Víra jít neochvějně dál

Starší Ronald A. Rasband

Kvorum Dvanácti apoštolů

Obrázek

Starší Ronald A. Rasband

Z proslovu proneseného 24. července 2007 v Tabernaclu v Salt Lake City během ranního shromáždění u příležitosti Dne pionýrů.

Členové Willieho výpravy ručních vozíků, vyzbrojeni svědectvím o Pánu Ježíši Kristu, šli navzdory útrapám a hladu neochvějně dál.

Vlevo: současný vzhled krajiny okolo Gloucesteru (Anglie)

Příběh, který bych rád vyprávěl, začal ve vlnící se zelené krajině anglického venkova, v níž se v Gloucesteru v roce 1825 narodil John Bennett Hawkins. V roce 1849 se nechal pokřtít do Církve a téhož roku odplul se skupinou Svatých posledních dnů na lodi Henry Ware do Ameriky. Do Utahu dorazil v srpnu 1852 a stal se jedním z prvních kovářů v počátcích osídlování Utahu.

Jeho budoucí manželka, Sarah Elizabeth Moultonová, také pocházela z anglického venkova. Irchester je malá vesnice poblíž řeky Nene, asi sto kilometrů na sever od Londýna a přibližně stejně daleko východním směrem od Birminghamu. Sarah Elizabeth se narodila v roce 1837 Thomasi Moultonovi a Esther Marshové. Když byly Sarah Elizabeth pouhé dva roky, její matka zemřela a v roce 1840 se její otec oženil se Sarah Dentonovou.

V červnu 1837 starší Heber C. Kimball (1801–1868) z Kvora Dvanácti apoštolů a další vedoucí Církve vykonávali v Anglii misionářskou práci. Mezi mnohými obrácenými, které tito misionáři učili, byla rodina, která Moultonovým dala výtisk letáku Hlas varování od staršího Parleyho P. Pratta (1807–1857) z Kvora Dvanácti apoštolů. Když si ho Thomas a Sarah přečetli, obrátili se a 29. prosince 1841 se nechali pokřtít. V té době byly v jejich rodině pouze dvě děti – čtyřletá Sarah Elizabeth a sedmiměsíční Mary Ann.

Duch shromažďování byl v srdci obrácených v Evropě silný. Toužili po tom, aby se mohli odstěhovat do Ameriky, kde by mohli žít společně s většinou Svatých. Moultonovi, stejně jako mnozí další, neměli dost peněz na to, aby své přání uskutečnili. Jejich odhodlání však bylo silné a začali šetřit peníze do zavařovací sklenice.

Stálý vystěhovalecký fond

V roce 1849 zřídil president Brigham Young (1801–1877) Stálý vystěhovalecký fond, který měl členům Církve pomoci bezpečně se přestěhovat do Ameriky. První lidé, kteří využili pomoci tohoto fondu, cestovali v koloně krytých povozů, ale tento způsob dopravy byl pomalý a nákladný. I s pomocí Stálého vystěhovaleckého fondu si cestu mohlo dovolit jen málo lidí. Vedoucí Církve začali zkoumat otázku použití ručních vozíků a došli k závěru, že díky nim by byla cesta rychlejší a méně nákladná.

V té době čítala rodina Moultonových již sedm dětí, ale díky úsporám ze zavařovací sklenice, pomoci Stálého vystěhovaleckého fondu a levnějšímu způsobu dopravy se jejich přání mohlo splnit. Přípravy na cestování devítičlenné rodiny si vyžádaly pečlivé plánování. Aby dokázali ušetřit ještě další peníze na nákupy, které potřebovali obstarat, téměř rok žili jen z ječné mouky.

Když se čas jejich odjezdu přiblížil, Thomas váhal, zda cestu podniknout, protože jeho manželka čekala dítě. Avšak Sarah Denton Moultonová byla ženou víry a nic ji nemohlo odradit. Před odjezdem z Anglie dal jeden z misionářů Sarah požehnání, v němž jí slíbil, že jestliže půjde do Utahu, zvládne cestu v bezpečí, aniž by ztratila jediného člena rodiny – což bylo velmi nadějné požehnání pro rodinu, která měla mít brzy deset členů!

Rodina, která v roce 1856 vyplula z anglického Liverpoolu na lodi Thornton, přivítala nově narozeného chlapečka pouhé tři dny po vyplutí. Loď Thornton byla najata, aby přeplavila 764 Svatých z Dánska, Švédska a Anglie. Cestovali pod vedením misionáře, který se jmenoval James Grey Willie.

