Buďte odhodlaní pro Krista
Starší Kazuhiko Yamashita
Sedmdesátník
Odhodlaní pro Krista jsme tehdy, když sloužíme věrně, to, co přichází, přijímáme pokorně, vytrváváme vznešeně, modlíme se vroucně a svátost přijímáme způsobile.
Drazí bratři a sestry, dnes bych rád promluvil k mladým členům Církve, včetně našich úžasných misionářů. Bratry a sestry, kteří jsou mladí v srdci, samozřejmě také srdečně zvu, aby naslouchali.
21. srpna tohoto roku president Russell M. Nelson zasvětil nádherný chrám Sapporo – třetí chrám v Japonsku. Chrám Sapporo je postaven v severním Japonsku na místě zvaném Hokkaido. Stejně jako Utah i Hokkaido osídlili pracovití a pilní pionýři.
Známý učitel, Dr. William Clark,1 byl v roce 1876 pozván, aby přijel na Hokkaido učit. V Japonsku žil pouze osm měsíců, ale svým křesťanským duchem navždy ovlivnil své mladé studenty, kteří nebyli křesťanské víry. Ve svých slovech na rozloučenou jim předal poselství, jež bylo zvěčněno na této bronzové soše.2 Řekl: „Chlapci, buďte odhodlaní!“ – „Buďte odhodlaní pro Krista.“3 Jeho důrazná výzva, aby „byli odhodlaní pro Krista“, může pomáhat dnešním Svatým posledních dnů s jejich každodenními rozhodnutími.
Co to znamená „být odhodlaný pro Krista“? Být odhodlaný pro Krista znamená být motivován Jeho dílem, soustředit se na ně a být mu oddaný. Být odhodlaný pro Krista bude zřídkakdy znamenat, že si zvolíme veřejnou poctu. Být odhodlaný pro Krista znamená, že sloužíme věrně, pilně a s radostným srdcem ve svém sboru nebo odbočce, aniž bychom si stěžovali.
Naši misionáři sloužící po celém světě jsou vynikajícím příkladem těch, kteří jsou opravdu odhodlaní pro Krista. Před několika lety jsme se sestrou Yamashitovou sloužili v japonské misii Nagoya. Naši misionáři byli pro Krista tolik odhodlaní! Jedním z nich byl mladý muž jménem starší Cowan.
Starší Cowan neměl pravou nohu, protože o ni jako chlapec přišel při úrazu na kole. Několik týdnů poté, co nastoupil na misii, mi zavolal jeho společník. Protéza staršího Cowana se zlomila, když jel na kole. Zajeli jsme s ním do dobré opravny a tam, v malé čekárně, jsem poprvé spatřil jeho nohu. Až tehdy mi došlo, jakou bolestí musel trpět. Protézu mu opravili a on se vrátil zpět do své oblasti.
Nicméně, jak týdny plynuly, jeho protéza se lámala znovu a znovu. Územní lékařský poradce doporučil, aby se starší Cowan vrátil domů a požádal o přesunutí do jiné misie. Toto doporučení jsem odmítal přijmout, protože starší Cowan byl úžasný misionář a moc si přál zůstat v Japonsku. Postupně ho ale jeho zdravotní stav začal stále víc omezovat. Navzdory tomu nereptal ani si nestěžoval.
Opět mi bylo doporučeno, abych staršímu Cowanovi umožnil sloužit na místě, jež by nevyžadovalo jízdu na kole. Přemítal jsem o této situaci. Myslel jsem na staršího Cowana a jeho budoucnost, a modlil jsem se o tom. Pocítil jsem vnuknutí, že ano, starší Cowan se má vrátit domů a čekat na přeřazení do jiné misie. Zavolal jsem mu a s láskou a péčí jsem mu řekl o svém rozhodnutí. Nic mi na to neodpověděl. Jen jsem slyšel, jak na druhém konci pláče. Řekl jsem: „Starší Cowane, nemusíte mi odpovědět nyní. Zavolám vám zítra. Prosím zvažte mé doporučení v upřímné modlitbě.“
Když jsem mu zavolal druhý den ráno, pokorně řekl, že se bude mojí radou řídit.
