Portréty víry
Viktor Barbinyagra
Charkov, Ukrajina
Viktor se narodil předčasně – o tři měsíce dříve. Kvůli tomu má několik postižení a začít chodit dokázal až v sedmi letech. Přes všechny obtíže, kterým čelí, se rozhodl, že bude šťastný. Nachází radost v tom, že pomáhá druhým a projevuje jim lásku.
Leslie Nilsson, fotograf
Narodil jsem se o tři měsíce dříve, než jsem měl Lékaři říkali, že nejspíše nebudu schopen nic dělat, ale moje maminka se vždy snažila najít nějaké jiné způsoby, jak mi pomoci. Po mnoho let jsem podstupoval různé léčby, ale stále jsem nemohl chodit.
Nakonec se mamince podařilo najít léčbu, u níž byla naděje, že by mi s chozením skutečně pomohla. Rozhodla se, že než s léčbou začneme, požádá misionáře, aby mi dali požehnání. Po požehnání jsme šli k lékaři. Léčba spočívala pouze v provádění jiných tělesných cviků. Díky těmto cvikům jsem nakonec začal chodit.
Někdy se kvůli svým postižením rozčílím, ale snažím se to nedávat najevo. Obvykle jsem šťastný a své pocity zklamání před druhými neprojevuji.
Během dospívání však bylo období, kdy jsem míval deprese.
Nechtěl jsem chodit na shromáždění. Ptal jsem se Boha: „Proč jsem takový? Proč mi nemůžeš pomoct, abych na tom byl lépe? Proč nemám dobré vztahy s druhými lidmi?“ Kvůli těmto otázkám jsem ztrácel odvahu, byl jsem velmi smutný a nevěděl jsem, jak bych svou situaci mohl změnit, a tak jsem uvažoval o tom, že řešením by možná bylo život ukončit.
Ale pak jsem pomyslel na maminku a na to, jak by asi reagovala. Říkal jsem si, že by jí to nejspíš bylo velmi líto a měla by pocit, že udělala něco špatně nebo že mi dost nepomáhala. V tu chvíli jsem se rozhodl žít a dál se snažit.
Po tom všem se nyní cítím docela šťastný.
Mám problémy, tak jako všichni ostatní. Nejsou větší ani menší, a i když je možná nedokážeme na sto procent vyřešit, vím, že se s nimi dokážeme vyrovnat a jít dál.
Vím, že Bůh má v tomto životě plán pro každého člověka, ať je to kdokoli.
Maminka mi vždycky říkala, že i ten nejhezčí člověk může být velmi nešťastný a někdo, kdo je ošklivý, může být opravdu šťastný.
Díky Církvi vím, že můžeme být šťastní, ať se děje cokoli, protože Boží plán je plánem štěstí. Věřím, že štěstí je něco, co je v našem nitru, a ne kdesi venku.
Štěstí pociťujeme, když máme víru, spoléháme se na Boha a žijeme podle evangelia. To nám pomáhá mít správný postoj a používat vše, co máme, k tomu, abychom se zlepšovali.
Na každého vždy čeká v budoucnu něco lepšího, a pokud se stane něco negativního, dokážete se s tím vypořádat.
Snažím se mít rád druhé, protože naše spojení s lidmi je tím nejdůležitějším, co v životě existuje. Snažím se mít rád svou rodinu, protože rodina je naší budoucností a je pro nás vším. Jsem Bohu vděčný za všechno, co mám.
Každému, kdo má nějaké těžkosti, bych rád řekl: Snažte se přijímat sami sebe takové, jací teď jste, i se všemi svými nedostatky, a věřte, že se můžete zlepšit.
„Vím, že můžeme být šťastní, ať se děje cokoli,“ říká Viktor Barbinyagra, „protože Boží plán je plánem štěstí.“ Tyto pravdy Viktor poznal díky písmům.
Písma pomáhají Viktorovi nacházet v životě potřebné vedení. Říká: „Vím, že Bůh připravil v tomto životě plán pro každého člověka, ať je to kdokoli.“
O rodině Viktor říká: „Je pro nás vším.“ Bydlí se svou babičkou Tamarou Kovaljovou.
Přes obtíže, kterým čelí, nachází radost v tom, že pomáhá druhým a projevuje jim lásku. „Snažím se mít rád druhé, protože naše spojení s lidmi je tím nejdůležitějším, co v životě existuje,“ říká.
Viktor se svým přítelem, Antonem Michajlovským, který slouží jako president odbočky v Charkově.