Spravedlivý soudce
Starší Lynn G. Robbins
Předsednictvo Sedmdesáti
Existuje jen jedna možnost, jak soudit spravedlivým soudem, jako to dělá Ježíš Kristus, a to být takovým, jako je On.
Ježíš Kristus byl ve smrtelném životě milující soudce, výjimečně moudrý a trpělivý. Z písem je Kristus znám jako „spravedlivý soudce“ (2. Timoteovi 4:8; Mojžíš 6:57) a i nám udělil radu, abychom soudili spravedlivý soud (viz Překlad Josepha Smitha, Matouš 7:1–2) a abychom vložili „důvěru svou v toho Ducha, který pobízí činiti dobro … [a] souditi spravedlivě“ (NaS 11:12).
Tato rada určená nefitským Dvanácti nám pomůže soudit tak, jako soudí Pán: „Vy budete soudci tohoto lidu podle soudu, který vám dám, který bude spravedlný. Tudíž, jakými lidmi máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27; zvýraznění přidáno.) Někdy zapomínáme, že když nám udělil radu, že máme být takovými, jako je On, bylo to v souvislosti s tím, jak soudit spravedlivě.
Nespravedlivý soud
Ostudný příklad nespravedlivého soudu nacházíme v podobenství o ztracené ovci, kdy farizeové a zákoníci nesprávně odsoudili Spasitele i Jeho společnost při večeři slovy „tento hříšníky přijímá, a jí s nimi“ (Lukáš 15:2) – aniž by si povšimli skutečnosti, že oni sami jsou hříšníky. Zákoníci a farizeové měli srdce plné odsouzení, a proto nikdy nepoznali radost plynoucí ze záchrany ztracené ovce.
Byli to opět „zákonníci a farizeové“, kteří ke Spasiteli přivedli „ženu v cizoložstvu popadenou“ (Jan 8:3), aby zjistili, zda ji bude soudit podle zákona Mojžíšova (viz verš 5). Zbytek příběhu, jak je za jejich nespravedlivý soud zahanbil a jak je usvědčilo jejich vlastní svědomí a „jeden po druhém odcházeli“ (verš 9; zvýraznění přidáno), jistě znáte. Ježíš pak oné ženě řekl, že ji neodsuzuje a že má jít a již více nehřešit. Žena pak od oné hodiny oslavovala Boha a uvěřila ve jméno Jeho. (Viz Joseph Smith Translation, John 8:11, v anglickém vydání Bible SPD.)
Přirozený muž či žena v každém z nás mají sklon druhé odsuzovat a soudit nespravedlivě nebo pokrytecky. Stalo se to i Jakubovi a Janovi, dvěma Spasitelovým apoštolům. Rozlítilo je, když se lidé z jisté vesnice v Samaří chovali ke Spasiteli neuctivě (viz Lukáš 9:51–54):
„A viděvše to …, řekli: Pane, chceš--li, ať díme, aby oheň sstoupil s nebe, a spálil je, jako i Eliáš učinil?
Ale obrátiv se, potrestal jich, řka: Nevíte, čího jste vy duchu.
Syn zajisté člověka nepřišel zatracovati duší lidských, ale aby spasil.“ (Verše 54–56.)
Dnešní všeobecní soudcové (viz NaS 107:74), naši biskupové a presidenti odboček, se mají vyvarovat jakýchkoli podobných pohnutek někoho odsoudit, jako to tehdy udělali Jakub a Jan. Spravedlivý soudce na doznání zareaguje se soucitem a s pochopením. Například chybující mladý člověk má při odchodu z biskupovy kanceláře pociťovat díky biskupovi Spasitelovu lásku a radost a uzdravující moc Usmíření – nikdy hanbu či opovržení. V opačném případě by mohl biskup nevědomky zahnat ztracenou ovci ještě dál do pustiny. (Viz Lukáš 15:4.)
Kázeň
Soucit však neruší potřebu kázně. Anglické slovo kázeň neboli „discipline“ pochází z latinského discere – „učit se“ – či discipulus – „žák“ – a stejně tak je tomu s anglickým „disciple“ neboli učedník či následovník.1 Ukázňovat po způsobu Páně znamená láskyplně a trpělivě učit. Když Pán v písmech mluví o disciplíně neboli kázni, často používá slovo ukázňovat. (Viz například Mosiáš 23:21; NaS 95:1.) Jeho anglická podoba chasten pochází z latinského castus, což znamená „ctnostný nebo čistý“, a chasten znamená „očistit“.2
Ve světě pozemský soudce člověka odsoudí a zavře do vězení. Naproti tomu Kniha Mormonova nás učí, že když záměrně hřešíme, stáváme se „svými vlastními soudci“ (Alma 41:7) a posíláme se sami do duchovního vězení. Paradoxně v tomto případě všeobecný soudce drží klíče, jež odemykají brány vězení, „neboť s ukázňováním připravuji cestu pro osvobození jejich ve všech věcech z pokušení“ (NaS 95:1; zvýraznění přidáno). Postupy spravedlivého soudce jsou milosrdné, láskyplné a vykupující, nikoli odsuzující.
Mladý Joseph Smith, než obdržel zlaté desky, byl ukázňován během čtyřleté zkušební doby, „neboť [nedodržoval] přikázání Páně“.3 Později, když Joseph přišel o 116 stran rukopisu, byl ukázňován znovu. Ačkoli toho opravdu litoval, Pán mu na krátkou dobu odňal výsady, protože „ty, jež miluji, také ukázňuji, aby jim hříchy mohly býti odpuštěny“ (NaS 95:1).