Během našeho závěrečného pohovoru jsem mu položil tuto otázku: „Starší Cowane, když jste vyplňoval přihlášku na misii, žádal jste o povolání do misie, kde byste nemusel jezdit na kole?“
Odpověděl: „Ano, o to jsem žádal.“
Já na to: „Ale byl jste povolán do japonské misie Nagoya, kde se jízda na kole vyžaduje. Řekl jste to presidentovi kůlu?“
Jeho odpověď mě překvapila. Řekl: „Ne, neřekl jsem mu to. Rozhodl jsem se, že pokud mě Pán povolal tam, začnu chodit do posilovny a cvičit, abych jízdu na kole zvládl.“
Na konci našeho pohovoru mi se slzami v očích položil tuto otázku: „Bratře presidente, proč jsem přijel do Japonska? Proč jsem zde?“
Bez zaváhání jsem odpověděl: „Starší Cowane, znám jeden důvod, pro který jste sem přijel. Přijel jste sem kvůli mně. Už vím, s jakým úžasným mladým mužem zde sloužím. Jsem požehnán tím, že vás znám.“
S radostí dodávám, že se starší Cowan vrátil do svého láskyplného domova a byl znovu povolán ke službě v misii, kde mohl jezdit autem. Jsem hrdý nejenom na staršího Cowana, ale i na všechny misionáře po celém světě, kteří slouží ochotně, aniž by reptali nebo si stěžovali. Děkuji vám, starší a sestry, za vaši víru, za vaše nasazení a za vaše silné odhodlání pro Krista.
Kniha Mormonova obsahuje mnoho příběhů těch, kteří byli odhodlaní pro Krista. Jako mladý muž pronásledoval Alma mladší Církev a její členy. Později prožil dramatickou změnu srdce a sloužil jako mocný misionář. Usiloval o Pánovo vedení a žehnal svým společníkům, zatímco s nimi sloužil. Pán ho posílil, a on tak mohl překonat těžkosti, kterým čelil.
Tento Alma dal svému synu Helamanovi tuto radu:
„Každý, kdo vloží důvěru svou v Boha, bude míti ve zkouškách svých a v trápeních svých a v strastech svých oporu. …
Zachová[vej] přikázání Boží. …
Raď se s Pánem ve veškerém konání svém a on tě povede k dobrému.“4
Náš druhý syn prožil velkou část svého mládí mimo Církev. Ve 20 letech zažil něco, co způsobilo, že zatoužil svůj život změnit. Skrze lásku, modlitby a pomoc od rodiny a od členů Církve, a v konečném důsledku skrze soucit a milost Pána, se dokázal vrátit zpět do Církve.
Později byl povolán ke službě do misie Washington Seattle. Zpočátku byl velmi sklíčený. Během prvních tří měsíců se každý večer zavíral v koupelně a plakal. Jako starší Cowan se i on snažil najít odpověď na otázku „Proč jsem zde?“
Asi po roce jeho služby jsme obdrželi e-mail, jenž byl odpovědí na naše modlitby. Napsal: „Právě nyní mohu skutečně pociťovat lásku Boží a lásku Ježíšovu. Budu pracovat pilně, abych se stal takovým jako dávní proroci. I když také prožívám mnoho těžkostí, jsem skutečně šťastný. Sloužit Ježíšovi je opravu to nejlepší. Neexistuje nic úžasnějšího. Jsem velmi šťastný.“
Cítil se stejně jako Alma: „A ó, jaká radost a jaké podivuhodné světlo jsem uzřel; ano, duše má byla naplněna radostí tak nesmírnou, jakou byla bolest má!“5
V životě procházíme zkouškami, ale pokud jsme odhodlaní pro Krista, můžeme se na Něj soustředit a pociťovat radost i uprostřed zkoušek. Náš Vykupitel je tím největším příkladem. Rozuměl svému posvátnému poslání a byl poslušný vůle Boha Otce. Jaké obrovské požehnání je, že si každý týden, když přijímáme svátost, můžeme připomenout Jeho úžasný příklad!
Drazí bratři a sestry, odhodlaní pro Krista jsme tehdy, když sloužíme věrně, to, co přichází, přijímáme pokorně, vytrváváme vznešeně, modlíme se vroucně a svátost přijímáme způsobile.
Kéž jsme odhodlaní pro Krista, zatímco s trpělivostí a vírou přijímáme těžkosti a zkoušky a nacházíme radost na cestě smlouvy.
Svědčím o tom, že Pán vás zná. Ví o vašich těžkostech a obavách. Ví o vaší touze Mu sloužit oddaně a, ano, i odhodlaně. Kéž vás při tom vede a žehná vám. Ve jménu Ježíše Krista, amen.