Požehnání plynoucí z uctívání Boha
Biskup Dean M. Davies
První rádce v Předsedajícím biskupstvu
Uctívání Boha je nezbytnou a ústřední součástí našeho duchovního života. Je to něco, po čem máme toužit, co máme vyhledávat a co se máme snažit prožívat.
Jeho návštěva
Jedním z nejpozoruhodnějších a nejdojemnějších zážitků zaznamenaných ve svatých písmech je Spasitelova návštěva na americkém kontinentě po Jeho smrti a Vzkříšení. Lid byl stižen tak velkým zničením, že to způsobilo, že „tvář celé země [byla] znetvořena“.1 Záznam o těchto událostech vypráví o tom, že po této katastrofě všichni lidé neustále plakali2 a ve svém hlubokém zármutku hladověli po uzdravení, pokoji a vysvobození.
Když Spasitel sestoupil z nebe, lidé dvakrát padli k Jeho nohám. Poprvé se tak stalo, když s božskou pravomocí prohlásil:
„Vizte, jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět.
A vizte, jsem světlo a život světa.“3
Poté přítomné vyzval: „Vstaňte a pojďte ke mně, abyste mohli vložiti ruku svou v bok můj, a také abyste mohli pocítiti stopy hřebů v rukou mých a v nohou mých, abyste mohli věděti, že já jsem Bůh Izraelský a Bůh celé země a že jsem byl zabit pro hříchy světa. …
A když všichni předstoupili a sami byli svědky, zvolali jedním hlasem řkouce:
Hosana! Velebeno budiž jméno Boha Nejvyššího!“4
Poté „padli k nohám Ježíšovým“ podruhé. Tentokrát to ale bylo s určitým záměrem, neboť se dozvídáme, že Ho „uctívali“.5
Dnešní doba
Na začátku letošního roku jsem byl pověřen navštívit jeden kůl na západě Spojených států. Byla to běžná neděle a běžné shromáždění s běžnými členy Církve. Sledoval jsem, jak lidé přicházejí do kaple a uctivě si sedají na dostupná místa. V poslední vteřině bylo možné zaslechnout šepot. Matky a otcové se – občas bezúspěšně – pokoušeli utišit neposedné děti. Normální.
Ale pak, než shromáždění začalo, mi na mysli vytanula slova inspirovaná Duchem.
Tito členové nepřišli jen proto, aby splnili povinnost nebo naslouchali řečníkům.
Přišli z hlubšího a daleko závažnějšího důvodu.
Přišli uctívat Boha.
Shromáždění pokračovalo a já jsem sledoval různé členy v kongregaci. Měli téměř nebeský výraz, byli uctiví a pokojní. Bylo na nich něco, co mě hřálo u srdce. To, co onu neděli prožívali, bylo něco mimořádného.
Uctívali Boha.
Pociťovali nebe.
Viděl jsem jim to ve tváři.
A radoval jsem se a uctíval jsem s nimi. A přitom Duch promlouval k mému srdci. Toho dne jsem se naučil něco o sobě, o Bohu a o úloze pravého uctívání v našem životě.
Uctívání v našem každodenním životě
Svatí posledních dnů jsou výjimeční, pokud jde o službu v církevních povoláních. Někdy možná svou práci vykonáváme rutinně, jako bychom byli jen v zaměstnání. Někdy možná naše účast na shromáždění a naše služba v království postrádají onen svatý prvek uctívání. Bez toho pak postrádáme jedinečné duchovní setkání s nekonečnem – to, na něž jako děti milujícího Nebeského Otce máme nárok.
Uctívání není ani zdaleka náhodnou šťastnou událostí, ale nezbytnou a ústřední součástí našeho duchovního života. Je to něco, po čem máme toužit, co máme vyhledávat a co se máme snažit prožívat.
Co je to uctívání?
Když uctíváme Boha, přistupujeme k Němu s uctivou láskou, pokorou a obdivem. Přijímáme Ho jako našeho svrchovaného Krále, Stvořitele vesmíru, našeho milovaného a nekonečně milujícího Otce.
Respektujeme Ho a ctíme.
Podrobujeme se Mu.
Pozvedáme srdce v mocné modlitbě, opatrujeme Jeho slova, radujeme se z Jeho milosti a zavazujeme se, že Ho budeme oddaně a věrně následovat.
Uctívání Boha je natolik zásadním prvkem v životě učedníka Ježíše Krista, že pokud se nám nedaří přijmout Boha ve svém srdci, budeme Ho na našich radách, shromážděních a v chrámech hledat marně.
Praví učedníci tíhnou k tomu, aby „uctív[ali] toho, jenž učinil nebe a zemi a moře a prameny vod – vzývajíce jméno Páně dnem i nocí“.6
O pravém uctívání se můžeme mnohému naučit tím, že budeme zkoumat, jak druzí – lidé, kteří se od nás možná tolik nelišili – reagovali, jednali a uctívali v přítomnosti božství.
Údiv, vděčnost a naděje
Křesťanský svět v první polovině 19. století se téměř zcela zřekl myšlenky, že Bůh dál mluví s člověkem. To se však navždy změnilo na jaře roku 1820, když pokorný farmářský chlapec vešel do lesíka a poklekl k modlitbě. Od onoho dne zaplavil zemi proud pozoruhodných vidění, zjevení a zjevování božských bytostí a obdařil její obyvatele drahocenným poznáním týkajícím se podstaty a účelu Boha a Jeho vztahu s člověkem.