Za šest týdnů vplul Thornton do přístavu v New Yorku. Moultonovi poté nasedli na vlak a vydali se na dlouhou cestu na západ. V červnu 1856 dorazili do Iowa City ve státě Iowa, odkud vycházely výpravy ručních vozíků. Pouhé tři dny před jejich příjezdem vyrazila z Iowa City na cestu výprava kapitána Edwarda Bunkera, která zabrala velkou část ručních vozíků, které byly k dispozici.

Těžkosti s ručními vozíky

O dva týdny později se k Willieho výpravě připojila další výprava Svatých pod vedením Edwarda Martina. Zástupci Církve v Iowa City, kteří předtím věnovali veškeré síly tomu, aby vybavili a vyslali první tři výpravy ručních vozíků, se nyní horečně snažili postarat o nečekaně velkou skupinu, která dorazila později. Než tito Svatí mohli pokračovat v cestě, bylo třeba vyrobit 250 ručních vozíků.

Do výroby vozíků se zapojil každý práceschopný muž, zatímco ženy šily pro účely cesty desítky stanů. Mnozí z těchto amatérských výrobců vozíků se neřídili danými požadavky, ale vyrobili vozíky různých velikostí a síly, což se později ukázalo jako problematické. Kvůli tomu, jak velký počet vozíků bylo třeba vyrobit, muselo být použito i čerstvé, neproschlé dřevo, a v některých případech i surová kůže a cín pro výrobu kol. Ve vozících se vezly potraviny a v mnoha případech i veškerý majetek, který Svatí měli.

Na jednotlivé vozíky se naložilo často kolem 200 kilogramů mouky, ložního prádla, potřeb na vaření a šatstva. Každý člověk mohl na vozík naložit jen 8 kilogramů jako své osobní zavazadlo.

Thomas Moulton a jeho desetičlenná rodina byli přiřazeni ke čtvrté výpravě ručních vozíků, opět pod vedením kapitána Willieho. Skupina se skládala ze 400 Svatých a bylo v ní více starších lidí než obvykle. Ve zprávě ze září onoho roku bylo uvedeno „404 osob, 6 krytých vozů, 87 ručních vozíků, 6 párů volů, 32 krav a 5 mezků“.¹

Moultonovi dostali k užívání jeden krytý a jeden otevřený ruční vozík. Thomas a jeho manželka táhli krytý vozík. V tomto vozíku se vezl novorozený Charles a jeho sestřička Lizzie (Sophia Elizabeth). Lottie (Charlotte) do něj mohla nasednout vždy, když vozík jel z kopce. Za vozíkem šel osmiletý James Heber, s provazem uvázaným kolem pasu, aby se nezatoulal. Druhý těžký vozík táhly dvě nejstarší dívky – Sarah Elizabeth (19 let) a Mary Ann (15 let) – společně s bratry Williamem (12 let) a Josephem (10 let).

V červenci 1856 se Moultonovi rozloučili s městem Iowa City a vydali se na svou více než 2 000 kilometrů dlouhou cestu na západ. Po 26 dnech cesty dorazili do Winter Quarters (dnešní Florence) ve státě Nebraska. Jak bylo zvykem, zůstali zde několik dní, aby mohli spravit vozíky a doplnit zásoby, protože mezi Winter Quarters a Salt Lake City neexistovalo žádné větší město.

Ve chvíli, kdy byla Willieho výprava připravena z Winter Quarters vyrazit, čas již tak pokročil, že se sešla rada, která měla rozhodnout, zda se vydají na cestu, nebo zůstanou do jara. Někteří lidé, kteří tuto cestu již absolvovali, je s velkou vážností varovali před nebezpečím, které představovala cesta v tak pozdní roční době. Avšak kapitán Willie a mnoho členů výpravy mělo pocit, že mají jít, protože ve Florence nebylo ubytování, v němž by mohli přečkat zimu.

