Isabellina cesta
Autorka žije v Texasu v USA.
Cesta bude dlouhá a nebezpečná, ale návštěva chrámu stojí za to.
Brazílie, 1992
Isabelle pohlédla na vysoké modré nebe. Na dohled nebyly žádné mraky. Olízla si suché rty.
Rodiče rozmlouvali tiše s presidentem Santiagem, presidentem kůlu. Motor lodi tak burácel, že neslyšela, co říkají. Ale věděla, o čem mluví. Už nemají pitnou vodu.
Isabelle se snažila soustředit na cíl cesty. Jeli do chrámu, aby tam mohli být zpečetěni jako rodina! Pamatovala si, jak rodiče mluvili o tom krásném chrámu v Sao Paulu už od doby, kdy byla malá holčička. Možnost tam jet jí připadala jako pohádka. Isabellina rodina totiž bydlela v Manausu, hluboko v amazonském deštném pralese, a chrám byl od nich vzdálen více než 3 200 kilometrů.
Pak president Santiago naplánoval do chrámu šestidenní cestu. Více než 100 členů se rozhodlo, že pojedou. „Bude to pro nás oběť,“ řekla jí Mamãe. „Ale oběť přináší požehnání.“
Zpočátku byla cesta zábavná. Spali v houpacích sítích na palubě lodi, zpívali náboženské písně a četli písma.
Pak ale došla pitná voda a voda v řece byla na pití příliš špinavá.
Isabelle ucítila, jak se Mamãe dotkla její ruky. „President Santiago si přeje, abychom se všichni sešli,“ řekla. „Budeme se modlit o déšť.“
Isabelle se připojila ke skupině a modlitba začala. Když se domodlili, ucítila na krku závan studeného větru. Utíkala na bok lodi a překvapením se zajíkla. Směrem k nim se pohybovaly šedivé mraky. Brzy začalo prudce pršet! Otevřela pusu a snažila se chytat kapky deště na jazyk.
„Rychle!“ zavolala Mamãe. „Přineste kbelíky, rendlíky – cokoli!“
Isabelle popadla rendlík a vystrčila ho do deště. Snažila se pochytat co nejvíce vody. Všichni na tom pracovali společně a smáli se a radovali. Brzy to bylo jako velká mokrá party! Bouřka trvala 15 minut. Dostatečně dlouho na to, aby si všichni nachytali tolik vody, kolik potřebovali. Byl to zázrak.
Zanedlouho loď dorazila do cíle své cesty. Jim však ještě zbývalo ujet přes 2 400 kilometrů po souši. Všichni nastoupili do autobusu, který je měl odvézt zbytek cesty. Autobus kodrcal po hrbolatých cestách několik dnů. Jednou poskočil tolik, že prasklo čelní sklo! Občas projížděli horkými městy plnými lidí. Ale tamní silnice aspoň nebyly tak hrbolaté!
Všichni byli vždy rádi, když se v nějaké vesnici nebo městě zastavili na jídlo. Jedli v kaplích nebo u členů Církve, kteří bydleli po cestě. Prvního večera přijeli tak pozdě, že se Isabelle bála, že je nebude nikdo čekat. „Neboj se,“ řekla Mamãe s unaveným úsměvem. „Podívej se!“
President odbočky a její členové stáli vedle sebe na druhé straně cesty. Drželi v rukou nápis „Oběť přináší požehnání“. Isabelle se usmála. Mamãe měla pravdu!
Po třech dnech kodrcání konečně dojeli do Sao Paula. Isabelle se postavila na sedadlo, aby měla lepší výhled, zatímco autobus projížděl zatáčkou. Najednou všichni v autobusu propukli v jásot. „O templo! O templo!“ Uviděli vysokou štíhlou věž chrámu vypínající se nad řadami palem. Slunce svítilo na zlatého anděla Moroniho.
Všichni byli vyčerpaní, ale na odpočinek neměl nikdo ani pomyšlení. Chtěli být hned zpečetěni. Když měla být zpečetěna Isabellina rodina, oblékla si Isabelle pečlivě bílé šaty. Když vešla do pečeticí místnosti, uviděla tatínkův zářivý úsměv. Mamãe stékaly po tvářích slzy. Byla to dlouhá, a dokonce nebezpečná cesta. „Ale ta oběť stála za to,“ pomyslela si Isabelle. Když se postavila vedle své rodiny, aby byli zpečetěni na věčnost, usmívala se.