Udrželi si víru v osamocení
Takto se podařilo členům Církve, kteří kvůli válce, nemoci nebo jiným okolnostem zůstali ve své zemi osamoceni, zůstat věrní.
Většina Svatých posledních dnů v dnešní době uctívá Boha ve sborech a odbočkách, kde se členové „často [scházejí], aby se postili a modlili a aby jeden s druhým mluvili o blahu svých duší“ (Moroni 6:5). Avšak Moroni, prorok, který napsal tato slova, vytvořil jedny ze svých nejvýznačnějších spisů v době, když po zničení svého lidu zůstal sám jediným učedníkem.
V průběhu celé historie Církve si mnoho Svatých posledních dnů udrželo víru, když se kvůli okolnostem ocitli v osamocení. Někteří, podobně jako Moroni, prožili své dny jako svědkové a příklady pro budoucí generace. Jiní se dožili dne, kdy svou víru mohli opět sdílet s druhými.
Roky modliteb za tento den
Ilustrace Ken Spencer
Františka Brodilová vstoupila do Církve ve Vídni v roce 1913 – rok před začátkem 1. světové války – a neměla žádný kontakt s dalšími členy Církve až do roku 1929.
Portrét Františky Veselé Brodilové laskavě poskytla knihovna Visual Resources Library
Františka Brodilová mohla jen těžko předvídat, jakou roli bude hrát v historii Církve, když jí v roce 1913 ve Vídni na dveře zaklepal jistý misionář. Rok po jejím obrácení zachvátila Rakousko-Uhersko 1. světová válka, misionáři se vrátili domů a mnoho mužů z řad členů bylo povoláno k vojenské službě, kvůli čemuž se Františka a několik dalších sester musely scházet samy.
Toto byly ty nejintenzivnější kontakty s Církví, které Františka po mnoho let měla. Po válce její manžel František obdržel nabídku pracovat pro novou československou vládu. Poté, co se přestěhovali do Prahy, se Františka stala jedinou členkou Církve v této zemi. František po několika měsících zemřel a Františka se musela sama postarat o své dvě malé dcery – Františku a Janu.
Františka sama učila své dcery evangeliu. „Vyrostla jsem v Církvi,“ vzpomínala dcera Františka. „Církev pro nás znamenala domov!“1 Františka také napsala vedoucím Církve v Rakousku a požádala je, aby byli do Československa vysláni misionáři. Církevní vedoucí v této otázce váhali, protože poslední misionář, který působil v Praze o 40 let dříve, byl za hlásání evangelia uvězněn a vypovězen z města. I přes nové politické poměry se církevní vedoucí obávali, že se situace změnila jen málo.
Františka se však nenechala odradit, psala další dopisy a modlila se za zřízení misie. V roce 1928, po deseti letech, které Františka prožila v osamocení, se do Prahy vrátil tentýž misionář, který v Praze kázal již před lety – 83letý Thomas Biesinger. Zdálo se, že osamocení, v němž rodina žila, skončilo. Zakrátko však zhoršující se zdraví donutilo staršího Biesingera k odchodu ze země.
Františka pociťovala zklamání, ale rozhodla se, že bude pokračovat v psaní dopisů členům a vedoucím Církve v zahraničí. A její vytrvalost přinesla ovoce: 24. července 1929 dorazil do Prahy John A. Widtsoe (1872–1952) z Kvora Dvanácti apoštolů se skupinou misionářů. Téhož večera vystoupala Františka spolu s ostatními na vrchol hory nedaleko hradu Karlštejn, kde starší Widtsoe zasvětil Československo pro hlásání evangelia a oficiálně zorganizoval misii. „Málokdo si dokáže představit, jakou radost jsme pociťovali,“ napsala Františka později. „Za tento den jsme se roky modlily.“2
Františka se zúčastnila události, kdy v roce 1929 starší John A. Widtsoe (oba v prostřední řadě) zasvětil Československo pro hlásání evangelia.
