„Ale já jsem mormonka“
Abby Thorneová
Utah, USA
Ilustrace: Bradley Clark
Zrovna jsem se posadila v autobuse, když v tom se ke mně naklonil muž, který seděl naproti přes uličku, a řekl: „Máte krásnou duši.“
Asi nemusím říkat, že mě to překvapilo. Zatím mi duši ještě nikdo nepochválil. Nebyla jsem si jistá, jak na to zareagovat, a tak jsem jen řekla: „Děkuji.“
Onen muž mi pověděl, že to poznal díky tomu, že pracuje s určitou náboženskou skupinou. Naslouchala jsem mu, když mi dával rady ohledně toho, jak si mohu udržovat duši krásnou.
Když autobus dojel na zastávku, oba jsme vstali, abychom vystoupili, a on mi dal poslední radu: „A hlavně neposlouchejte žádné mormony.“
Zdálo se mi, jako by se na chvíli zastavil čas. Tento muž v mé tváři spatřil něco výjimečného, ale netušil, že to bylo právě kvůli mému náboženskému vyznání.
Co jsem mu na to měla říci? Abych řekla pravdu, nejprve mě napadlo, abych mlčela a předstírala, že jsem jej neslyšela. Bála jsem se, že kdybych mu řekla, že jsem členkou Církve, mohla by jeho reakce být negativní, či dokonce hrubá.
Pak mi ale na mysli vytanul verš z písem: „Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu.“ (Římanům 1:16.) Uvědomila jsem si, že se za evangelium nestydím, a věděla jsem, že kdybych nevystoupila jako svědek, má duše by nemohla zářit pro druhé. S novým odhodláním jsem se na něj podívala a odvětila: „Ale já jsem mormonka.“
Upřeně na mě hleděl a já na něj. K mému překvapení se zasmál a řekl, že by nemohl vstoupit do Církve, protože moc rád pije kávu. Také jsem se zasmála a oba jsme šli svou cestou.
Dodnes mám radost z toho, jak jsem se tenkrát rozhodla. Vím, že vystoupit jako člen Církve nemusí být jednoduché. Občas to může člověku nahnat strach! Ale když se zastáváme Boha, může naše duše zářit jako světlo světu.