Pán Ježíš Kristus nás učí modlit se

Starší Juan A. Uceda

Sedmdesátník

Když se modlíte, modlíte se opravdově, nebo jen odříkáváte modlitby?

V roce 1977 jsem sloužil jako misionář na plný úvazek v Cuzcu v Peru. Se společníkem jsme měli dovoleno vzít všechny misionáře ze zóny Cuzco k nádherným ruinám Machu Picchu.

Když se naše návštěva města chýlila ke konci, někteří misionáři chtěli jít na most Inků, jenž je součástí známé horské stezky. Okamžitě jsem v srdci pocítil varování Ducha, abych tam nechodil. Stezka vedla po strmém úbočí hory ve výši 600 metrů. Na několika místech byla natolik úzká, že po ní mohl projít jen jeden člověk. Se společníkem jsme misionářům řekli, že bychom na most Inků chodit neměli.

Oni však trvali na tom, abychom tam šli. Jejich prosby byly stále naléhavější a navzdory tomu, co mi Duch napověděl, jsem podlehl tlaku vrstevníků a řekl jsem jim, že tedy půjdeme, ale jen když budeme velmi opatrní.

Vydali jsme se po stezce, která k mostu vede, já jsem šel jako poslední, a všichni šli zpočátku pomalu, jak slíbili. Pak začali misionáři přidávat do kroku, někteří dokonce běželi. Nedbali na mé volání, aby zpomalili. Pociťoval jsem povinnost dohonit je, abych jim řekl, že musíme zpět. Byl jsem daleko za nimi, a tak jsem musel běžet rychle, abych je dohonil.

Když jsem doběhl k ohybu, stál tam v místě, kde by dva vedle sebe neprošli, jeden misionář opřený zády o skalní stěnu. Zeptal jsem se ho, proč tam stojí. Řekl mi, že obdržel vnuknutí, že na tom místě má chvíli zůstat, a ať jdu klidně dál.

Popoháněl mě pocit, že musím dohonit ty před námi, a tak mi pomohl projít kolem sebe a já jsem pokračoval dál po stezce. Všiml jsem si, že stezku pokrývá hustá vegetace. Pevně jsem na ni pravou nohou došlápl, ale než mi došlo, že pod ní žádná stezka není, propadl jsem se. V zoufalství jsem se zachytil větví, které byly pod stezkou. Na okamžik jsem dole zahlédl řeku Urubamba, která asi 600 metrů pode mnou protínala Posvátné údolí Inků. Měl jsem pocit, že mě síly opustily a že je jen otázkou času, kdy se pustím. V tom okamžiku jsem se naléhavě pomodlil. Byla to velmi stručná modlitba. Otevřel jsem ústa a řekl: „Otče, pomoz mi!“

Větve nebyly dost silné na to, aby unesly váhu mého těla. Věděl jsem, že se blíží konec. A právě v okamžiku, když už byl pád nevyhnutelný, jsem pocítil, jak mě za paži pevně uchopila něčí ruka a táhne mě nahoru. S touto pomocí jsem se dokázal vzchopit a vyškrábat se zpět na stezku. Tím, kdo mě zachránil, byl onen misionář, který zůstal pozadu.

Ale ve skutečnosti mě zachránil náš Nebeský Otec. Naslouchal mému hlasu. Já jsem předtím třikrát slyšel hlas Ducha, který mi říkal, abychom na most Inků nechodili, avšak neuposlechl jsem ho. Byl jsem v šoku, bledý jako stěna a nevěděl jsem, co mám říci. Pak jsem si vzpomněl, že ostatní misionáři jsou před námi, a tak jsme šli za nimi, našli je a pověděli jim o tom, co se mi přihodilo.

Velmi opatrně a mlčky jsme se vrátili na Machu Picchu. Cestou zpět jsem mlčel a přišlo mi na mysl, že On mému hlasu pozornost věnoval, ale já Jeho hlasu nikoli. V srdci jsem kvůli tomu, že jsem neuposlechl Jeho hlas, pociťoval velkou bolest; zároveň jsem však pociťoval hlubokou vděčnost za Jeho milosrdenství. On na mě neuplatnil svou spravedlnost, ale ve svém velikém milosrdenství mi zachránil život. (Viz Alma 26:20.)

