu Usmíření, tím, že je učil nauce Kristově.⁴

Mé dnešní poselství se soustředí na nauku Kristovu. Písma definují nauku Kristovu jako používání víry v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření, činění pokání, křest, přijetí daru Ducha Svatého a vytrvání do konce.⁵

Nauka Kristova nám umožňuje získat požehnání Kristova Usmíření

Kristovo Usmíření vytváří podmínky, díky nimž se můžeme spoléhat na „zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše“,⁶ být „v něm zdokonalováni“,⁷ obdržet každou dobrou věc⁸ a získat věčný život.⁹

Kristova nauka je naproti tomu prostředkem – jediným prostředkem – k získání všech požehnání, jež jsou nám díky Ježíšovu Usmíření dostupná. Právě nauka Kristova nám umožňuje mít přístup k duchovní moci, jež nás pozvedne ze současného duchovního stavu do stavu, v němž se můžeme stát dokonalými jako Spasitel.¹⁰ Starší D. Todd Christofferson o tomto procesu učil: „Znovuzrození je, na rozdíl od zrození fyzického, spíše proces než jediná událost. A zapojení se do tohoto procesu je hlavním účelem smrtelnosti.“¹¹

Podívejme se na jednotlivé prvky nauky Kristovy.

Zaprvé – víra v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření. Proroci učí, že víra začíná slyšením slova Kristova.¹² Slova Kristova svědčí o Jeho smírné oběti a říkají nám, jak můžeme získat odpuštění, požehnání a oslavení.¹³

Poté, co slyšíme slova Kristova, používáme víru tak, že se rozhodujeme řídit Spasitelovým učením a příkladem.¹⁴ Nefi učil, že musíme spoléhat „cele … na zásluhy [Krista], který má moc ke spasení“.¹⁵ Jelikož Ježíš byl v předsmrtelné existenci Bohem,¹⁶ vedl život bez hříchu¹⁷ a během Usmíření uspokojil pro vás i pro mě všechny požadavky spravedlnosti,¹⁸ má moc a klíče uskutečnit vzkříšení všech lidí¹⁹ a umožnil, aby milost, pod podmínkou pokání, přemohla spravedlnost.²⁰ Když pochopíme, že skrze Kristovy zásluhy můžeme získat milost, dokážeme „míti víru ku pokání“.²¹ Spoléhat se cele na Kristovy zásluhy pak znamená důvěřovat, že udělal vše nezbytné pro naše spasení, a pak podle této důvěry jednat.²²

Díky víře se také přestáváme tolik zaobírat tím, co si o nás myslí druzí, a začínáme se mnohem více starat o to, co si o nás myslí Bůh.

Zadruhé – pokání. Samuel Lamanita učil: „A jestliže uvěříte ve jméno jeho, budete činiti pokání ze všech hříchů svých.“²³ Pokání je vzácný dar od našeho Nebeského Otce a je umožněn díky oběti Jeho Jednorozeného Syna. Je to proces, jejž nám Otec dal a jímž měníme čili obracíme své myšlenky, skutky a samotnou svou bytost, abychom se stávali více a více takovými, jako je Spasitel.²⁴ Není jen pro velké hříchy; je to každodenní proces sebehodnocení a zdokonalování,²⁵ jenž nám pomáhá překonat naše hříchy, nedokonalosti, slabosti a nedostatky.²⁶ Pokáním se stáváme „pravými následovníky“ Krista, což nás naplňuje láskou²⁷ a zahání všechnu bázeň.²⁸ Pokání není záložním plánem pro případ, že by náš plán žít dokonale nevyšel.²⁹ Ustavičné pokání je jedinou cestou, jež nám může přinést trvalou radost a umožnit nám opět žít s Nebeským Otcem.

Pokáním se stáváme poslušnými a poddajnými Boží vůli. To samo však nestačí. Uznání Boží dobrotivosti a naší nicotnosti,³⁰ spolu s co největším úsilím chovat se v souladu s Boží vůlí,³¹ nám přináší do života milost.³² Milost je božská pomoc neboli síla udělovaná skrze milosrdenství a lásku Krista ke konání dobrých skutků, jež bychom jinak, pokud bychom byli odkázáni jen na vlastní sílu, nedokázali nikdy vykonat.³³ Jelikož v pokání jde o snahu stát se takovými, jako je Spasitel, což sami nedokážeme, potřebujeme k provedení nezbytných změn v životě naléhavě Spasitelovu milost.

Při pokání nahrazujeme staré, nespravedlivé chování, slabosti, nedokonalosti a strachy novým chováním a přesvědčením, jež nás přibližují ke Spasiteli a pomáhají nám stát se takovými, jako je On.

Zatřetí – křest a svátost. Prorok Mormon učil, že „prvotinami pokání je křest“.³⁴ Aby bylo pokání úplné, musí být spojeno s obřadem křtu vykonaným někým, kdo je držitelem Boží kněžské pravomoci. Smlouvy, které členové Církve uzavírají při křtu a při jiných příležitostech, obnovujeme přijímáním svátosti.³⁵

Při obřadu křtu a svátosti se zavazujeme, že budeme dodržovat Otcova a Synova přikázání, vždy pamatovat na Krista a že budeme ochotni vzít na sebe Kristovo jméno (neboli Jeho dílo a vlastnosti³⁶).³⁷ Spasitel se na oplátku zavazuje, že nám odpustí neboli promine hříchy³⁸ a bude na nás hojněji vylévat svého Ducha.³⁹ Kristus také slibuje, že nás připraví na věčný život tím, že nám pomůže stát se takovými, jako je On.⁴⁰