Téměř šest měsíců se odbočka scházela u Františky doma. Františka později pomohla svým dcerám přeložit do češtiny Knihu Mormonovu a položila základ Církve v zemi, která je nyní Českou republikou.
Podobně jako Františka i mnoho dalších Svatých posledních dnů vytrvalo v osamocení. Následující muži a ženy byli mezi prvními, kteří se dělili o evangelium a položili základ Církve ve své vlasti, díky čemuž se mohli jiní lidé později podílet na společenství Svatých.
Trvalý dar pravé víry
Fujiya Nara (v tmavém obleku) jako předsedající starší převzal zodpovědnost za udržování kontaktu se členy poté, co byla v roce 1924 uzavřena Japonská misie.
Když byla v roce 1924 uzavřena Japonská misie, mnozí členové se cítili ztracení a opuštění. Vedení přibližně 160 členů v Japonsku bylo svěřeno Fudžijaovi Naraovi, přesedajícímu staršímu v zemi, kterému jeho zaměstnání u železniční společnosti umožňovalo navštěvovat roztroušené členy. Když Fudžija nemohl členy navštěvovat, udržoval s nimi kontakt tím, že vydával časopis pod názvem Šuro (Palmový list), v němž se dělil o poselství evangelia a povzbuzoval zbývající Svaté během neklidných let, které následovaly.
Když byl kvůli zaměstnání přeložen do Mandžuska a bratr, který ho v roli předsedajícího staršího nahradil, v roce 1937 náhle zemřel, byl kontakt se členy v Japonsku zanedlouho ztracen. „I když jsme se Salt Lake City neměli žádné spojení prostřednictvím korespondence,“ řekl Fudžija, „… byli jsme přesvědčeni, že Církev [zde] bude obnovena.“3
Během 2. světové války se Fudžija vrátil do Tokia, kde kázal svým sousedům a jednou týdně organizoval setkání Nedělní školy. Po válce našel Fudžija zprávu od Edwarda L. Clissolda – Svatého posledních dnů, který sloužil v americké armádě – v níž vybízel členy Církve v této zemi, aby ho kontaktovali. Fudžija okamžitě navštívil Edwarda v jeho hotelovém pokoji. Když Edward přišel na shromáždění Svatých posledních dnů v Tokiu, byl překvapen, že ho navštěvuje téměř sto lidí.
„Po celou dobu,“ řekl Fudžija později, „bylo a je největším darem, a trvalým darem, poznat a přijmout pravou víru – tedy poznat Nebeského Otce, Ježíše Krista a Ducha Svatého.“4
Budování Církve na Havaji
Jonathan Napela, jeden z prvních obrácených na Havaji, pomohl s překladem Knihy Mormonovy do havajštiny.
Portrét Jonathana Napely laskavě poskytly Knihovna a archiv církevní historie
Než se Jonathan H. Napela dal se svou manželkou Kiti v roce 1851 pokřtít, byl na ostrově Maui uznávaným soudcem. Když byl kvůli členství v Církvi donucen ze svého úřadu odstoupit, věnoval svoji energii budování Církve mezi rodilými Havajci. Jonathan učil havajštině misionáře George Q. Cannona, pomohl přeložit Knihu Mormonovu a vytvořil první program pro výcvik misionářů v jakémkoli cizím jazyce.
Díky tomu vstoupily do Církve během následujících tří let více než tři tisíce Havajců. „Vidíme velmi jasně, že toto je Boží církev,“ napsal. „Na těchto ostrovech je mnoho lidí, kteří milostí Boží a skrze Pána Ježíše Krista získali silnou víru, že můžeme přijmout Ducha Svatého.“5
V roce 1872 Kiti Napelaová onemocněla malomocenstvím a musela se odebrat do kolonie pro nemocné malomocenstvím na ostrově Molokai. Jonathan se rozhodl, že nezůstane mezi Svatými, ale že také požádá o přijetí do kolonie. „Během onoho krátkého času, který zbývá,“ napsal zdravotnické komisi, „chci být se svou manželkou.“6 Jonathan svolení dostal a stal se presidentem odbočky na Molokai. V úzké spolupráci s místním katolickým knězem, otcem Damienem, sloužil všem, kteří byli touto chorobou postiženi. Jonathan nakonec sám v kolonii malomocenstvím onemocněl a zemřel.