Joseph řekl: „Anděl se radoval, když mi dal zpět Urim a Thumim, … a řekl, že Bůh je potěšen mou věrností a pokorou a že mne miluje za mou kajícnost a horlivost v modlitbě.“4 Protože chtěl Pán dát Josephovi ponaučení, které by mu změnilo srdce, žádal od něho srdcervoucí oběť – neboť oběť je nezbytnou součástí kázně.
Oběť
„V dávných dnech slovo obětovati znamenalo učiniti něco nebo někoho svatým“,5 což toto slovo provázaně spojuje s definicí slova ukázňovat ve smyslu „očistit“. Podobně i v dávném Izraeli odpuštění přicházelo skrze oběť za hřích či přestupek.6 Tato oběť nejenže ukazovala „k oné veliké a poslední oběti“ (Alma 34:14), ale rovněž pomáhala vyvolat hlubší pocit vděčnosti za Spasitelovo Usmíření. Neochota přinést oběť jako součást našeho pokání je výsměchem či znevážením Kristovy větší oběti za tentýž hřích a zlehčuje Jeho utrpení, což je necitelnou známkou nevděku.
Na druhou stanu, díky krásnému paradoxu skrze oběť ve skutečnosti získáváme něco, co má věčnou cenu – Jeho milosrdenství a odpuštění, a nakonec „vše, co … Otec má“ (NaS 84:38). Oběť v rámci pokání také působí jako hojivý balzám, jenž pomáhá nahradit „výčitky svědomí“ (Alma 42:18) „pokoj[em] svědomí“ (Mosiáš 4:3). Bez oběti by mohlo být pro člověka těžké odpustit sám sobě kvůli přetrvávajícímu vědomí, že něco skrývá.7
Rodič jako spravedlivý soudce
Ačkoli málo z nás bude povoláno stát se všeobecným soudcem, zásady spravedlivého soudu se vztahují na všechny, a zvlášť na rodiče, kteří je mají denně příležitost uplatňovat vůči svým dětem. Efektivní výuka dítěte je samou podstatou správného rodičovství a láskyplné ukázňování je samou podstatou toho, jak být spravedlivým soudcem.
President Joseph F. Smith učil: „Jsou--li děti vzdorné a obtížně zvládnutelné, mějte s nimi trpělivost, dokud nebudete moci zvítězit láskou …, a potom můžete utvářet jejich charakter podle své libosti.“8
Je pozoruhodné, že když proroci učí o tom, jak ukázňovat, zdá se, že vždy zmiňují křesťanské vlastnosti. Nauka a smlouvy nám dávají ohledně ukázňování tuto známou radu:
„Žádná moc nebo vliv nemohou ani nemají býti udržovány působením kněžství, pouze přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou;
laskavostí a ryzím poznáním, které budou velice rozšiřovati duši bez pokrytectví a beze lsti –
pokáráním v pravý čas s ostrostí, když jsi pohnut Duchem Svatým; a pak, následně, projevením větší lásky.“ (NaS 121:41–43.)
Tyto verše nás učí, abychom kárali, když jsme pohnuti „Duchem Svatým“, nikoli hněvem. Duch Svatý a hněv jsou neslučitelné, neboť „ten, kdo má ducha sváru, není ode mne, ale je od ďábla, který je otcem sváru a podněcuje srdce lidí, aby se navzájem hněvivě svářili“ (3. Nefi 11:29). President George Albert Smith učil, že „nelaskavá slova nejsou obvykle vyřčena na základě inspirace od Pána. Duch Páně je duchem laskavosti; je to duch trpělivosti; je to duch pravé lásky, milostivosti, snášenlivosti a shovívavosti. …
Pokud ale máme ducha nacházení chyb … zničujícím způsobem, není to nikdy důsledek společenství Ducha našeho Nebeského Otce a je to vždy škodlivé.
… Laskavost je moc, kterou nám Bůh dal proto, abychom mohli odemykat zatvrzelá srdce a obměkčovat tvrdošíjné duše.“9
Pravá totožnost našich dětí
Když Spasitel navštívil Nefity, udělal s dětmi něco neobyčejného:
„A stalo se, že učil děti zástupu … a sloužil jim a uvolnil jejich jazyk, a ony promlouvaly k otcům svým veliké a podivuhodné věci. …
[A] zástup … viděl i slyšel tyto děti; ano, dokonce i nemluvňata otevřela ústa svá a pronášela podivuhodné věci.“ (3. Nefi 26:14, 16.)
Možná spíše než o to, že nemluvňata otevřela ústa, šlo o to, že Pán otevřel oči a uši jejich užaslým rodičům. Tito rodiče obdrželi neobyčejný dar možnosti nahlédnout do věčnosti a spatřit pravou totožnost a předsmrtelný stav svých dětí. Nezměnilo to snad navždy pohled těchto rodičů na jejich děti a jejich chování vůči nim? Líbí se mi tato obměna citátu připisovaného Goethemu: „To, jak se díváte na [dítě], určuje, jak se k němu budete chovat; a to, jak se k němu chováte, určí, kým se [stane].“10 Mít na paměti pravou totožnost dítěte je dar předvídavosti, jenž božsky inspiruje vizi spravedlivého soudce.
Závěr
President Thomas S. Monson nás učí: „Nikdy nedovolte, aby problém, který má být vyřešen, byl důležitější než ten, kdo má být milován.“11 Tato zásada je životně důležitá, máme-li se stát spravedlivými soudci, a to zvláště pro své děti.
Existuje jen jedna možnost, jak soudit spravedlivým soudem, jako to dělá Ježíš Kristus, a to být takovým, jako je On. Tudíž, „jakými lidmi máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.