Mistr Léčitel

Carole M. Stephensová

První rádkyně v Generálním předsednictvu Pomocného sdružení

Nemusíte zažívat zármutek způsobený hříchem, bolest zapříčiněnou skutky druhých či bolestnou realitu smrtelnosti – samy.

Jednou z věcí, která mě nejvíce naplňuje, je příležitost cestovat – učit se od svých sester z celého světa. Nic se nevyrovná tomu být vám nablízku, tváří v tvář, a sdílet pocity, které chováme v srdci.

Při jedné takové příležitosti se vedoucí Pomocného sdružení zeptala: „Je něco konkrétního, na co se mají ženy zaměřit?“

Má odpověď zněla „Ano!“, neboť mi na mysli vytanul proslov presidenta Russella M. Nelsona „Prosba k mým sestrám“. President Nelson učil: „Potřebujeme ženy, které mají skálopevné porozumění nauce Kristově.“¹

Nefi popsal nauku Kristovu těmito slovy:

„Neboť brána, kterou máte vstoupiti, je pokání a křest vodou; a pak přichází odpuštění hříchů vašich ohněm a Duchem Svatým. …

A nyní, … chci se zeptati, je-li vše vykonáno? Vizte, pravím vám: Nikoli; neboť nedošli byste tak daleko, jestliže by to nebylo slovem Kristovým s neochvějnou vírou v něho, cele spoléhajíce na zásluhy toho, který má moc ke spasení.

Pročež, musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.

… Toto je ta cesta; a není dáno žádné jiné cesty ani žádného jiného jména pod nebem, jímž by člověk mohl býti spasen v království Božím. A nyní, vizte, toto je nauka Kristova.“²

Proč potřebujeme skálopevně porozumět těmto zásadám?

Často potkávám ženy Svatých posledních dnů, jež zoufale touží po pomoci, ale neobracejí se na Toho, kdo jim může poskytnout pomoc věčnou. Až příliš často pátrají po poznání ve veliké a prostorné stavbě.³

Když získáme lepší porozumění nauce Kristově, brzy odhalíme, že začínáme hlouběji rozumět velikému plánu štěstí.⁴ Rovněž poznáme, že náš Spasitel, Ježíš Kristus, je samotným středem tohoto plánu.

Když se učíme, jak uplatňovat nauku Kristovu v osobních situacích, naše láska ke Spasiteli roste. A poznáváme, že „bez ohledu na vzájemné rozdíly, jež vnímáme, potřebujeme všichni totéž nekonečné Usmíření“.⁵ Uvědomíme si, že On je naším základem – skálou Vykupitele našeho, jistým základem, na němž když budeme stavět, nemůžeme padnout.⁶

Jak nám může tato nauka požehnat v úsilí získat pokoj a porozumění a ve snaze radostně vytrvat na své jedinečné cestě smrtelností?

Chtěla bych navrhnout, abychom začaly, jak říká Nefi, „neochvějnou vírou v [Krista], cele spoléhajíce na zásluhy toho, který má moc ke spasení“.⁷ Naše víra v Ježíše Krista nám umožňuje čelit jakýmkoli obtížím.

Ve skutečnosti často zjišťujeme, že se naše víra prohlubuje a vztah s Nebeským Otcem a Jeho Synem tříbí během protivenství. Dovolte mi uvést tři příklady.

Zaprvé – Spasitel, Mistr Léčitel, má moc změnit naše srdce a poskytnout nám trvalou úlevu od zármutku způsobeného vlastními hříchy. Když Spasitel učil Samaritánku u studny, byl si vědom jejích závažných hříchů. Avšak „Hospodin hledí k srdci“⁸ a On věděl, že tato žena má učenlivé srdce.

Když tato žena přišla ke studni, Ježíš – ztělesnění živé vody – řekl prostě: „Dej mi píti.“ Spasitel bude podobně mluvit i k nám hlasem, který rozpoznáme, když k Němu přijdeme – protože nás zná. Setkává se s námi tam, kde právě jsme. A díky tomu, že je tím, kým je, a tomu, co pro nás dělá, má pochopení. Protože prožil naši bolest, může nám dát živou vodu ve chvíli, kdy ji hledáme. Tomu učil i onu Samaritánku, když jí řekl: „Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“ Když tomu žena konečně porozuměla, s vírou požádala: „Pane, dej mi té vody, abych nežíznila.“

Po tomto rozhovoru se Spasitelem Samaritánka „nechala tu … vědra svého, a šla do města, a řekla těm lidem:

Poďte, vizte člověka, kterýž pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on … Kristus?“

Získala svědectví – začala pít z živé vody – a přála si svědčit o Jeho božskosti ostatním.⁹

Když k Němu přijdeme s pokorným a učenlivým srdcem – i když je obtížené chybami, hříchy a přestupky – dokáže nás změnit, „neboť … je mocný, aby spasil“.¹⁰ A se změněným srdcem můžeme podobně jako Samaritánka jít do svého města – domů, do školy či zaměstnání – a svědčit o Něm.

Zadruhé – Mistr Léčitel nás může utěšovat a posilovat, když budeme prožívat bolest kvůli nespravedlivým skutkům druhých. Mnohokrát jsem hovořila s ženami obtíženými těžkými břemeny. Jejich cesta z chrámu – cesta smlouvy – se stala složitou cestou k uzdravení. Trpí kvůli porušeným smlouvám, zlomenému srdci a ztracené důvěře. Mnohé jsou obětí cizoložství a slovního, sexuálního či citového zneužívání, které je často důsledkem závislosti někoho jiného.