„Raduji se z toho, že jsem nástrojem v rukou Božích“
Wilhelm Friedrichs (druhý zleva) a Emil Hoppe (uprostřed, zadní řada) se zúčastnili prvních křtů v Argentině.
Když se rodiny Friedrichsových a Hoppeových nedlouho po roce 1920 přestěhovaly z Německa do Argentiny, byly zde jedinými Svatými posledních dnů. Wilhelm Friedrichs a Emil Hoppe se ve své nové vlasti snažili dělit o evangelium, šířili letáky a zvali druhé k účasti na jejich shromážděních. „Mám v Nebeského Otce plnou důvěru, že pošle upřímné přátele, kteří evangelium přijmou,“ napsal Wilhelm, „neboť se raduji z toho, že jsem nástrojem v rukou Božích.“7
Měli však i vážné obtíže. Rodiny žily daleko od sebe a musely cestovat dvě hodiny, aby se mohly setkat. Protože Emil byl jáhnem a Wilhelm učitelem v Aronově kněžství, nemohli vykonávat obřady, jako je svátost nebo udělení kněžského požehnání.
V roce 1924 Hildegarda Hoppeová porodila holčičku, která však za dva měsíce zemřela. Zarmoucená Hildegarda požádala o to, aby jméno holčičky bylo zaneseno do záznamů Církve. Na základě toho si začal Wilhelm dopisovat s církevními vedoucími v Salt Lake City.
Po roce a půl byl poslán starší Melvin J. Ballard (1873–1939) z Kvora Dvanácti apoštolů, aby se spolu s dalšími misionáři setkal v Buenos Aires s rostoucí skupinou obrácených. Když tam v prosinci 1925 dorazili, starší Ballard pokřtil několik obrácených a zorganizoval odbočku. Na první svátek vánoční starší Ballard zasvětil Jižní Ameriku pro misionářskou práci a zorganizoval první misii na kontinentu.
Přinesl evangelium svému národu
Když se Philippe a Annelise Assardovi (vlevo) setkali v Pobřeží slonoviny s Lucienem a Agathe Affouéovými, oba páry se radovaly z poznání, že tam nejsou v Církvi samy.
Philippe a Annelise Assardovi žili v pohodlí v německém Kolíně, když jim v roce 1980 zaklepali na dveře misionáři. Evangelium brzy přijali a cítili se „ohromeni svými požehnáními“. Philippe brzy pocítil mocnou touhu vrátit se do své rodné země, Pobřeží slonoviny, aby se tam mohl dělit o znovuzřízené evangelium. „A tak, v roce 1986, poté, co jsme se s manželkou dlouho modlili a postili,“ vzpomínal Philippe, „jsem se rozhodl, že se do Pobřeží slonoviny vrátím předat, co jsem obdržel, abych zlepšil osud mé rodiny i mého lidu.“8
Než se Philippe vydal na cestu, poradil se s vedoucími Církve. I když v Pobřeží slonoviny neexistovaly žádné církevní jednotky, žil tam určitý počet členů, kteří do Církve vstoupili během pobytu v jiné zemi. Assardovi dostali jejich seznam a po dobu jednoho roku každému z nich pilně psali dopisy. Postupně rozdmýchali jiskřičku víry v druhých a obdrželi povolání začít ve svém domově pořádat nedělní shromáždění. Poté vznikly další sbory a odbočky a v roce 1997 byl v Pobřeží slonoviny zorganizován první kůl.