Ubývající zásoby

18. srpna, vybaveni nedostatečnými zásobami, se členové Willieho výpravy vydali na další cestu s přesvědčením, že zásoby si budou moci doplnit ve Fort Laramie (severně od dnešního Laramie ve státě Wyoming). V reakci na varování, jehož se jim dostalo, umístili do každého vozíku navíc jeden pytel se 45 kilogramy mouky a měli důvěru v to, že se setkají se zásobovacími vozy vypravenými ze Salt Lake City. Na konci září však vozkové zásobovacích vozů v přesvědčení, že žádní další přistěhovalci už nepřijdou, zamířili zpět do Salt Lake City a Willieho výprava se s nimi nesetkala.

Ve Florence Moultonovi dospěli k názoru, že bude lepší nechat tam jednu bedýnku se zásobami, protože náklad pro desetičlennou rodinu, který museli táhnout, byl prostě příliš těžký. Do té doby již zanechali jedno zavazadlo v přístavu v Liverpoolu, bedýnku oblečení na palubě lodi, kufr s oblečením v New Yorku a kufr se zásobami, v němž byla i většina jejich osobních věcí, v Iowa City. I cestou hledali možnosti, jak své břemeno odlehčit.

Chráněná přírodní oblast Scotts Bluff v západní Nebrasce v USA

Pro někoho, kdo se těší veškerému pohodlí moderního života, je těžké představit si každodenní těžkosti, které prožívali Moultonovi a ostatní pozoruhodní muži a ženy v těchto výpravách ručních vozíků. Dokážeme si představit puchýře na rukou a nohou, bolavé svaly, prach a kamínky, mouchy a komáry, splašená stáda bizonů a náhodná setkání s indiány? Dokážeme si představit, jak se brodili řekami a jakou překážkou byl písek a kluzké kameny, když se snažili dostat vozíky přes rychle tekoucí nebo hlubokou vodu? Dokážeme pochopit slabost, která pochází z nedostatku přiměřené výživy?

Během cesty chodívaly Moultonovy děti s matkou do terénu sbírat klásky divoké pšenice, aby své rychle se ztenčující zásoby doplnily o nějakou další potravu. V jednu dobu měli jen jeden ječný chléb a jedno jablko na den pro každé tři členy své rodiny.

12. září těsně před setměním dorazila do tábora skupina misionářů, kteří se vraceli z Britské misie. Vedl je Franklin D. Richards (1821–1899) z Kvora Dvanácti apoštolů, prapradědeček mojí manželky. Když starší Richards a ostatní viděli těžkosti této výpravy ručních vozíků, slíbili, že rychle dojedou do údolí Solného jezera a co nejdříve jim vyšlou pomoc.

30. září dorazila Willieho výprava do Fort Laramie ve státě Wyoming, které se nacházelo přibližně 650 kilometrů východně od Salt Lake City.

Začátkem října přišla zima a při další cestě, o niž se výprava pokoušela, se obtíže ještě znásobily. Zásob bylo tak málo, že kapitán Willie byl nucen snížit denní příděl na přibližně 425 gramů mouky pro muže, 350 gramů pro ženy, 250 gramů pro děti a 150 gramů pro nemluvňata. Brzy museli čelit kvílejícímu větru a sněhu hnanému vichrem. Do rána 20. října napadlo deset centimetrů sněhu a stany a kryty povozů se bortily pod jeho tíhou. Pět členů výpravy a několik tažných zvířat zemřelo zimou a hladem během noci před touto bouří a pět dalších členů zemřelo v průběhu dalších tří dnů. Mnoho relativně silných mužů dalo v jídle přednost ženám, dětem a nemocným a bylo nuceno pokračovat v cestě bez jakéhokoli jídla.

Záchranné skupiny vyrážejí

Řeka Sweetwater nedaleko soutěsky Martin’s Cove ve státě Wyoming v USA

Členové výpravy se utábořili na řece Sweetwater tři kilometry pod horským hřebenem Rocky Ridge a hladoví, promrzlí a zubožení čekali, až se bouře utiší.

Když skupina Franklina D. Richardse dorazila do Salt Lake City, okamžitě presidenta Younga informovali o zoufalé situaci přistěhovalců. Svatí v údolí nečekali, že by tento rok mohli dorazit ještě nějací další lidé, a zpráva o jejich nesnázích se šířila rychlostí blesku.

