Případ sabatní sklíčenosti
Autorka žije v Utahu (USA).
Věděla jsem, že mám mít ráda den sabatu, ale nevěděla jsem, jak to udělat.
Fotoilustrace David Stoker
V písmech se uvádí, že den sabatu je posvátný den, radostný a příjemný den, den odpočinku, den, kdy máme velebit Pána.1 Před několika lety, když mi ještě nebylo ani 20 let, byla pro mě neděle nepříjemným dnem. Místo pokoje jsem pociťovala stres. Místo radosti jsem pociťovala smutek. Místo naděje vinu. O dni sabatu jsem se cítila velmi sklíčeně.
Každou neděli ráno, když jsem se nekonečně dlouhou dobu schovávala pod pokrývkou, jsem si nakonec musela přiznat, že je skutečně neděle, a obléci se na shromáždění. Tam jsem přemýšlela o uplynulém týdnu. Během svátosti jsem sčítala všechny své neúspěchy, a když vstal první řečník, ještě jsem nebyla u konce. Zbytek shromáždění jsem bojovala s tím, abych zadržela slzy, jak můj pocit viny rostl s novou lítostí, která přicházela kvůli tomu, že jsem se tam cítila špatně.
Odpoledne to bylo víceméně stejné. Pociťovala jsem vinu za minulá rozhodnutí, stres z budoucích rozhodnutí a smutek ze své současné situace. Bez školy a mimoškolních aktivit, které by mě rozptylovaly, jsem trávila čas tím, že jsem se zabývala negativními myšlenkami.
Poté, co jsem si vyslechla, přečetla a znovu přečetla proslov presidenta Russella M. Nelsona z generální konference v říjnu 2015 o tom, že sabat je radostí, jsem se modlila o to, abych o dni sabatu pociťovala pokoj a abych namísto dosavadní sklíčenosti začala mít sabat ráda.2 A odpověď přišla.
Zaměřte se na Nebeského Otce a Ježíše Krista
Pocítila jsem nabádání přestat se zaměřovat na své strasti a soustředit se na vztah s Nebeským Otcem a se Spasitelem. Začala jsem přemítat o tom, jak působí v mém životě, namísto toho, abych přemítala o svých selháních.
Když mě napadaly negativní myšlenky, opakovala jsem si pro sebe to, co vím o Bohu a Ježíši Kristu a čemu věřím: Jsem dítě Boží. On mě miluje. Ježíš Kristus je můj bratr a usmířil mé hříchy. Bůh a Ježíš Kristus si přejí, abych byla šťastná a vrátila se k Nim. Den sabatu je dar od Boha.
Začala jsem používat víru založenou na tomto svědectví.
Přijímejte svátost aktivně
Změna mého postoje mě vedla také k tomu, abych přehodnotila svůj přístup ke svátosti. Velmi dlouho jsem chápala svátost jako dobu, kdy se mám trestat. Avšak to není účel svátosti. Svátost je posvátný obřad vedoucí k obnovení našich smluv. Je to příležitost stát se znovu čistými skrze moc Usmíření Ježíše Krista. Když jsem se s vírou a kajícným srdcem zaměřila na obřad a na smlouvu, uvědomila jsem si, že pokud přijímám dar odpuštění, dodržuji smlouvy a přijímám Ducha Páně, svátost mi nabízí pokoj. (Viz NaS 20:77, 79.)
Když jsem během svátosti přemýšlela o Kristově Usmíření, napadlo mě, že dostávám ještě další dar. Nejenže mohu získat odpuštění, ale díky tomu, že Spasitel vzal na sebe mé bolesti a slabosti, se mohu také uzdravit. (Viz Alma 7:11–12.) Namísto stresu a smutku mohu díky Jeho Usmíření a svátosti v den sabatu – nebo v jakýkoli jiný den – nalézt pokoj a sílu.
A já jsem tento pokoj nalezla. Můj Spasitel je zde pro mě v neděli a neustále!
Uplatňujte trpělivou víru
Nejednalo se však o okamžitou změnu. Obnášelo to úsilí, které vyžadovalo čas. „Pakli čehož nevidíme, toho se nadějeme, tedy toho skrze trpělivost očekáváme.“ (Římanům 8:25.) Nepřestávala jsem pracovat na svém postoji a modlila jsem se, abych měla sabat ráda.
Časem jsem v tento svatý den skutečně začala pokoj a radost nalézat, ale bylo třeba snažit se dál, jinak bych do sabatní sklíčenosti mohla sklouznout znovu. Každý týden se musím snažit pilně zaměřovat na Spasitele a na účel sabatu, ale vím, že zaslíbení pokoje a radosti je pravdivé.