Douglas D. Holmes, první rádce v Generálním předsednictvu Mladých mužů, napsal: „Obřady křtu a svátosti symbolizují jak konečný výsledek, tak proces znovuzrození. Při křtu pohřbíváme starého tělesného člověka a vycházíme do nového života.⁴¹ Při svátosti se učíme, že tato změna je postupný proces, [kdy] se pomaličku, týden za týdnem, měníme díky pokání a smlouvám a skrze rostoucí obdarování Ducha [se stáváme takovými, jako je Spasitel].“⁴²

Obřady a smlouvy jsou v nauce Kristově nepostradatelné. Díky způsobilému přijetí obřadů kněžství a dodržování s nimi spojených smluv se v našem životě projevuje moc božskosti.⁴³ Starší D. Todd Christofferson vysvětlil, že „tato moc božskosti se dostavuje v osobě Ducha Svatého a skrze Jeho vliv“.⁴⁴

Začtvrté – dar Ducha Svatého. Po křtu je nám při obřadu konfirmace udělen dar Ducha Svatého.⁴⁵ Pokud tento dar přijmeme, umožňuje nám mít neustálé společenství Boha⁴⁶ a trvalý přístup k milosti, jež s Jeho vlivem přirozeně přichází.

Duch Svatý nám jako náš stálý společník dává další moc neboli sílu dodržovat naše smlouvy.⁴⁷ Také nás posvěcuje,⁴⁸ což znamená, že se člověk stává „osvobozeným od hříchu, čistým a svatým skrze usmíření Ježíše Krista“.⁴⁹ Proces posvěcování nás nejen očišťuje, ale i obdarovává potřebnými duchovními dary neboli Spasitelovými božskými vlastnostmi⁵⁰ a mění samotnou naši povahu,⁵¹ „takže již nemáme sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro“.⁵² Vždy když díky víře, pokání, obřadům, křesťanské službě a dalšímu spravedlivému úsilí získáme do života Ducha Svatého, měníme se, až se krok za krokem, pozvolna stáváme takovými, jako je Kristus.⁵³

Zapáté – vytrvání do konce. Prorok Nefi učil, že poté, co přijmeme dar Ducha Svatého, musíme „[vytrvati] do konce v následování příkladu Syna živého Boha“.⁵⁴ Starší Dale G. Renlund popsal proces vytrvání do konce takto: „Můžeme [se] stát dokonalými tím, že … budeme opakovaně cele … uplatňovat … víru [v Krista], činit pokání, přijímat svátost na obnovení smluv a požehnání křtu a získávat ve větší míře Ducha Svatého jako stálého společníka. Když to budeme činit, staneme se více takovými, jako je Kristus, a budeme schopni vytrvat do konce – se vším, co s tím souvisí.“⁵⁵

Jinak řečeno, přijetí Ducha Svatého a to, jak se tímto přijetím měníme, dále posiluje naši víru. Silnější víra vede k dalšímu pokání. Když pak symbolicky obětujeme své srdce a hříchy na oltáři svátosti, obdržíme Ducha Svatého v ještě větší míře. Přijímání Ducha Svatého v ještě větší míře nás posunuje dále po cestě znovuzrození. Tak jak pokračujeme v tomto procesu a získáme všechny spásné obřady a smlouvy evangelia, získáváme „milost za milost“, až obdržíme plnost.⁵⁶

Nauku Kristovu je třeba v životě uplatňovat

Bratři a sestry, když uplatňujeme nauku Kristovu v životě, jsme požehnáni časně i duchovně, a to i ve zkouškách. Nakonec se dokážeme „[chopiti] každé dobré věci“.⁵⁷ Svědčím, že tento proces v mém životě proběhl a dále probíhá, krok za krokem, pozvolna.

Co je ale důležitější, nauku Kristovu je třeba uplatňovat v životě proto, že představuje jedinou cestu zpět k Nebeskému Otci. Je to jediný způsob, jak přijmout Spasitele a stát se Jeho syny a dcerami.⁵⁸ Ve skutečnosti jediným způsobem, jak být spasen od hříchu a duchovně se rozvíjet, je uplatňovat v životě nauku Kristovu.⁵⁹ Apoštol Jan také učil, že „každý, kdož … nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha“.⁶⁰ A Ježíš sám učil nefitských Dvanáct, že pokud nebudeme používat víru v Krista, činit pokání, nebudeme pokřtěni a nevytrváme do konce, budeme poraženi a uvrženi do ohně, odkud se již nebudeme moci navrátit.⁶¹

Jak tedy můžeme v životě uplatňovat nauku Kristovu ve větší míře? Například vědomou snahou připravit se každý týden na svátost tak, že věnujeme čas tomu, abychom s modlitbou zvážili, v čem se nejvíce potřebujeme zlepšit. Pak můžeme přinést na oltář svátosti jako oběť alespoň jednu věc, jež nám brání být jako Ježíš Kristus, a prosit s vírou o pomoc, požádat o nezbytné duchovní dary a zavázat se, že se v příštím týdnu zlepšíme.⁶² Díky tomu nám vstoupí do života ve větší míře Duch Svatý a dostane se nám další síly překonávat své nedokonalosti.

Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je Spasitel světa a že pouze Jeho jménem můžeme být spaseni.⁶³ Vše, co je dobré, je dostupné pouze skrze Něho.⁶⁴ Abychom se však opravdu „chopili každé dobré věci“,⁶⁵ včetně věčného života, musíme v životě ustavičně uplatňovat nauku Kristovu. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.