O dva dny později, 6. října 1856, se ve starém Tabernaclu konala generální konference. President Young vyzval Svaté od řečnického pultu, aby vypravili muže s potravinami a zásobami ve vozech tažených mezky nebo koni, aby se vydali poskytnout pomoc již následující den.²

Mezi těmi, kteří byli toho dne ve starém Tabernaclu a kteří zareagovali na výzvu k pomoci, byl i John Bennett Hawkins. Stal se jedním ze stovek jednotlivců ze záchranných skupin, kteří se vydali na cestu ze Salt Lake City. Večer 21. října záchranné vozy konečně dorazily do Willieho tábora. Promrzlí a hladoví členové výpravy, kteří byli ještě naživu, je uvítali s radostí a vděčností. Takto se John Bennett Hawkins poprvé setkal se Sarah Elizabeth Moultonovou a tito dva se pak stali mými praprarodiči.

22. října se někteří zachránci vydali dál na pomoc dalším výpravám ručních vozíků, zatímco William H. Kimball, který si vzal na starost Willieho výpravu, se společně se zbylými vozy vydal zpět do Salt Lake City.

Ti, kteří neměli sílu táhnout svůj vozík, naložili svoje věci na vozy a šli vedle nich. Ti, kteří nemohli jít, jeli na vozech. Když dorazili k Rocky Ridge, zastihla je další velká sněhová bouře. Zatímco namáhavě postupovali podél onoho horského hřebenu, museli se zabalit do pokrývek a dek, aby neumrzli. Do té doby již zemřelo přibližně čtyřicet členů výpravy.³

Počasí bylo tak chladné, že mnoho Svatých utrpělo cestou přes tento horský hřeben omrzliny na rukou, nohou a tvářích. Jednu ženu připravil mráz o zrak.

Dokážeme si představit Moultonovy s jejich osmi dětmi, jak táhnou a tlačí své dva vozíky a brodí se přitom hlubokým sněhem. Na jednom vozíku, který táhl Thomas a jeho manželka, se vezl drahocenný náklad – Lottie, Lizzie a maličký Charles ― zatímco malý James Heber klopýtal za vozíkem, který ho táhl za provaz uvázaný kolem pasu. Druhý vozík táhly a tlačily Sarah Elizabeth a ostatní tři děti. Když jedna laskavá starší žena viděla, jak si malý James Heber razí cestu, vlečený vozíkem, vzala ho za ruku. Tento laskavý skutek mu zachránil pravou ruku, ale jeho levá ruka, vystavená mrazivému počasí, omrzla. Když dorazili do Salt Lake City, několik prstů na této ruce muselo být amputováno.

Krátce po poledni 9. listopadu zastavily vozy s trpícími lidmi před budovou kanceláře pro desátek v Salt Lake City, kde nyní stojí Pamětní budova Josepha Smitha. Mnozí dorazili s omrzlými chodidly a končetinami. Šedesát devět jich cestou zemřelo. Ale slib, který dostala rodina Moultonových v onom požehnání v Anglii, se splnil. Thomas a Sarah Denton Moultonovi nepřišli ani o jedno dítě.

Od záchrany k lásce

Výpravu pozdravily stovky obyvatel Salt Lake City, kteří netrpělivě očekávali jejich příchod a byli připraveni pomoci se o ně postarat. Vděčnost, kterou Sarah Elizabeth pociťovala vůči jednomu z mladých hrdinů, kteří pomohli zachránit Moultonovy ze spárů smrti, brzy přerostla v zamilovanost a lásku.

5. prosince 1856 se Sarah Elizabeth za svého zachránce Johna Bennetta Hawkinse, uprostřed gratulací od svých blízkých, provdala. Na čas a věčnost byli zpečetěni následujícího července v Domě obdarování. Usadili se v Salt Lake City a byli požehnáni třemi syny a sedmi dcerami. Jedna z jejich dcer, Esther Emily, se v roce 1891 provdala za mého dědečka Charlese Rasbanda.

24. července slavíme Den pionýrů a vyjadřujeme vděčnost za ony mnohé pionýry, kteří obětovali vše pro vybudování údolí Solného jezera a mnoha dalších společenství na západě Spojených států. Také vyjadřujeme vděčnost za pionýry Svatých posledních dnů kdekoli na světě, kteří prošlapali – a prošlapávají – cestu evangelia pro další, kteří přicházejí po nich.

Co je pohánělo dál? Co jim pomáhalo jít kupředu? Odpovědí je svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Jako prapravnuk pionýrů připojuji i své svědectví, že jejich námaha nebyla marná. I já pociťuji to, co pociťovali oni. I já vím to, co věděli oni, a vydávám o tom svědectví.