Tyto prožitky, ačkoli za ně samy nemohou, naplňují mnohé z nich pocity viny a studu. Mnohé neví, jak zvládat mocné emoce, které prožívají, a tak se je snaží pohřbít a zatlačit je hluboko do svého nitra.

Naděje a uzdravení se však neskrývají v temných propastech utajení, ale ve světle a lásce našeho Spasitele, Ježíše Krista.¹¹ Starší Richard G. Scott radil: „Nejste-li sami spoutáni závažným hříchem, netrpte zbytečně v důsledku hříchů druhých. … Můžete s nimi soucítit. … Nemáte se však za tyto skutky cítit zodpovědní. … Když jste udělali to, co je přiměřené, abyste pomohli tomu, koho milujete, položte břemeno k nohám Spasitele. … A když tak učiníte, nejenže naleznete pokoj, ale projevíte svou víru v moc Spasitele odejmout břemeno hříchu z milovaného člověka skrze jeho pokání a poslušnost.“

A pokračoval: „Úplné uzdravení přijde skrze vaši víru v Ježíše Krista a v Jeho moc a schopnost uzdravit skrze Jeho Usmíření nespravedlivé a nezasloužené rány.“¹²

Pokud jste v takovéto situaci, sestry, může uzdravení trvat dlouho. Bude to vyžadovat, abyste s modlitbou usilovaly o vedení a vhodnou pomoc, včetně toho, že se poradíte s náležitě vysvěcenými nositeli kněžství. Když se naučíte otevřeně komunikovat, stanovte příslušné hranice a možná vyhledejte profesionální pomoc. Udržet si během tohoto procesu duchovní zdraví je životně důležité! Pamatujte na svou božskou totožnost – jste milované dcery Nebeských rodičů. Důvěřujte Otcovu věčnému plánu, jejž pro vás má. Každý den dál prohlubujte své porozumění nauce Ježíše Krista. Projevujte každý den víru, abyste mohly zhluboka pít ze Spasitelovy studny živé vody. Spoléhejte na obdarování mocí, která je každé z nás dostupná skrze obřady a smlouvy. A vpusťte do svého života uzdravující moc Spasitele a Jeho Usmíření.

Zatřetí – Mistr Léčitel nás může utěšovat a posilovat, když čelíme „realitě smrtelnosti“,¹³ jež může obnášet katastrofy, mentální nemoci, choroby, chronické bolesti či smrt. Nedávno jsem se seznámila s úžasnou mladou ženou jménem Josie, která trpí bipolární poruchou. Toto je jen malá část z toho, co mi o své cestě k uzdravení řekla:

„Ta nejhorší temnota přichází ve dnech, kterým s rodinou říkáme ‚dny na podlaze‘. Začíná to přetížením smyslů a přecitlivělostí a odporem vůči jakémukoli zvuku, doteku či světlu. Je to vrchol duševní úzkosti. Na jeden konkrétní den nikdy nezapomenu.

Bylo to na počátku cesty, a proto byla tato zkušenost obzvláště děsivá. Pamatuji si, jak jsem vzlykala a po tváři mi tekly slzy, zatímco jsem lapala po dechu. Ale i toto nesmírné utrpení bledlo ve srovnání s bolestí, která následovala, když jsem si všimla, jak maminku, která mi zoufale chtěla pomoci, zachvátila panika.

Kvůli mé nemocné mysli jí div nepuklo srdce. Neuvědomovaly jsme si, že navzdory houstnoucí temnotě jsme byly jen pár kroků od mocného zázraku.

Během dlouhé hodiny mi maminka znovu a znovu šeptala: ‚Udělala bych cokoli, abych tě toho zbavila.‘

Temnota se mezitím prohloubila, a ve chvíli, kdy jsem byla přesvědčena, že déle to již nesnesu, se stalo něco zázračného.

Mého těla se najednou zmocnila nadpozemská a úžasná moc. Poté, se silou, která přesahovala mou vlastní,¹⁴ jsem mamince v odpověď na její opakovanou touhu sdílet mou bolest velice přesvědčivě řekla několik slov, která dokáží změnit život. Řekla jsem: ‚Nemusíš; Někdo už to udělal.‘“

Josie z temné propasti ochromující duševní choroby sebrala sílu svědčit o Ježíši Kristu a Jeho Usmíření.

Onoho dne nebyla zcela uzdravena, ale ve chvíli hluboké temnoty jí zazářilo světlo naděje. A dnes, kdy skálopevné porozumění Kristově nauce poskytuje Josii podporu a kdy se denně občerstvuje Spasitelovou živou vodou, uplatňuje dál na své cestě k uzdravení neochvějnou víru v Mistra Léčitele. A cestou pomáhá druhým. A říká: „Když se zdá, že temnota neustupuje, spoléhám se na vzpomínku na Jeho láskyplná milosrdenství. Jsou pro mě světlem, jež mě vede, když v těžkých dobách hledám správný směr.“¹⁵

Sestry, svědčím o tom, že:

Nemusíte dál nést břímě zármutku způsobeného hříchem – samy.

Nemusíte snášet bolest zapříčiněnou nespravedlivými skutky druhých – samy.

Nemusíte prožívat bolestnou realitu smrtelnosti – samy.

Spasitel nás naléhavě žádá:

„Nevrátíte se nyní ke mně a nebudete činiti pokání z hříchů svých a neobrátíte se, abych vás mohl uzdraviti?

… Přijdete-li ke mně, budete míti život věčný. Vizte, rámě milosrdenství mého je k vám vztaženo a každý, kdo přijde, toho přijmu.“¹⁶

Udělal by cokoli, aby vás toho zbavil. Vlastně to už udělal. Ve jménu Ježíše Krista, Mistra Léčitele, amen.