Když jsem se na sklonku dne uchýlil k osobní modlitbě, ze srdce jsem se modlil k Otci milosrdenství a Bohu všelikého utěšení. (Viz 2. Korintským 1:3.) Modlil jsem se „s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem, majíce víru v Krista“. (Moroni 10:4.)

Brzy ráno téhož dne jsem se modlil svými rty, a když jsem měl téměř zahynout, pomodlil jsem se k Němu ze srdce. Přemýšlel jsem o tom, jaký byl můj život do onoho okamžiku. Pochopil jsem, že náš Otec v nebi ke mně byl velmi milosrdný při mnoha příležitostech. Toho dne na Machu Picchu i v Cuzcu mi dal mnohá ponaučení. Jedním z těch největších bylo to, že se mám vždy, skutečně vždy modlit s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem a s vírou v Krista.

Ježíš Kristus se při jedné příležitosti „na jednom místě modlil“, a „když přestal, řekl jemu jeden z učedlníků jeho: Pane, nauč nás modliti se“. (Lukáš 11:1.) Poté učil své učedníky modlitbě. A dnes učí vás i mě, abychom se modlili tak, jako Ho v mysli vidíme modlit se v Getsemanech, kde praví: „Ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Lukáš 22:42.) Když se modlíte, opravdu si přejete, aby se nestala vaše vůle, ale ta Jeho?

Pavel popisuje, jak se Ježíš modlil „za dnů těla svého“, zejména v Getsemanech, kdy modlitby a úpěnlivé prosby k tomu, který ho mohl zachovat od smrti, s křikem hlasitým a slzami obětoval, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost. (Viz Židům 5:7.) Když se modlíte, modlíte se opravdově, nebo modlitby jen odříkáváte? Jste ve svých modlitbách povrchní?

Ježíš se modlil intenzivně a hovořil se svým Otcem. „I stalo se, … když se pokřtil i Ježíš, a modlil se, že otevřelo se nebe.“ (Lukáš 3:21.) Když se modlíte, máte pocit, jako by se otevřelo nebe? Kdy jste naposledy pociťovali toto spojení s nebem?

Když Ježíš stál před důležitými rozhodnutími, připravoval se tím, že se modlil ke svému Otci.

„Vyšel na horu k modlení [a] byl tam přes noc na modlitbě Boží.

A když byl den, povolal učedlníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.“ (Lukáš 6:12–13.)

Připravujete se na důležitá rozhodnutí tím, že se modlíte ke svému Nebeskému Otci? Připravujete se i na svou modlitbu?

Když Ježíš přišel na americký kontinent, učil lid, aby se modlil. „A Ježíš jim pravil: Modlete se dále; a oni se modliti nepřestávali.“ (3. Nefi 19:26.)

Ježíš nás vyzývá, abychom se modlili vždy. (Viz NaS 10:5.) Ježíš ví, že náš Nebeský Otec naslouchá a dává nám to, co je pro nás nejlepší. Proč to někdy nechceme přijmout? Proč?

V okamžiku, kdy vyslovíme „Náš Otče v nebi“, nás On slyší a vnímá nás i naše potřeby. A tak jsou Jeho oči a uši propojeny s vámi. Čte naši mysl a zná pocity našeho srdce. Nic před Ním nemůžete skrýt. To úžasné na tom je, že na vás pohlíží s láskou a milosrdenstvím – s takovou láskou a milosrdenstvím, kterým ani nemůžeme porozumět. A On je pln lásky a milosrdenství již ve chvíli, kdy vyslovíte: „Náš Otče v nebi.“

A tak se modlitba stává velmi, velmi posvátným okamžikem. On není takový, aby řekl: „Ne, teď ti naslouchat nebudu, protože za mnou přicházíš jenom tehdy, když máš potíže.“ To dělají jen lidé. On není takový, aby řekl: „Neumíš si představit, kolik mám teď práce.“ To říkají jen lidé.

Kéž bychom se všichni modlili tak, jak nás to učil Ježíš, v to doufám a o to se modlím ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.