Oliver Cowdery popsal tyto dny jako dny, „na které nelze nikdy zapomenouti. … Jaká radost! Jaký údiv! Jaký úžas!“7
Oliverova slova vyjadřují základní prvky doprovázející pravé uctívání božstva – majestátní údiv a hluboké díkůvzdání.
Každý den, a zejména během sabatu máme mimořádnou příležitost prožít nebeský údiv a úžas a pronášet chvály Bohu za Jeho požehnanou dobrotivost a nesmírné milosrdenství.
To nás přivede k naději. Toto jsou první prvky uctívání.
Světlo, poznání a víra
Onoho požehnaného dne letnic vstoupil do srdce a mysli Kristových učedníků Svatý Duch a naplnil je světlem a poznáním.
Do té doby si občas nebyli jisti, co mají dělat. Jeruzalém se stal pro Spasitelovy následovníky nebezpečným místem, a oni určitě přemýšleli o tom, co s nimi bude.
Když ale jejich srdce naplnil Svatý Duch, pochybnosti a váhání pominuly. Svatí Boží obdrželi skrze nadpozemský zážitek pravého uctívání nebeské světlo, poznání a posílené svědectví. A to vedlo k víře.
Apoštolové a Svatí jednali od tohoto okamžiku odhodlaně a znali svůj směr. Směle kázali o Ježíši Kristu celému světu.
Když uctíváme v duchu, zveme do své duše světlo a pravdu, což naši víru posiluje. I toto jsou nezbytné prvky pravého uctívání.
Učednictví a pravá láska
V Knize Mormonově se dozvídáme, že se Alma mladší od chvíle, kdy byl vysvobozen z utrpení v důsledku vlastní vzpurnosti, navždy změnil. Směle putoval „po celé zemi … a mezi všemi lidmi …, horlivě se snažíce napraviti veškeré škody, jež církvi [učinil]“.8
Jeho vytrvalé uctívání Všemohoucího Boha z něj učinilo energického učedníka.
Pravé uctívání nás proměňuje v upřímné a horlivé učedníky milovaného Mistra a Spasitele, Ježíše Krista. Měníme se a stáváme se více takovými, jako je On.
Stáváme se chápavějšími a starostlivějšími. Více odpouštíme. Více milujeme.
Chápeme, že nelze říci, že milujeme Boha, když zároveň nenávidíme, zavrhujeme nebo ignorujeme druhé kolem sebe.9
Pravé uctívání vede k neochvějnému odhodlání kráčet po cestě učednictví. A to nevyhnutelně vede k pravé lásce. I toto jsou nezbytné prvky uctívání.
Vstupme do Jeho bran s díkůvzdáním
Když vzpomínám na to, co začalo jako běžné nedělní ráno v onom běžném sborovém domě v běžném kůlu, jsem i dnes pohnut oním mimořádným duchovním zážitkem, který mi navždy požehnal život.
Zjistil jsem, že i když jsme výbornými manažery svého času, povolání a úkolů – i když máme zaškrtnuta všechna políčka na svém seznamu „dokonalého“ člověka, rodiny nebo vedoucího – pokud se nám nedaří uctívat našeho milosrdného Vysvoboditele, nebeského Krále a vznešeného Boha, přicházíme o velkou část radosti a pokoje evangelia.
Když uctíváme Boha, přijímáme Ho s toutéž uctivostí jako dávní lidé na americkém kontinentě. Přistupujeme k Němu s jedinečnými pocity úžasu a posvátné úcty. S vděčností se podivujeme nad dobrotivostí Boží. A tak získáváme naději.
Přemítáme o Božím slovu a to nám naplňuje duši světlem a pravdou. Chápeme duchovní náhledy, jež lze vidět jen skrze světlo Ducha Svatého.10 A tak získáváme víru.
Uctíváním se naše duše zušlechťuje a my se zavazujeme, že budeme kráčet ve stopách milovaného Spasitele, Ježíše Krista. A díky tomuto rozhodnutí získáváme pravou lásku.
Když uctíváme, v srdci toužíme ráno, v poledne i večer chválit našeho požehnaného Boha.
Neustále Ho velebíme a ctíme – ve sborovém domě, doma, v chrámu a ve všem svém konání.
Když uctíváme, otevíráme srdce uzdravující moci plynoucí z Usmíření Ježíše Krista.
Náš život se stává znamením a vyjádřením našeho uctívání.
Bratři a sestry, duchovní zážitky jen málo závisejí na tom, co se děje kolem nás, ale zcela závisejí na tom, co se děje v našem srdci. Svědčím o tom, že pravé uctívání promění běžná církevní shromáždění na mimořádné duchovní hostiny. Obohatí nám život, rozšíří naše porozumění a posílí naše svědectví. Neboť když tíhneme v srdci k Bohu, vcházíme, podobně jako dávný žalmista, „do bran jeho s díkčiněním, a do síní jeho s chvalami; oslavuj[eme] jej, a dobrořeč[íme] jménu jeho.
Nebo dobrý jest Hospodin, na věky milosrdenství jeho, a [všem pokolením vytrvá] pravda jeho.“11
Skrze upřímné a procítěné uctívání vzkvétáme a dozráváme v naději, víře a pravé lásce. A díky tomuto procesu vnášíme do své duše nebeské světlo, které nám život naplňuje božským účelem, trvalým pokojem a věčnou radostí.
Toto je v našem životě požehnáním, které pramení z uctívání. O tom pokorně svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.